Symfonie smyslů, balvan, nebo oslava ega?
Na pouť vyrážím se svými studenty každý rok již třináct let, za tu dobu jsme ušli tisíce kilometrů, viděli neskutečné věci, potkali se s bezbřehou lidskou štědrostí, několikrát se pohádali, většinou i usmířili…
Studenti se samozřejmě po vlnách mění, já jaksi zůstávám, a je nutné přiznat, že jsem se stal součástí dekoru, ale také, že putování se stalo naprosto nedílnou součástí mého života. Proto nemohu začít jinak než osobně: téma srpnových re:vizí se mě dotýká niterně a vzbuzuje ve mně emoce, které by jeden u tak „nekonfliktních“ témat, jakými jsou poutnictví a putování, nečekal.
Proč emoce? Protože mé letité uvažování o poutích – a zážitcích s nimi spojených – se snažilo především je objektivizovat. Metodou, kterou jsme používali (a stále používáme), byla snaha analyzovat reakce lidského těla (proměněného únavou, hormony štěstí či „probuzením“ všech smyslů), jež jsme vnímali jako „nástroj“ překonávající čas a prostor. Naše poutě měly pomáhat zkoumat, jak zážitky našeho těla mohou pomoci pochopit lidskou minulosti, moc obrazů, ale třeba také transkulturní podstatu našeho vnímání poutního umění.
Číslo, které laskavá čtenářka či čtenář drží v rukou, vypráví příběhy i jiné, mnohem barevnější, zaměřené na subjektivitu jednotlivých prožitků poutí i putování. Vzhledem k výše zmíněnému jde o perspektivu, která je mi cizí. Možná proto, že jde o snahu individualizovat něco, co vnímám v absolutnějších hodnotách. To koneckonců konstatuje i Pavel Pospěch, když píše: „Ve společnosti, která nás na každém kroku vyzývá k hledání sebe sama, k oslavě vlastní výjimečnosti, cítíme, že bychom i rituály měli prožívat tak nějak po svém.“ Jde o potřebu naprosto legitimní, která je navíc i součástí hlavního proudu uvažování o poutní zkušenosti už po desetiletí, jen se vzdaluje mému pohledu na tento fenomén. Tedy ano, re:vize o poutích a putování hladí šéfredaktora časopisu proti srsti. Jedním dechem ale musím dodat, že jsem za to nesmírně vděčný. Vždyť je to znamení, že asi jdeme správným směrem. Že náš časopis není hlásnou troubou jednoho pohledu na svět, ale setkávají se v něm tradice, obory, myšlenky, a dokonce i různé vkusy, a to zní nadějně.
S radostí upozorňuji také na další perspektivu, z níž lze velmi inspirativně číst texty dvanáctých re:vizí. Jeden z nejzajímavějších myslitelů evropského středověku, Bernard z Clairvaux, napsal v roce 1153 v dopisu Henrymu Murdochovi slova, která jsou pro poutě ikonická: „Důvěřujte mé zkušenosti, že můžete najít mnohem více uprostřed lesů než v knihách. Stromy a kamení vás naučí to, co nikdy neuslyšíte od žádného mistra.“ Bernard pojmenoval jeden z klíčových aspektů, který poutě a přemýšlení o nich přináší. Napříč civilizacemi, časem a prostorem je to podle všeho praxe zásadně spojená s hledáním lidství a transcendentna v hlubokém dialogu s přírodou. A to je téma, které mi přijde pro letní re:vize skutečně podnětné. •