Civilizace začínají a končí
O jednom velkém objevu českých vědců
Příliš dlouho byl většinovým přesvědčením pokrok: lidstvo se bude morálně zdokonalovat společně s tím, jak budou růst jeho schopnosti a moc. Nejen že ovládne přírodu, ale také zkrotí divošské instinkty v sobě, převládne nad nimi civilizovanost. Jak připomíná historička Holly Case, v pokrok na přelomu 19. a 20. století nevěřilo jen několik okrajových autorů jako rasistický konzervativec Houston Chamberlain nebo syndikalista Georges Sorel. Dnes jako by se tyto okrajové názory staly středním proudem: většina se buď bojí zániku v ekologické katastrofě, nebo běduje nad „úpadkem civilizace“.
Představa o pokroku je sice stále přítomná, ale velmi často se představy o zlepšení vzájemně odpojily: vidíme neuvěřitelný růst technických možností člověka například v umělé inteligenci, ale aniž by byla napojena na smysluplnou kultivaci člověka a společnosti. Spíš naopak, boom umělé inteligence vyvolává obavy z devastace lidské kultury a ztráty demokracie skrze vyprázdnění jejího jádra, smysluplné komunikace. A vedle toho proudy, které jsou často označované jako „progresivci“, prosazují řadu zdokonalení v lidském jednání a nejrůznější změny v normách, které by nás měly udělat lepšími – už ale nejsou opřené o představy o růstu lidských možností. Jestliže se lidstvu stále nedaří slibovaný „decoupling“ mezi výrobou a znečišťováním životního prostředí, „decoupling“ mezi zvětšujícími se technologickými možnostmi a morálním pokrokem už je realitou.
Probuzení z pokrokářských představ přinesl šok první světové války. Masakry, dosud prožívané především v koloniích, se staly na čtyři roky realitou Evropy v zákopové válce, která stála miliony životů. Pokrok se drasticky urychlil, soustředil se ale zejména na bojové plyny či bombardující letadla a další prostředky technizovaného násilí. Kdo chtěl masovému zabíjení vtiskovat pokrokový anebo jakýkoli smysl (tak jako Tomáš Garrigue Masaryk ve své Světové revoluci, 1925), musel u toho vypadat trochu obscénně.
Obscénně naopak nemusely, aspoň na první pohled, vypadat úvahy o úpadku Západu, jak je formuloval Oswald Spengler ve svém Zániku Západu (1918), z něhož se navzdory neskousnutelné tloušťce stala kniha s ohlasem. Pro autora i pro většinu lidí píšících o zániku civilizací se stalo charakteristickým, že téma lidské kultury a jejího vývoje pojal jako objekt studia analogického k přírodovědnému, že v nich našel takřka přírodní zákony vývoje – a zmaru.
Civilizace jako konfliktní jednotky
Jedním z nejpodstatnějších příspěvků k ideologické tváři dneška se stal Huntingtonův článek (1993) a posléze kniha Střet civilizací (1996). Americký politolog inspiroval kdekoho, evropské i americké západní xenofoby, právě tak jako Putinovy ruské šovinisty. Nabízel přitom více možných interpretací: Huntington mohl být čten jako hlasatel respektu k odlišnostem i prorok civilizačního konfliktu.
Po Huntingtonovi jako by definitivně ztratilo smysl mluvit o jedné společné civilizaci, o civilizování člověka prostřednictvím pokroku a zjemňování mravů, jak o tom psal v O procesu civilizace sociolog Norbert Elias. Civilizace už neznamenala prosazení něčeho pro celé lidstvo, globálních norem, jako jsou třeba lidská práva. O civilizacích jako bychom směli mluvit už jen v plurálu, jako o nesouměřitelných jednotkách s vlastními zdroji norem. Snad spolu mohou obchodovat nebo bojovat, rozhodně se ale spolu napříště už nemohou dohodnout. Možná spolu dokážou žít, rozhodně se ale neprotnou a nevytvoří společně nějakou jinou, všelidskou kvalitu. Už ne „civilizované lidstvo“ jako celek, ale „střet civilizací“.
Jak připomněla řada jeho kritiků, obraz světa, který Huntington nastínil, zůstal slepý vůči zásadnímu faktu: „civilizace“ nikdy v dějinách netvořily uzavřené, vzájemně izolované, a tudíž bytostně antagonistické jednotky – a především, nejostřejší konflikty v následujících dekádách měly zdroje ve sporech uvnitř jednotlivých Huntingtonových civilizací. I jeho zdánlivý trumf, „islamistický terorismus“ a válka proti němu, byl civilizačním konfliktem jen zdánlivě. Ve skutečnosti v něm hrály klíčovou roli dekolonizace a konflikty uvnitř muslimských i západních společností. I Usáma bin Ládin se stal protizápadním revolucionářem až v druhém plánu, poté co se vzbouřil proti domnělé umírněnosti islámu své saúdské domoviny. Dnešní Západ je potom rozedrán nikoli soupeřením s cizími civilizacemi, ale konfliktem mezi liberálními globalisty a národními konzervativci, sporem o to, jaká interpretace převládne v jeho rámci.
Veledaněk a Mutterland
I v českém prostředí posledních dvaceti let jsme měli řadu proroků civilizačního úpadku. Nedosahovali sice literárních kvalit takového Michela Houellebecqa, schopností strašit statistikami jako Thilo Sarrazin nebo úrovně nabádavého historizování Nialla Fergusona. Byli tak trochu malí, ale byli naši. Společné jim bylo formulování velkohubých diagnóz i prognóz daleko za hranicemi oborů, o nichž si mohli nárokovat, že jim rozumějí, právě tak jako determinismus, vyjadřovaný nicméně dostatečně neurčitě. Ze zástupu moudrých mužů je těžké vybírat. Je mezi nimi také nápadně vysoký počet usvědčených plagiátorů jako Ivo Budil nebo Martin Kovář: jako kdyby řeči o úpadku civilizace představovaly podobnou intelektuální „zkratku“ k velkým soudům jako opisování k vědecké práci. Přesto myslím, že si pro bližší pohled můžeme vybrat dva představitele různých přístupů k věštění civilizační zkázy: biologa Stanislava Komárka a egyptologa Miroslava Bártu. Jeden se opírá o domněle pevnou půdu přírodních věd, druhý se snaží podobně pevnou půdu najít ve své znalosti dávných civilizací. S touto oporou oba formulují svá komentátorská moudra s přesvědčeností, kterou by jim mohl závidět i Chuck Norris.
Přírodovědec Stanislav Komárek vstoupil výrazně do debaty o úpadku civilizace před volbami v roce 2010, kdy označil volební právo a sociální stát za „evoluční past“. Tak jako paroží dávného veledaňka zvíře zatěžovalo a činilo z nej potravu predátorů, tak i dnes volební právo vede k vládnutí ve prospěch chudých a k sociálním výdajům, jež činí naši civilizaci bezbrannou vůči násilí ze strany těch ostatních, podobně jako aztéckou civilizaci devastovaly její války kvůli obětem bohům a předrevoluční Francii privilegia a odtrženost aristokracie… Nakonec ve volbách zvítězila „zodpovědná“ neoliberální pravice a profesor Komárek se mohl radovat, aspoň dokud tuto evolučně příznivou alternativu neshodil o pár let později korupční skandál.
Zachmuřenost z prognóz známého přírodovědce nicméně zmizela jen nakrátko. V dalších a dalších textech se rozhodl řešit problémy společnosti s tím, že společenské a humanitní vědy jsou oproti vědám přírodním opožděné, zhruba ve stejné fázi, v jaké byly přírodní vědy před Pasteurem. „Humáči“ nemají své mikroby, tedy přesnou znalost příčin, a proto bude lépe, když se odmlčí a uvolní místo poučenějším přírodovědcům.
Komárek se poměrně brzy propracoval k základnímu zdroji problémů západní civilizace – a našel, surprise surprise, pohlavní polaritu. Jejím odrazem je polarita dvou řádů: toho, který jsme ztratili, a toho, ve kterém žijeme. Zatímco maskulinní Vatterland minulosti uchovával bojovnost, tvrdost a odpovídal tak evoluční konkurenci, změkčilý současný Mutterland nás před tvrdými přírodními zákony (a tím před námi samotnými) chrání. Dusivé objetí Mutterlandu se projevuje byrokratickým, pečujícím sociálním státem, který nám brání dospět, a politickou policií „dženderistek“, která nám brání svobodně se vyjádřit. Vážnost problému Komárek rozhodně nepodcenil: „při prodloužení současných trendů si lze představit, že mít penis by jednou mohlo být podobné jako mít v Německu třicátých let žlutou hvězdu.“
Když jsem v roce 2013 psal esej o Komárkově civilizačním blouznění pro časopis Analogon, uzavřel jsem ji otázkou, zda nebude realitou, do níž „nás přivede krize, nová diktatura nesená vzpourou rozhněvaných mužů, kteří objeví své ‚evoluční poslání‘ zachránit společnost před parazitujícími chudými a vládou ženského principu, jenž se s nimi moc maže? Těžko říct. Už dnes by však nebyla bez solidního ideologického základu“. Vzpouru rozhněvaných mužů, kteří chtějí vládnout ženám a nechtějí se o nic dělit, tu už máme v plném proudu. Komárek ale bohužel psal své texty pro tištěná média v češtině a svou vlastní ediční řadu v nakladatelství Academia, a tak ke své cílové skupině nepronikl. V roli ideologa antifeministické revoluce ho tedy musel zastoupit Jordan Peterson.
Od pyramid do senátu
Ve své úvaze o parožích veledaňka a úpadku civilizace se přírodovědec dostal i k otázce míry – dokud bylo volební právo korektivem sobectví bohatých tříd, mělo prý smysl. „Ostatně i drobné parůžky se původně dobře hodily, i aztécká bojová kuráž či uzavření šlechty ve Versaillích měly kdysi svůj význam, než přebujely do extrému,“ poznamenal Stanislav Komárek. Z toho, co vnímal biolog jako poznámku na okraj, vyrobil egyptolog Miroslav Bárta rovnou zákon dějin – a to dokonce ten nejpodstatnější ze svých sedmi zákonů, zákon, kterému na počest velkého presokratovského filozofa říká herakleitovský.
Ambiciózní znalec pyramid se rozhodl formulovat „sedm zákonů“ vývoje civilizace. Propagaci těchto „zákonů“ věnoval egyptolog a dnes i senátor několik knih a řadu článků, přednášek i rozhovorů. Velká část těchto zákonů jsou truismy. Miroslav Bárta např. sděluje, že civilizace mají svůj začátek a konec, respektive „jsou omezené v čase a v prostoru“.
Závěry, které egyptolog vyvozuje ze svých sedmi zákonů, jsou nepřekvapivě velmi podobné tomu, co hlásá evoluční biolog. Je třeba uznat, že Komárek formuloval své úvahy s větším švihem, zatímco Bárta je váhavější. Stejný názor na volební právo, s jakým přišel biolog, formuloval egyptolog poněkud alibisticky s otazníkem: „Zásadní otázkou, která je ostatně již mnoha odborníky diskutována a zkoumána, je ta, zda se ke směřování státu prostřednictvím voleb mají právo vyslovovat všichni, nebo zejména ti, co pro něj také něco dělají (tedy např. platí nebo prokazatelně platili daně)?“ Dodává už nicméně jasněji, že „žijeme v době bezmezných nároků a křičení po právech, které představuje i velice vítanou ekonomickou aktivitu, málokdo se odváží křičet po vykonávání našich povinností“, a že mezi věci, které moderní stát už patrně nebude schopen zajišťovat, „bohužel nebudou například ani důchody, ani neomezená zdravotní péče“. Své „bohužel“ obratem vyváží tím, že by zrušení důchodů „bylo velmi prospěšné pro růst jedince a resuscitaci role rodiny“, právě tak jako „pro porodnost populace“.
Zatímco Stanislav Komárek zůstal stárnoucím mužem křičícím na mraky (někdo by také mohl říct „nezávislým kritickým intelektuálem“, ale zdá se mi, že by to všechna tři slova trochu devalvovalo), Bárta vstoupil do politiky a projevil v ní pozoruhodný ekumenismus. Stačil se podílet na think tanku Babišova ANO a zároveň se nechat zvolit do senátu za Starosty a nezávislé. V současnosti je členem správní rady Institutu Solvo Ivany Tykač, která se nedávno blýskla skvostnými návody, jak vyřešit populační krizi správně uplatněným tlakem na domněle změkčilou populaci. Že by se na tom egyptologický guru podílel nebo institut čerpal inspiraci v jeho spisech? Bárta se ale stal zároveň i členem správní rady Knihovny Václava Havla. Proti úpadku civilizace tak bojuje na opravdu široké frontě.
Soutěž?
Objev velkých českých vědců, že civilizace začínají a končí, v sobě obsahuje představu jednotlivých nesouměřitelných civilizací, které jako kdyby se od sebe neučily, nepřelévaly se jedna do druhé – a společně netvořily jednu velkou lidskou civilizaci. Jako kdyby náš hlavní problém spočíval v tom, která z nich zvítězí nad ostatními, jak se nás pokusil přimět věřit Huntington, a ne v tom, jak se společně napříč lidstvem dokážeme měnit k lepšímu, omezovat násilí a útlak: zkrátka civilizovat se, vytvářet společně lidskou civilizaci. •
Autor je politolog a publicista.