Koloniální vzdělávací systémy zakládané na africkém kontinentu Francií a Belgií od padesátých let 19. století vycházely z francouzských norem a zvyklostí. Jejich mottem byla civilizační mise, jinými slovy představa, že domnělé barbarství a primitivismus afrických kolonizovaných národů je třeba vykořenit spolu s veškerými jejich kulturními, potažmo identitárními aspekty.
Cílem koloniálního vzdělávání bylo vytvořit poevropštělou minoritu, která se měla stát pomocnou rukou koloniálních administrativních úřadů ovládajících podmaněná území. Místní elita tak představovala jakousi nedokonalou kopii západních vzorů. Řízený proces alienace po sobě dodnes zanechal stopy ve velké části takzvané frankofonní Afriky v podobě často nevyrovnaného vztahu k francouzskému jazyku či nezdravého upínání se k bývalé koloniální metropoli (uchovávající si obraz prestiže), ale také například v přístupu k vlastním dějinám vnímaným jako druhořadé. •
