V krajině své duše
Mnohotvářnost poutí v předmoderní době (i dnes)
Pouť může znamenat leccos. Od duchovně motivovaného putování a náboženské praxe až po turistickou atrakci nebo venkovskou zábavu s kolotoči. Může být individuálním přechodovým rituálem, ale i společenskou událostí provázenou sounáležitostí s ostatními poutníky.
Představuje však rovněž prostředek náboženské disciplinace a konformity. Poutě měly od nepaměti též politický rozměr, který měl nejrůznější důvody a podoby. Tvoří ovšem i rámec emocionálních projevů a pro historiky umění především vizuálních médií a zážitků, které lze historicky studovat. Všechny rozměry poutní praxe mají své aktéry, motivace, významy, ale i hodnoty, které mohou být analyzovány i respektovány. Jakkoliv se zdá, že shora naznačené spektrum definuje jakési binární dělení mezi sakrálním a profánním rozměrem poutí, nemusí to tak zdaleka být. Účastník poutí může přecházet mezi oběma světy, duchovní zážitek se mísí se světskými požitky, které pouť nabízí.
V doprovodu Madony
Poutnická praxe je aktuální a současně dávná náboženská zkušenost, známá ze starověkého Egypta i antického Řecka a Říma. Přesto je nejvíce, troufám si říci, spojována se středověkem a barokem. Zaměřím se zde na poutě potridentského katolicismu od poloviny 16. století, který jejich charakter oproti středověké praxi změnil – poutě se staly organizovanějšími, začínají vyjadřovat kolektivní identitu a náboženské přesvědčení, které účastníci deklarují a v němž se zároveň utvrzují. Katolické poutě jsou většinou organizovány farními komunitami či bratrstvy, vede je obvykle klerik, farář. Jednotu poutní zkušenosti manifestují kolektivní zpěvy a modlitby. Ovšem i osamocený poutník mohl mít k dispozici příručky poutnických knih, jež zahrnují podrobné návody, jak a kde se chovat. Odpovídalo to záměrům (proti)reformační katolické církve kontrolovat náboženský život věřících, ale současně tím církev reagovala na tradiční víru a na lidskou potřebu komunikovat s posvátnem, provázenou nezřídka až magickými praktikami. Po roce 1700 tak například katoličtí autoři doporučovali poutníkům směřujícím do Olomouce na památná místa spojená s Janem Sarkanderem, aby zde sbírali prach a vodu, to následně měli smíchat a užívat jako kouzelný ochranný prostředek proti lecčemu či pro lecco. Poutníci směřující na místa spojená s kultem Panny Marie a svatých očekávali nejen pomoc v osobních strastech, nejčastěji nemocech, nýbrž i v absolutní rovině své spásy – slovy svatokopecké poutní příručky z konce 17. století, Panna Marie vede věřící do „vlasti bezpečné bez nebezpečenství věčné smrti, neb ona vás chrání, brání, za ruku vede a vyprovází“.
Vhledem do poutnického života 17. století může být právě tento tisk, Mons Praemonstratus z roku 1679/1680, popisující dějiny a zázraky mariánského poutního místa na Svatém Kopečku od Olomouce. Cílem knihy bylo šířit věhlas a autoritu poutního místa, lákat poutníky/návštěvníky a poskytovat jim průvodce. Název knihy zdůrazňuje, jak si Panna Marie vybrala tuto horu jako útočiště pro věřící – „k potěšení, outočišti a spasení všeho věrného křesťanského lidu“. V německém vydání tisk obsahuje zvláštní přílohu s názvem Unterricht für der Pilgram und Wallfärter – poučení pro poutníka, jak se připravit, očistit se, zbavit se zlozvyků, koncentrovat mysl a nerozptylovat se. Rady se zaměřují především na poutníkovu cestu svahem pod Svatým Kopečkem, lemovanou sochami s námětem modlitby takzvaného Bolestného růžence, tematizujícím utrpení Krista a Marie. Poutník byl veden k tomu, aby před každým z těchto zastavení vyjadřoval svou víru nejen vnějšími projevy (pokleknutí, modlitba), ale i vnitřním upevňováním a stimulací zbožného srdce a mysli. Doporučení vrcholí popisem situace, kdy věřící doputuje před kultovní obraz Madony svatokopecké na hlavním oltáři. Zde ji má nejen oslovit „andělským pozdravením“, ale při podrobném prohlížení částí obrazu si má představovat a velebit jednotlivé aspekty Mariiny mateřské a božské podstaty.
Výše zmíněné apelativní pojetí poutníkovy náboženské disciplíny může budit zdání, jako by pouť byla úmornou a kontrolovanou povinností katolického křesťana žijícího pod jařmem „barokního temna“. Víme ovšem dobře, že poutníci byli lidé z masa a kostí a nijak se nebránili světským aspektům putování, na což ostatně reagoval nejeden církevní kritik. Vedle duchovního zážitku a náboženských povinností se stejně tak zaměstnávali i konzumací jídla a pití či nákupy. Dokázali si snad užít i zážitků z krajiny, kterou putovali. Takový obraz barokní poutní výpravy poskytuje jezuitský historiograf Bohuslav Balbín ve své knize o mariánském poutním místě v Tuřanech u Brna (Diva Turzanensis) z roku 1658. Jedna ze dvou jím nabízených cest vedla pestrou krajinou, kterou Balbín označuje jako rajský les i ozvuk bájné Arkádie: „Je naopak chladná, vede hned rozkošným lesíkem, který propouští málo slunečního svitu, hned loukami oplývajícími květy, kolem lučních potoků, jejichž živá voda září do daleka – zahradami, vinicemi, takže vypadá jako ráj. Hnízdí tam mnoho zpěvných ptáků, především pak slavíčků v hloubi hájku.“ Tato rajská krajina lužního lesa mohla skutečně poutníkovi nabízet pozoruhodný smyslový zážitek, v němž se slévala krása krajiny, vůně květů i líbezný zpěv ptactva a zvuk vodních toků. Všechny materiální radosti však stále prostředkovaly onu „sladkou vůni milostí“, již na závěr pouti slibovala zázračná Madona tuřanská, respektive dar této milosti, který zde poutníci po svém putování naleznou.
Po místech luterských
Touha po kontaktu s posvátným či zázračným se však neomezovala jen na katolické prostředí. Také nekatolíci začali záhy budovat kulty míst svých „svatých“ mučedníků, jež byli zabiti pro víru a jejichž smrt provázely zázraky – například zázračně uchované srdce ze spáleného těla Ulricha Zwingliho. Častý motiv nehořlavosti byl spojován i s Martinem Lutherem, který se ostatně srovnával s Janem Husem: jako jeho úspěšný následovník, který již spálen nebude. Luterská reformace pak tuto myšlenku rozvinula v legendách o památkách spojených s Lutherem, jež zázračně odolaly požárům. Vedle reformátorovy bible v Moritzburgu či jeho domu v Eislebenu to byla především Lutherova cela v Magdeburgu. Zvláště ceněná byla jeho tamní postel, která podivuhodně přečkala požár města v roce 1631. Tato zázračná místa pak byla doporučována protestantským poutníkům v četných textech luteránských autorit; jedna z roku 1703 byla příznačně nazvaná De reliquiis Lutheri. Luterství mělo pro své poutníky k dispozici své vlastní svaté obrazy, jako to známe u katolíků. Například v drážďanském dvorním kostele měl být uchováván obraz Luthera, který zázračně odolával zubu času a neustále se sám od sebe obnovoval. Ještě zázračnější Lutherův obraz se choval v durynské obci Oberrossla (část města Apolda). Zprávy ze 17. století informují, že portrét měl krvácet i plakat, což je obvyklá vlastnost kultovních obrazů, známá již ze středověku, povětšinou však spojovaná s katolickým prostředím.
I dnes mohou příznivci Martina Luthera navštěvovat jako poutníci místa spojená s jeho působením. Vedle individuálních aktivit, kdy například dva američtí studenti v roce 2010 rekonstruovali Lutherovu pouť z Erfurtu do Říma, existují promyšlené a organizované podniky. Internetová fóra cestovatelů nabízejí plány jako třeba „Walking in the footsteps of Martin Luther“, v Německu jsou k dispozici různé „Luther trails“. Jedna napodobuje Lutherovu cestu z hradu Wartburg na sněm ve Wormsu roku 1521, mnohem obsáhlejší poutnické možnosti pak nabízí projekt „Routes of Reformation“ v podobě tři tisíce kilometrů dlouhé „Luther trail“.
Poutníci a poutnice mohou tedy následovat nejen svatého Jakuba do Compostely, ale i Luthera třeba do Wittenbergu. Stejně jako jejich předmoderní předchůdci na cestách nalézají nejen duchovní cíle, ale i leccos jiného. Sama cesta je totiž cíl a slovy jezuity Jacoba Gretsera z počátku 17. století jsme „snad všichni poutníky na tomto světě“ (De Saccris et religiosisi peregrationibus, 1606). Tak nám tuto výzvu prostředkují a nabízejí mnozí – Dante, sv. Jan od Kříže, Jan Amos Komenský či John Bunyan. Člověk je poutníkem nejen po světě, ale i v krajině své duše, kde zakouší různá nalézání sebe sama. •
Autor je historik umění.
