Balvany z minulosti
Co stojí za oblibou současných poutí
V roce 2023 přišlo do Santiaga de Compostela 446 035 poutníků z celého světa. Tolik jich do poutního místa na severozápadě Španělska nepřišlo dosud nikdy. Největší část putujících přišla ze Španělska, zbytek tvořili návštěvníci z celého světa, někteří z tak vzdálených zemí, jako je Laos nebo Lesotho.
Cestou ke svému cíli se potkávali na trasách a v ubytovnách, zanesených v poutnických manuálech a příručkách vydávaných v mnoha jazycích, nebo rovnou využívali služby profesionálů: cestu do Santiaga dnes ve svém portfoliu nabízí řada cestovních a zážitkových agentur. Pokud se rozhodnete jejich služby nevyužít, nevadí – k dispozici máte pořád několik desítek aplikací pro smartphone, které vás ke Katedrále svatého Jakuba dovedou a cestou vám poradí, kde se dobře najíst, kde se vykoupat a které místní památky a slavnosti můžete po cestě navštívit.
Jak se z pěšího putování stal takový fenomén? Položit tuto otázku před 150 lety nebo na počátku 18. století by nedávalo velký smysl: poutě byly běžnou součástí života a čas, který jim náležel, nemusel být získáván na úkor času jiného. Vesničané, kteří putovali na Svatý Kopeček u Olomouce nebo na Hostýn, nepřemýšleli o tom, jak si cestu ukrátit, aby se rychleji vrátili domů ke své práci. Jejich hlavní zábavou po cestě bylo pozorování a hodnocení hospodářství, okolo nichž procházeli: co mají kde zasazeno, jak mají ustájený dobytek, jakou budou mít úrodu. Nešlo přitom jenom o zvědavost – to, jak se dařilo pěstování ječmene v okolních vesnicích, mělo přímý vliv na zásobování a úroveň cen na trhu a z výše hladiny vody v řekách bylo možné odhadovat, jaký bude letošní rok. Pro poutníky 19. století byla krajina, kterou míjeli, plná důležitých informací, novinek a nápadů, které si mohli přinést domů.
Dnešní poutě svůj vyhrazený čas nemají a pro poutníky současnosti je krajina, kterou prochází, nanejvýš estetickým zážitkem. Odkud tedy stoupající obliba poutnictví pramení? Korejský filosof Byung-Chul Han tvrdí, že poutě patří k rituálům, které se vzpírají logice trhu. Rozvoj tržní společnosti a všudypřítomný proces komodifikace nás naučily o všem okolo nás uvažovat jako o tržním artiklu, který se dá zrychlit, zefektivnit nebo koupit za levnější cenu. I náš vlastní život se stal tržním artiklem a i v něm stále hledáme, jak ušetřit čas, jak se zařídit efektivněji nebo něco pořídit laciněji. Že takový postoj životu odebírá část jeho kouzla, je nasnadě – a možná odsud pramení přitažlivost zdánlivě přežitých rituálů. Pouť do Santiaga by se dala jistě urychlit – autem i letadlem jste tam za pár hodin –, jenomže potom už by to nebyla pouť. Vánoce, další z velkých rituálů minulosti, by se jistě daly slavit častěji, třeba několikrát do roka – jenomže byly by to potom ještě Vánoce?
Rituály stojí jako balvany z minulosti v cestě racionalitě a efektivitě, kterou tržní společnost vynucuje ve všech oblastech života. Není divu, že se Josef II., osvícenský císař, který bojoval za racionalizaci habsburské monarchie, pokusil poutě zakázat. Podle jeho soudu šlo o plýtvání časem. Stejně tak se neúspěšně snažil zakázat pohřeb do rakve – těla nebožtíků měla být podle jeho přání ukládána do pytlů, neboť je to levnější a efektivnější. Svět, ve kterém žijeme, tuto logiku dovedl do absurdní roviny: když dnes čteme zprávy z mezinárodní politiky, vidíme, jak světoví lídři lepí cenovky na věci, na kterých jsme si je nikdy vidět nepřáli: svou cenu má mír, svou cenu má spravedlnost, svou cenu má lidská důstojnost. Všechno se dá vyjednat a uhádat o něco levněji a efektivněji. Není divu, že se v tomto světě upínáme k rituálům. Rituál, jako je pouť, nám umožňuje prožít něco mimo každodennost, něco, co nemůže být vytunelováno všudypřítomnou logikou trhu.
Zároveň nás moderní rituály staví do složité pozice. Ve společnosti, která nás na každém kroku vyzývá k hledání sebe sama, k oslavě vlastní výjimečnosti, cítíme, že bychom i rituály měli prožívat tak nějak po svém. Rituál svatby musí mít vše, co k němu patří – ale zároveň ať je osobitý, ať vyjadřuje jedinečné osobnosti novomanželů! Vždyť kdo by chtěl mít obyčejnou, konvenční svatbu jako všichni ostatní? Je to váš velký den, tak jej prožijte po svém! Když si jej však uděláme příliš po svém, kouzlo rituálu se vypaří – jako kdybyste se rozhodli dojet do Santiaga na motorce. Rituály jsou proto v moderní společnosti v nelehkém postavení – na jedné straně po nich toužíme a hledáme v nich úkryt před všeprostupujícím barbarstvím pozdně moderního kapitalismu. Na straně druhé jsou samy rozpolceny mezi dvěma nároky, které na ně klademe: umožnit nám být součástí něčeho, co nás přesahuje, a přitom být sami sebou. Hodiny a dny na cestě k poutním místům nás stále znovu konfrontují s touto dvojakostí a nutí nás uvažovat nad společností, která v nás tyto protikladné touhy jitří. •
Autor je sociolog.