Kořeny moci
Jak se rodí elity ve středověku i dnes
Pohled na zbytky dávného přepychu zachované v hrobu středověkého velmože mohou vzbudit melancholii nebo pocit vzdorného zadostiučinění, ale také úvahy o zdrojích a udržování elitního postavení jistých skupin lidí v dávné historii, stejně jako v době influencerské.
Středovýchodní Evropa, oblast mezi Labem a Karpaty, je někdy vnímána jako most mezi Východem a Západem. Je to prostor, kde neustále soupeřily různé ideové proudy a spolu s nimi se měnila i podoba politické moci. V průběhu středověku, od 6. do 13. století, se zde odehrál fascinující proces, který proměnil kmenové společnosti v komplexní středověké státní útvary.
Tento příběh však není jen historií válek, životopisů korunovaných hlav a legend o mučednictví světců, ale také lekcí, jak se vytváří moc elit, jak se udržuje a předává dál. Když se dnes mluví o „elitách“, většinou se tím míní politici, miliardáři nebo technologičtí oligarchové. Ovšem i naše dnešní elity mají své prastaré předchůdce. Jejich příběh začal dávno před vznikem států, kdy o vlivu nerozhodovalo primárně bohatství, nýbrž především schopnost ovládnout prostor, symboly a lidi kolem sebe.
Nové zbraně, šperky, vlastní kostel
Otázkou vzniku středověkých elit se zabývá nová kniha, která před krátkým časem vyšla v nakladatelství Routledge pod názvem The Emergence of the Nobility in East Central Europe between the Eighth and Thirteenth Centuries (Vznik nobility ve středovýchodní Evropě mezi 8. a 13. stoletím, 2025, editoři Robert Antonín a Jiří Macháček). Čtrnáct archeologů, archeoložek, historiků a historiček ze sedmi evropských zemí v ní ukazuje, jak se moc rodila z kontroly – nad půdou, zbraněmi, vírou i pamětí. Tato kontrola měla čtyři sféry: kulturní, symbolickou, ekonomickou a sociální. Jen ten, kdo dokázal zhodnotit či „kapitalizovat“ všechny čtyři, se mohl stát „pánem“ ve světě, který na počátku středověku teprve hledal svou novou podobu po velkém civilizačním kolapsu, způsobeném pádem Říše římské.
Kulturní kapitál vznikající elity spočíval ve schopnosti přejímat nové zvyky a proměňovat je v prestiž. Nové typy zbraní, exoticky působící šperky, luxusní importy – to všechno nejsou jen drahocenné předměty, ale též hmatatelné doklady nového způsobu chování a jednání, jímž se elity vyčleňovaly z masy běžného obyvatelstva. Symbolický kapitál se zas rodil z participace na rituálu: z velkolepého pohřbu, z vlastnického kostela na privátním dvorci, z rodové paměti, kterou si příslušníci elitních rodin vyprávěli při hostinách. Ekonomický kapitál tehdy neznamenal záznam v katastru nemovitostí, nýbrž schopnost nakumulovat, kontrolovat a distribuovat kořist, jež umožňovala získat loajalitu přívrženců. A sociální kapitál? Stejně jako dnes: spojenecké sítě, příbuzenství, svazky s panovníkem, služba v jeho družině i boj o místo u jeho stolu.
Vertikála moci
Přeměna „velkých mužů“ (leaderů, kteří v 6. a 7. století vládli na základě své odvahy a vojenského úspěchu) ve středověké aristokraty byl dlouhý a bolestný proces. Raně středověká společnost fungovala na počátku jednoduše. Opírala se o příbuzenské a klanové vazby, sdílenou půdu a zemědělství. Na území dnešní Moravy či Čech se už v 8. století objevují první hradiště a hroby vybavené zbraněmi a šperky – důkaz zrodu nové vrstvy, která si začínala uvědomovat vlastní odlišnost. V 9. století se zformovala „zlatem zářící“ Velká Morava a s ní i velmožské rody, v jejichž rámci se již moc dědila. Velkomoravská knížata staví paláce, kostely a přijímají křesťanství – nejen jako projev své vůle k víře, ale i jako nástroj k upevnění své legitimity. Jinde se podobné společenské procesy rozbíhají o něco později – a končívají často krvavě: v Čechách si Přemyslovci a podobně v Polsku Piastovci podřizují, a v některých případech likvidují, menší regionální vládce a budují centralizovanou moc. Všude platí jednoduché pravidlo: kdo ovládá ekonomické zdroje, například výnosný obchod s otroky, kdo má větší a lépe vyzbrojenou vojenskou družinu a kdo kontroluje všeobecné sdílené symboly, jakým byl třeba kamenný stolec kmene Čechů na pražském pahorku Žiži, ten vládne. A moc se postupně institucionalizuje.
Z pohledu dneška se může zdát, že šlo o přirozený vývoj – avšak středověká společnost byla těmito událostmi doslova stvořena. Místo klanového společenství příbuzných, kteří se rozhodovali kolektivně, nastoupil svět vertikální moci. Místo rady starších přišla kancelář a knížecí dvůr. A spolu s nimi vznikla i nová představa o tom, co znamená „být někdo“.
Evropská lekce
V širším kontextu byla střední Evropa laboratoří „evropeizace“. Zatímco západní svět už znal pevné feudální struktury, náš prostor si je teprve osvojoval. Západní model – s dědičnou šlechtou, vazalskými přísahami a křesťanskou legitimitou – se tu prosazoval pomalu, často násilím. Přesto právě tehdy vznikl kulturní kód, který přetrval do dneška: představa, že elita je skupina, která materiální bohatství dokáže spojit s morálním právem vládnout coby základním kamenem legitimity moci.
Kontrola nad násilím se proměnila v kontrolu nad idejemi. Kdo dokázal postavit kostel, měl v rukou nejen kamennou budovu, ale i kontrolu nad myšlením svých poddaných. A když se, zjednodušeně řečeno, v průběhu vývoje mezi 11. až 13. stoletím z příslušníků vojenské knížecí družiny stali „páni na hradech“, zrodila se nová Evropa – hierarchická, křesťanská, s dědičnou mocí zapsanou v genealogiích.
V džungli internetu
Kdybychom srovnali mapy zdrojů moci doby tehdejší a dnešní, možná bychom byli překvapeni, jak málo se podstata elitního postavení změnila. I dnešní elity stojí na kombinaci variant výše zmíněných čtyř kapitálů. Kulturní kapitál dnes představuje vzdělání, jazyky, přístup k informacím. Symbolický kapitál nahradila mediální viditelnost a vlastní „brand“. Ekonomický kapitál se měří tržní hodnotou a investicemi, jež produkují další bohatství. A kapitál sociální? To je síť kontaktů, vlivných přátel, schopnost být „u toho“.
Stejně jako ve středověku je i dnes klíčová kontrola – tentokrát nad tokem informací a technologiemi, nad algoritmy a pozorností veřejnosti. V dnešním digitalizovaném světě má větší moc ten, kdo rozhoduje, co se objeví na monitoru počítače či displeji mobilu, než ten, kdo vlastní půdu. V jistém smyslu jsou však i dnešní miliardáři a influenceři dědici dávných velmožů: vytvářejí svět symbolů, v němž se moc zrcadlí, legitimizuje a někdy i dědí.
Existují však i podstatné rozdíly. Zatímco středověké elity si své postavení upevňovaly po generace, dnešní elity vznikají a mizí s rychlostí datového přenosu. Jejich moc je méně zakořeněná – a možná proto i méně odpovědná. V minulosti si šlechtic musel udržet loajalitu svých lidí, jinak byl zabit přívrženci úspěšnějších konkurentů. Dnešní elita se prozatím schovává v džungli internetu a za anonymitou bitcoinů. Co kdysi byla osobní čest a symbolický kapitál, se dnes rozpouští v marketingu a image.
Možná právě proto společnost vnímá elity se stále narůstající nedůvěrou. Historicky totiž víme, že každá moc, která není autentická a nedokáže kooperovat s většinou společnosti, se dřív či později zhroutí. Středověké rody přežily jen tehdy, když uměly sdílet část svého bohatství – stavbou kláštera, založením města, podporou nových způsobů hospodaření. Být členem elity neznamenalo pouze mít plné břicho, majetek a moc rozhodovat. Znamenalo to i aktivně udržovat v chodu sociální stabilitu a sociální smír společenství, které právě proto legitimitu moci urozených uznávalo. Jednoduše řečeno: být elitou znamenalo žít v uzavřeném kruhu veřejné moci a veřejné odpovědnosti. To je lekce, na niž dnešní nové elity teprve čekají.
Kapitál zavazuje
Zmiňovaná nová kniha založená na těsné spolupráci mezi archeologií a historií tak ukazuje, že vznik elit nebyl náhodný, nýbrž strukturální. Moc se v našem prostoru vždy rodila ze schopnosti organizovat, spojovat, převádět cizí vlivy do domácí řeči, a především kontrolovat společnost pomocí různých forem kapitálu.
Chceme-li rozumět dnešním elitám – politickým, ekonomickým i kulturním –, musíme sledovat, jak zacházejí se svým kapitálem. Zda budují společenské sítě, které slouží veřejnosti, nebo takové, jež obsluhují jen je samotné. Zda vytvářejí symboly, které sjednocují, nebo rozdělují. Zda dokážou převést moc také v odpovědnost, jak to kdysi dokázali ti, kdo založili první kostely a města.
V dějinách Evropy je cosi cyklického: každá nová technologie moci – kdysi meč a pevnost, dnes data a umělá inteligence (AI) – vytváří novou vrstvu elit.
Když se díváme na hroby velmožů, kteří kdysi ovládali středověké hrady, vidíme zbytky lesku, který měl zářit věčně – a přesto pohasl. Zůstala jen idea: touha ovládat a být respektován. Moc je stále otázkou kontroly a schopnosti udržet si ji co nejdéle. Dnešní elity se od těch středověkých liší jen nástroji, ne svými činy a způsobem uvažování. Možná proto má smysl číst archeologické a historické studie nejen jako popis minulosti, ale i jako ponaučení pro současnost a budoucnost. •
Jiří Macháček je archeolog.
Robert Antonín je historik.
The Emergence of the Nobility in East Central Europe between the Eighth and Thirteenth Centuries. Editoři Robert Antonín a Jiří Macháček, Routledge, 2025.
Text vznikl zkrácením, úpravou a překladem anglicky psané závěrečné kapitoly z knihy The Emergence of the Nobility in East Central Europe between the Eighth and Thirteenth Centuries autorů Roberta Antonína a Jiřího Macháčka za pomoci umělé inteligence (ChatGPT a Microsoft Copilot 365).