Slibem nezarmoutíš
Výstavní prostory a česká politika
Politici rádi slibují velké věci. Vedle tradičního lákadla v podobě zvýšení platů, důchodů či dávek bývají ve hře také ambiciózní projekty staveb pro veřejné blaho. Nejsou to však jen rychlostní železnice, desítky kilometrů dálnic či haly pro rychlobruslení. Obdobné vějičky je možné najít také ve sféře umění a kultury.
Že nejde jen o současný fenomén, naznačí jeden dávnější příklad: kdyby byli bývali politici Českého království na sklonku monarchie a pak v době meziválečného Československa o něco schopnější, mohla mít dnešní Národní galerie moderní, cca sto let starý komplex vytvořený přesně pro své účely – nejspíše od Josefa Gočára. Instituce, která někdy působí, že chce být pražským Louvrem, by tak nemusela být roztahaná po takřka půltuctu šlechtických paláců, které se jen těžko vměstnávají do funkce výstavních prostor (ne že by na tom Moravská galerie v Brně byla lépe).
Z poslední doby si mnozí bezpochyby vzpomenou na divokosti provázející projekt výstavby nové Národní knihovny na pražské Letné od Jana Kaplického. Zatím zůstává těžko zodpověditelnou otázkou, jakou roli v odmítnutí projektu sehrály oprávněné stížnosti konkurenčních architektů, nakolik se projevil odpor k jeho vizuální podobě ze strany různých veřejně známých osobností (především tehdejšího prezidenta Václava Klause, který prostě prohlásil, že se mu projekt „nelíbí“ a basta) a nakolik za odmítnutím stála ztráta politické podpory vlády, způsobená krom již řečeného také vysokými finančními požadavky. Ambiciózní a vizuálně provokativní projekt tak de facto skončil prohlášením tehdejšího ministra kultury za KDU-ČSL Václava Jehličky, že „chobotnice se na Letné stavět nebude. Naše pozornost se musí soustředit na revitalizaci Klementina.“ Samotný fakt, že jeden z nejvyšších představitelů státu, notabene ministr kultury, použil v oficiálním prohlášení lidovou, ne zcela lichotivou přezdívku plánované stavby, nesvědčí o pozitivním vztahu k projektu samotnému ani o úrovni politické kultury v naší zemi. Projekt však měl i horší přezdívky – blob, žabí hlen, či dokonce chrchel.
Podobný osud, tedy hanlivé přezdívky i zaříznutí pro zdánlivý nedostatek financí, ostatně potkal i jiné stavby. Například projekt vědecké knihovny v Ostravě (architekti Kuba & Pilař) byl v roce 2009 zrušen, protože Moravskoslezský kraj (tehdy vedený ČSSD a KSČM) našel pro dotace z Evropské unie určené na její stavbu takzvaně lepší využití. Zalepil jimi své předvolební sliby v sektoru zdravotnictví. Stát pak odmítl chybějící peníze doplatit. Následné krajské reprezentace ovšem projekt opět oživily, a tak se knihovna začne stavět možná už letos! Po jednadvaceti letech od soutěže. Je to normální?
Pohrobci, vlaštovky a Bilbao efekt
Když se vrátíme od knihoven ke galeriím, můžeme konstatovat, že se dnes vyjevují dvě zajímavé věci. Je evidentně schůdnější pro výstavní účely adaptovat starší, často průmyslové budovy. To dokázaly nejen některé kraje (GASK, tedy Galerie Středočeského kraje v Kutné Hoře, nebo KGVU čili Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně), města (Plato Ostrava, bývalá Wannieck Gallery v Brně), ale především to dokazují soukromí investoři se zájmem o umění (Sovovy mlýny v Praze, kde sídlí Museum Kampa, pražská Kunsthalle nebo areál Winternitzových mlýnů v Pardubicích). Právě tito novodobí mecenáši se stávají vedle státu velmi významnou hybnou silou kultury, především z hlediska galerií (a muzeí). Navíc jsou schopni a ochotni se státem kooperovat, což pro obě strany znamená významné finanční úlevy vedoucí ke kýženému výsledku. To je nejen příklad Dolních Vítkovic v Ostravě, kde již vznikla pobočka Národního zemědělského muzea a plánuje se nové, státem zřizované industriální Museum+, ale také zmiňovaných Pardubic. Zde stát již krátce po roce 2000 přislíbil finance na novou galerijní budovu, avšak – long story short: slibem nezarmoutíš. Místo toho se preferovanou variantou stala rekonstrukce budovy pardubického zámku, pro galerijní účely zcela nevyhovující. Ve výsledku musela přijít právě zmíněná spolupráce se soukromníkem, ne-li dokonce mimostátní iniciativa, která vedla k tomu, že galerie má nové a funkčně padnoucí sídlo, jímž se lze navíc chlubit jako svébytným architektonickým dílem.
Otázka zní – zmůže se tedy stát ještě někdy na stavbu nové galerijní či muzejní budovy pro tak důležité instituce, jako je Národní galerie Praha nebo Moravská galerie? Budou jeho neschopnost alespoň částečně saturovat kraje? Otázky se rojí. Zůstanou projekty jako Bílý stín (plánovaná přístavba Domu umění v Ostravě) a nová budova Západočeské galerie v Plzni již navždy jen na papíře? A začnou se olomoucké SEFO (Středoevropské fórum) a nová Alšova galerie v Českých Budějovicích opravdu stavět, nebo politici změní plány, jak se to stalo už tolikrát? A pokud ano, budou pohrobkem, nebo vlaštovkou nových budov pro vystavování unikátních sbírek umění a artefaktů minulosti, kterými náš stát disponuje? Potká někdy Česko legendární Bilbao efekt? A co na to Jan Tleskač? •
„Otázka zní – zmůže se tedy stát ještě někdy na stavbu nové galerijní či muzejní budovy pro tak důležité instituce, jako je Národní galerie Praha nebo Moravská galerie?“
Autoři jsou historici umění.
