Zelená duše vína doutná na vinicích
Arménský trubadúr na dvoře gruzínského krále
Do názvu textu jsem si – poněkud překvapivě vzhledem ke kavkazskému tématu – vybrala známé verše moravského básníka Jana Skácela z básně Krátký popis léta. Nejen proto, že se mi líbí, ale i proto, že v nich slyším shrnutí života jednoho kavkazského barda z 18. století, k jehož dílu jsem se dostala úplnou (ač životní) náhodou.
„Zelená duše vína“ mi evokuje mladého básníka, který z rodného Tbilisi odchází na dvůr gruzínského krále, aby tam pro něj zpíval; „vinice“ je pak předobrazem Gruzie, země, jež je s výrobou vína neodmyslitelně spojena, a ve starých křesťanských textech je navíc nazývána „nejsevernější vinicí Páně“ – neboť až na daleký sever (z pohledu východořímské říše), pod hřeben vysokého Kavkazu, se podle legendy měla ve 4. století odebrat věrozvěstka svatá Ninó, aby naplnila slova Bohorodičky a kázala gruzínskému králi o novém náboženství.
V CENTRU DNEŠNÍCH VLASTENECKÝCH SNAH
Onen bard, známý pod pseudonymem Sajat Nova, se narodil v první třetině 18. století a podle legendy zahynul při obraně hlavního gruzínského města Tbilisi roku 1795, tedy už coby starý muž. Celý jeho život je natolik protkán legendami, že je dnes naprosto nemožné oddělit fakta od literární fikce. Jeho tvorba vzácným způsobem propojuje dědictví hned tří velkých kavkazských národů – Arménů, Gruzínů i Ázerbájdžánců (těm se tehdy říkalo kavkazští Turci nebo Tataři). Své písně skládal Sajat Nova v arménštině, gruzínštině, kavkazské turečtině a samozřejmě i v perštině, neboť ta byla v 18. století pokládána za „vysoký“ jazyk literatury básní a hrdinských eposů. Z perštiny také zřejmě pochází jeho pseudonym „Pán písní“.
Sajat Nova proslul zejména milostnými písněmi ve stylu ašughů neboli ášigů (pěvců o lásce). Bez větší nadsázky a se znalostí dobového kontextu bychom jej mohli nazvat i kavkazským trubadúrem – tedy profesionálním zpěvákem o lásce, jehož dílo se do značné míry podobá jihofrancouzským trubadúrům a truvérům. Tvorba ášigů/ašughů je dnes zařazena na seznam nehmotného dědictví UNESCO. Sajatovo dílo rozhodně nelze z dnešního pohledu považovat za „mrtvé“ umění. Jednak se jeho písně stále zpívají (ať už v klasické ašughské verzi, nebo v popové formě), jednak se jeho tvorba a životní příběh ocitly v centru vlasteneckých snah, až soubojů o čistě národní kulturní poklad. Jak chápat dnes, ve zjitřené době sporů o Karabach a tíživé paměti arménské genocidy, postavu básníka, který byl věřícím arménské apoštolské církve, strávil celý svůj život v gruzínském Tbilisi, byl dvorním pěvcem gruzínského krále Hérakla II., a přitom většinu písní složil v tehdejší turečtině?
SLOVA V POHYBU
Tvorba Sajata Novy stojí na pomezí mezi tím, co chápeme jako tradici, pro niž je charakteristické opakování, nebo alespoň předvídatelnost, a tím, co se jeví jako spontánní improvizace. Ve skutečnosti jde o improvizaci řízenou, propojenou s melodickou a rytmickou složkou. Sajatovy verše částečně sledují ustálené postupy (dá se říci i vzorce, formule), které se opírají o techniky a básnické obraty děděné po staletí. Ty se podobají s trochou nadsázky od Andalusie až po tádžické Dušanbe a používají slova v celém tomto širokém geografickém pásu všeobecně srozumitelná: mezi ně patří madžnún nebo divani (obojí značí „šílený láskou“). Čeština ostatně také zná obrat „jsem do tebe blázen“. Termín divani pochází z hindštiny a madžnún z arabštiny (zároveň je odkazem na jméno literárního hrdiny z beduínského prostředí Arabského poloostrova a na jeho tragický příběh, jenž je obdobou Romea a Julie). Je tak velice těžké odlišit verše trubadúrů, „jejichž srdce umdlilo“ nad „nemilosrdnou dámou srdce“, od veršů andaluského flamenca (viz níže) nebo arménských ašughů, kteří „bloudí ztraceni“ kvůli „kruté krasavici“.
Očí mé Sary zraňují jako dýky
Někteří ztrácejí rozum
(citováno z filmu Flamenco, flamenco od Carlose Saury)
Tvorba kavkazských trubadúrů ovšem představuje bohatou studnici inspirace i dnes. Prostřednictvím literárních obrazů z vrcholného středověku přešla plachá dívka gazela, nemilosrdná královna zabíjející jediným pohledem i nešťastně zamilovaný básník s játry spálenými na popel (či podle některých verzí „na kebab“) až do žánru populárních písní; z prostředí královských dvorů a zvuků loutny až na stadiony s elektronickou hudbou a na diskotéky.
Básně Sajata Novy se neztratily v zaprášených policích s rukopisy, neshořely během požáru Tbilisi ani nezanikly hned po svém prvním veřejném přednesu, což byl osud mnoha tehdejších autorů, právě naopak, zlidověly a oblíbila si je i generace současná. Pravda, sice částečně i proto, že folklorní dědictví bylo za Sovětského svazu svým způsobem mytizováno, a dílo Sajata Novy, coby patrona sbratření všech tří kavkazských národů, tato mytizace postihla dvojnásob. Pokud by však ašughova tvorba byla jen prázdnou směsicí ustálených obratů a básnických stereotypů, patrně by nedošlo k tak rozsáhlé folklorizaci. Oblibu Sajatovy tvorby podtrhují i originální melodie, které podle legend ašugh sám skládal a hrál na strunné hudební nástroje kamanča (malé „violoncello“) nebo tar (loutna).
Děkuji starému staviteli, mistru, který
postavil most
Každý, kdo půjde kolem, nechť položí kámen
k jeho základům
(ze skladby Starý stavitel)
Starý mistr stavitel dost možná nepostavil most kamenný, ale most tvořený písněmi, které nejsou o nic méně trvanlivější než sopečný tuf – už čtvrt tisíciletí představují nedílnou součást kulturního dědictví obyvatel Arménie, Gruzie i Ázerbájdžánu. •
Autorka je armenistka, etnoložka a překladatelka.
PERLU ZA PERLOU
Výběr z díla Sajata Novy
•
Kdokoli nemůže pít vody z mého pramene
Ani nepochopí smysl jediného písmene
Můj dům není z písku, je z malty a kamene
(z antologie XVII.–XVIII. Dareri haj grakanut`jun, ed. Henrik Bachčinjan)
•
S e slavíkem pláčeš
jako květ růže se otvíráš
živou vodou zalévaná
lásko má
Není tobě podobné
(z básně Bulbuli hid lac is eli, Se slavíkem pláčeš)
•
Jak půlnoční hvězda na nebi setmělém
jak planá růže na poli skoseném
divoká fialka uprostřed skal
Jak jelínek z mořské pěny
v loutnu a kamanču proměněný
(z písně Kesgišerva astghi pes, Jako půlnoční hvězda)
•
Rozkvetly fialky v dolinách
růže červené, voňavé jak v snách
Sajat Nova plakal,
trápil ho pochybností strach
světlo mých očí, ačkis lujs,
hořím…
(z písně Medžnuni pes, Jako Madžnún)
•
I kdyby za tebe perly dali
perlu za perlou
I kdyby démanty mě zasypali
rubín za safírem
Moje milá
nevzdám se tě
neodejdu!
od tebe,
od tvé lásky,
přítelkyně moje.
(z písně Tekuz ku broji, Kdyby za tebe perly)
•
Nenazvu smrt smrtí
dokud nade mnou budeš stát
a plakat
vlasy si rozpustíš
světlo mých očí, ačkis lus
(z písně Me chosk unim ilthimazov)
Z arménštiny přeložila Petra Košťálová.