Moc teče s vodou
Od akvaduktů po datová centra
V období největšího rozkvětu měl Řím pravděpodobně téměř milion obyvatel. V antice žádné jiné středozemní město takové velikosti dlouhodobě nedosáhlo. Pro metropoli zmíněných rozměrů nebyl přístup k vodě otázkou komfortu, ale podmínkou městského uspořádání a politické stability. Lidé potřebovali pít, mýt se, zavlažovat a pěstovat rostliny, zásobovat lázně a udržovat město v chodu.
Vládce, mír a hojnost
Aby Římané mohli obří město zásobit vodou, postavili během asi pěti století jedenáct akvaduktů. Díky pečlivě vypočítanému sklonu voda tekla téměř nepřetržitě pouze s pomocí gravitace a následně mohla být distribuována: přitékala do nádrží a byla rozváděna do městských čtvrtí, fontán a velkých lázeňských komplexů. Distribuce vody nebyla pouze technickým mistrovstvím, ukazovala také schopnost autorit nastolit řád v celém městě.
Za vlády Augusta, po konci občanských válek, se údržba a rozšíření vodní sítě staly v plném slova smyslu politickým projektem. Císař nechal opravovat, prodlužovat a střežit akvadukty a vznikaly nové veřejné fontány. Voda byla viditelným znamením obnoveného míru a hojnosti, jež nový režim sliboval. Poskytnout městu vodu také znamenalo vytvořit konkrétní obraz císařské moci.
Avšak tato hojnost šla vždy ruku v ruce s kontrolou. Traktát o římských vodách spisovatele a úředníka Frontina odhaluje, že na konci prvního století existovala opravdová vodohospodářská správa s normalizovanými postupy, odlišující veřejné a soukromé užívání, kontrolující přípojky, bojující proti zneužití i měřící průtok. Voda nikdy necirkulovala volně. Vládce ji kontroloval, reguloval a přerozděloval. Infrastruktura nebyla neutrální – organizovala přístup, privilegia a určovala hierarchie.
Další aspekt římské vlády nad vodou byl sanitární. Obyvatelé Říma velmi brzy zřídili kanály, z nichž nejslavnější je Cloaca Maxima. Nejprve byla zamýšlena k odvodnění podmáčených oblastí, na kterých měla nově vzniknout zástavba. Posloužila však také jako odtok odpadu. Římané stojaté vodě, již považovali za nebezpečnou, nedůvěřovali. V popisech antických autorů je zřejmá přetrvávající myšlenka, že obyvatelné je pouze město s tekoucí vodou. Spojení mezi stojatou vodou, nemocí a zranitelností ještě posílila dlouhá historie malárie na planinách a mokřinách nedaleko Říma.
Nadvláda nad vodou nicméně zůstávala křehká. Akvadukt nebyl strnulým monumentem, ale infrastrukturou, která vyžadovala neustálou údržbu. Dokud měl vládce potřebné prostředky, vodní síť fungovala; když se prostředky zmenšovaly, síť upadala. Vodu lze tedy použít jako velmi přesný ukazatel stability nebo vyčerpání politického systému.
V pozdní antice se tato křehkost projevila například v období válek. Během obléhání Říma Góty v letech 537–538 vyschlý akvadukt pravděpodobně posloužil k vniknutí do města.
Nejen pro tělo
V Římě nebyla voda potřebná pouze pro každodenní život, měla také náboženský rozměr. Některé prameny byly v antice považovány za posvátné: lidé u nich stavěli nymfea – tedy fontány nebo malé svatyně, v nichž uctívali vodní božstva i božstva jednotlivých řek a pramenů. Tato náboženská dimenze nezmizela ani s christianizací od 4. století, došlo však k jejímu přetvoření. Infrastruktura zůstala a voda dále cirkulovala, ale v křesťanském prostoru získala nové místo. Křest, který vyžadoval značné množství vody, pokud možno tekoucí, dával vodě rozhodující duchovní význam. Dobrým příkladem je baptisterium v Lateránu. Je připojeno k někdejšímu lázeňskému komplexu a ukazuje, jak materiální stránka lázeňské kultury mohla být využita pro křesťanské rituály, ve kterých voda už neumývala pouze tělo, ale stala se symbolem duchovního znovuzrození.
Kudy a kam teče?
Dějiny vody v Římě odhalují prostou skutečnost: potřeba zachycovat, chránit, dopravovat a přerozdělovat vodu je úzce spjatá se snahou organizovat moc. Obdobná logika dnes platí pro to, co si rádi představujeme jako nemateriální: pro umělou inteligenci. Než se AI stává fluidním rozhraním, spočívá na pevných a velmi hmatatelných infrastrukturách – datacentrech. Továrny na data vznikají podle fyzických potřeb, jako je přístup k elektřině a optickým vláknům, a především k masivnímu chlazení. A právě zde se opět výrazně projevuje otázka vody a moci. Bez přestávky fungující servery generují vysoké teploty, které je potřeba snižovat, aby nedošlo k přehřátí. Chlazení většinou probíhá skrze vypařování velkých objemů sladké vody. Největší centra mohou spotřebovat až 19 milionů litrů denně, což odpovídá spotřebě města s dvaceti až padesáti tisící obyvateli.
Tato digitální žízeň plně dopadá na zdroj, který se stává čím dál tím vzácnějším a vyvolává velmi konkrétní konflikty mezi technologickými giganty a místními obyvateli. Když v roce 2023 Uruguay procházela historickým obdobím sucha a obyvatelé Montevidea byli nuceni pít závadnou vodu z kohoutků, propukly protesty proti stavbě obřího datacentra společnosti Google. Předpokládalo se totiž, že se do infrastruktury budou denně pumpovat miliony pitné vody. Nadnárodní firma musela před hněvem veřejnosti ustoupit a svůj chladicí systém modifikovat. Podobná dynamika byla pozorovatelná ve španělském městě Talavera de la Reina, kde projekt výstavby gigantického datového centra společností Meta vyvolal pobouření místních zemědělců a ekologů, vyděšených z představy, že jim – v regionu, kde je povodí řeky Tage už nyní chronicky vyschlé – digitální průmysl bude odebírat více než 600 milionů litrů ročně.
Vzestup generativní umělé inteligence tento tlak ještě umocňuje. Čím výkonnější jsou modely, tím více serverů potřebují a násobí spotřebu vody i energetických výdajů. Má sladká voda, která představuje pouze 3 % vody na Zemi, primárně sloužit ochlazování našich algoritmů, k zavlažování polí, nebo k zásobování měst? Za představou dematerializovaného kyberprostoru se nacházejí budovy, rozvody, sítě. Podobně jako v případě římských akvaduktů a kanalizací je potřeby vodu zachycovat, dopravovat, rozdělovat a střežit. Vládnout Římu znamenalo vládnout vodě. A platí to i v době umělé inteligence. •
Autor je historik umění.
Z francouzštiny přeložila Karolina Foletti.