Touha po titánech?
O honbě za uměleckým prvenstvím
Podle jednoho z memů kolujících po internetu je jediným vynálezem, který kdy Češi dali světu, objev defenestrace v roce 1419, která zahájila husitské války. Jedná se o typickou ukázku, jak Češi s oblibou nazírají na sebe samé skrze nadsázku a někdy krutou sebeironii.
Dějiny umění se ovšem považují za tak vážený a seriózní obor, že jakoukoliv nadsázku bychom v textech o uměleckých dílech hledali jen stěží. Říkáme si tedy, zda neustálá snaha o hledání průkopníků a inovátorů, jakési obdoby vynálezců (jichž ostatně Češi na kontě také nemají mnoho) na poli umělecké tvorby je skutečně tak potřebná. Existuje řada knih, televizních dokumentů i odborných článků, jejichž autorky a autoři se snažili dokázat, že i čeští umělci přišli se zásadními a invenčními novinkami nebo že česká výtvarná tvorba je v něčem jedinečná. Ať už mělo jít o domnělé prvenství v použití techniky olejomalby u mistra Theodorika, dvorního malíře Karla IV., o prosazování Františka Kupky jako prvního umělce, který tvořil abstraktní malby, či o neustálé připomínání výjimečného charakteru kubistického malířství například v díle Emila Filly a kubistické architektury v případě Pavla Janáka a Josefa Gočára. A pokud se snad ukáže, že to s tím prvenstvím nebylo tak horké, vždy se může najít nějaká obezlička, jako v případě Kupky. Pokud musíme připustit, že byl pouze jeden z prvních, můžeme se alespoň těšit údajným faktem, že byl první, kdo abstraktní dílo veřejně vystavil.
Krom snahy o nalezení důležitých prvenství je, zvláště v populárních textech, patrné také úpěnlivé zařazování českých tvůrců po bok světově známějších umělců. A tak se můžeme setkat s tím, že barokní malíř Petr Brandl (jemuž byla v roce 2023 věnována velká výstava) je označován nejen za českého Rembrandta, ale pro jeho životní příběh také za českého Caravaggia. Podobně architekt Kamil Roškot je považován za českého Le Corbusiera a malířka Toyen prý dokonce byla „první dámou surrealismu“, ať už si pod tím čtenář představí cokoliv.
Napadá nás tedy, jestli by nestálo za to tento zažitý způsob uvažování obrátit a maličko změnit úhel pohledu. Nehledat za každým schopným tvůrcem a podařenou uměleckou realizací hned světový unikát, ale přijmout jeden prostý fakt. Tedy že uznávané české umělkyně a umělci, kterým tak zoufale hledáme nějaká prvenství, byli dostatečně skvělí i bez toho. Fakt, že byli součástí evropských uměleckých proudů a dokázali včas a kreativně reagovat na rozmanité podněty ze zahraničí, přece neznamená, že patřili k druhé lize. Naopak, je to jejich devíza a přednost. Drželi prst na tepu doby, dokázali nasát různorodé inspirace a přetavit je ve specifický výtvarný jazyk, který oslovoval domácí, často pohříchu konzervativní publikum. Příslušnost českých umělců a umělkyň k mainstreamu tedy přece není projevem jejich jakési „české“ podřadnosti, kterou se tak rádi trýzníme v našem uvažovaní o tom, kdo vlastně jsme. Naopak se jedná o důkaz, že vždy patřili k jádru evropské a světové kultury.
„Příslušnost českých umělců a umělkyň k mainstreamu tedy přece není projevem jejich jakési „české“ podřadnosti, kterou se tak rádi trýzníme v našem uvažovaní o tom, kdo vlastně jsme.“
Tvůrci tak rozdílní jako barokní malíř Karel Škréta, meziválečný architekt Bohuslav Fuchs nebo moderní sochařka Eva Kmentová jsou skvělými příklady výše řečeného. Nebyli těmi „prvními“, přesto však jejich tvorba patřila k nejvyššímu evropskému standardu. Škréta sice není Caravaggio, Fuchs není Le Corbusier a Kmentová zase není Eva Hesse, ale mezi stovkami dalších barokních malířů, respektive modernistických architektů a poválečných umělkyň a umělců rozhodně nezapadnou a neztratí se. Abychom je dostatečně ocenili, není přeci třeba z nich dělat titány, stačí jejich tvorbu akceptovat takovou, jaká byla, bez zbytečných pohádek. •
Autoři jsou historikové umění.