Víkend je zvláštní čas, čas svobody
Lidé v neděli před válkou
V roce 1929 v Berlíně dostali dva mladí režiséři, Robert Siodmak a Edgar G. Ulmer, scénář (nebo spíše cosi připomínající scénář) od budoucího slavného scenáristy a režiséra, tehdy třiadvacetiletého Billyho Wildera. Dostali také kameramana (a ne ledajakého, dostali Eugena Schüfftana, zodpovědného za speciální efekty ve filmech Fritze Langa) a malý rozpočet, aby vytvořili film o jedné neděli v životě pěti obyvatel Berlína – taxikáře, jeho ženy modelky, obchodního cestujícího, prodavačky gramofonových desek a filmové asistentky –, kteří se rozhodli vyrazit společně na piknik. Nakonec vyrazili pouze ve čtyřech, jelikož žena taxikáře celý den prospala.
Zápletka filmu je prostá a není důležitá. Nekončící flirtování hrdinů přerušují scény z každodenního života, zdánlivě náhodné postavy, zábavné scénky nebo jednoduše záběry na Berlín.
Ležérní změny plánu
Před začátkem filmu se objevuje titulek s upozorněním, že se jedná o filmový experiment, a navíc o první film, který studio vydává. A vzápětí se zároveň s názvem filmu ukazuje, v čem experiment spočívá: Lidé v neděli (Menschen am Sonntag, 1930) je film bez herců. Všichni hrdinové, kteří se objeví na obrazovce, hrají sami sebe, a až se film bude promítat v kinech, oni budou pokračovat ve své běžné práci. Takže nehledě na přítomnost kamery, scénáře, režiséra či produkce má divák na film nahlížet jako na situace, které by se uskutečnily, nebo se přinejmenším mohly uskutečnit, i samy o sobě.
V roce 1929 tento postup nebyl naprosto novátorský, přesto měl rysy dostatečně radikální na to, aby mohl být považován za experiment. Od nekompromisně experimentálních filmů, jako jsou Berlín – symfonie velkoměsta z roku 1927 nebo Kinoglaz (1924) se však Lidé v neděli liší v zásadní věci. Zatímco autoři prvních dvou zmiňovaných snímků, Walter Ruttmann a Dziga Vertov, odmítali jakoukoliv myšlenku narativního filmu a přistupovali k montáži spíše jako k hudbě, Robert Siodmak a Edgar G. Ulmer, kteří později úspěšně působili v Hollywoodu, ve filmu vidí v první řadě příběh. Proto film neustále balancuje mezi jasně vystavěnými dějovými scénami (jako je například slovní přestřelka manželů, zda má být krempa klobouku zvednutá, nebo ne) a lehkými, jako by náhodou natočenými etudami, například ve chvíli, kdy unavení hrdinové usínají a kamera se nezastavuje a otáčí se k jiným částem nedělního Berlína a jeho obyvatelům. Tato nestabilita konstrukce utváří dojem dvojakosti, která je vlastní nedělním plánům. Člověk, který si naplánoval program na neděli, se ho nebude pevně držet, ale nechá se rozptýlit nějakou maličkostí, na něco se zadívá a nedojde tam, kam plánoval.
Na zlomu
Víkend je zvláštní čas, bezstarostně strávený čas bez otřesů a vážných rozhodnutí, čas klidu. Z víkendů často zůstávají fotografie a vzpomínky. Asi uprostřed filmu se nachází epizoda s plážovým fotografem. Chytrácky se usmívající fotograf k sobě zve jednoho rekreanta za druhým. Cvakne spoušť a tváře zůstávají zachycené navždy. V řadě obličejů problesknou i tváře Valesky Gert a Kurta Gerrona – tehdejších velkých filmových hvězd. Za pouhé čtyři roky po natáčení filmu bude Valesce Gert, která má židovské kořeny, v Německu zakázáno vystupovat. Odjede do Anglie a pak do Ameriky a do Evropy se vrátí až v roce 1947. Život Kurta Gerrona, který byl též Žid, bude ještě tragičtější. Stejně jako Valesce i jemu v Německu zakážou vystupovat. Zůstane v Evropě, bude se ukrývat v Amsterodamu, ale nakonec jej odvezou do Terezína, kde na rozkaz SS natočí film Terezín. Dokumentární film z židovského sídelního území, nazývaný též Vůdce daroval Židům město. Poté bude zabit.
Lidé v neděli je film natočený na přelomu epoch. O dva roky dříve v Americe vyšel první zvukový film, Jazzový zpěvák. O rok později v Německu natočí tehdejší mistři Fritz Lang a Georg Pabst dvě velká díla zvukového filmu: Vrah mezi námi a Žebrácká opera. Na podzim roku 1929 po natáčení filmu dojde ke krachu na newyorské burze a začne světová finanční krize. V roce, kdy film půjde do distribuce, se ve volbách do Říšského sněmu stane druhou nejdůležitější stranou ta Hitlerova.
Avšak film ukazuje léto a neděli. A lidé se jednoduše jdou projet na loďce. Po cestě láskychtivý obchodní cestující, který flirtuje se dvěma dívkami najednou, nakonec dosáhne svého. Prodavačka gramofonových desek opětuje jeho polibek. Kamera se od nich stydlivě odvrací, švenkuje do strany, zabírá stromy, pak jejich vrcholky a z nějakého důvodu pokračuje v natáčení až do chvíle, kdy se ukáže, že na kopci přímo naproti milencům leží hromada odpadků. Místo střihu, který by vystihoval, co se mezitím odehrálo, kamera ani na vteřinu nepřestala natáčet a my to vidíme. Díky tomu vzniká dojem místy zábavného, místy smutného, zkrátka obyčejného života. Života, jako je ten náš, jen před bezmála sto lety.
Na závěr filmu se jedno za druhým objevují slova: „4 miliony lidí očekávají příští neděli.“ Neděle, kterou jsme prožili s našimi hrdiny, byla jednou nedělí z tisíce, které jsou ještě před nimi. To, že jsme viděli piknik, a ne fotbalový zápas, na nějž taxikář a obchodní cestující půjdou příští týden, není nic než náhoda. Ale přes tuto lehkost dnešnímu divákovi probleskuje myšlenka, že brzy po tamté neděli zmizí takové filmy, neděle i mnozí lidé. •
Autor vystudoval dějiny kinematografie.