Svědkové doby přelomu
O zaniklých pražských hudebních klubech a jejich roli v porevoluční společnosti
V nesvobodných systémech se umění příliš nedaří. To oficiální slouží jako nástroj propagandy nebo má alespoň za úkol nepohoršovat, vyvolávat dojem klidu a stability. Místy, kde se měla koncentrovat ideologicky vhodná kreativita, byly za socialismu obvodní kulturní domy a jejich pobočky. Mnohdy se ale jejich řediteli či ředitelkami staly osvícené osoby, kterým se podařilo vybudovat skutečné oázy kultury, často s přesahy do undergroundu. Pražské kluby Na Petynce a Delta, které se v porevoluční době staly centry alternativní, folkové nebo punkové subkultury, jsou toho skvělým příkladem.
Praha 6 je specifická městská část honosných vilek a zrekonstruovaných původních činžáků. Je to rezidenční oblast většiny ambasád a konzulátů, oplývá tedy udržovanými oplocenými zahradami, čistými ulicemi a minimem paneláků pamatujících socialismus. Jelikož ještě před stoletím byla vlastně pražskou částí okrajovou, kam se chodilo na výlety do přírody, jejím fenoménem byly i bývalé rozlehlé zemědělské usedlosti v okolí Břevnova a Suchdola. V jedné, patřičně zestátněné, nazývané Schleiferka v Radimově ulici, zřídil bývalý režim pobočku Obvodního kulturního domu (OKD) Prahy 6. V sousedství se nacházel další statek pojmenovaný Petynka, který však byl počátkem osmdesátých let v tak dezolátním stavu, že z něj byla použitelná pouze zahrada, která oba objekty spojovala. Jejím středem malebně protékal potok Brusnice.
Historické písemnosti mluví o Schleiferce už od 14. století a osobně potvrzuji, i jen pouhá procházka v okolí dává tušit, že jde o místo se silným geniem loci. Dnešní klasicistní podobu získala budova v polovině 19. století. V roce 1922 koupila rozsáhlou usedlost, k níž patřily pole, zahrady a louky, Kongregace školských sester sv. Františka Serafinského, která ji přestavěla pro účely ubytování gymnázia kongregace. Součástí objektu se stala nově vybudovaná kaple Panny Marie Andělské. Aprobované řádové sestry-učitelky vyučovaly v sirotčincích, dobročinných ústavech a mimo jiné i ve vedlejší Petynce, kde ještě v padesátých letech sídlil spolek pro dobrovolné ošetřování chudých a nevyléčitelně nemocných. Na Schleiferce bylo zahradnictví, jež zásobovalo klášter a přebytky zeleniny prodávalo i lidem ze sousedství.
Na konci sedmdesátých let se objekt začal přestavovat na pobočku místního OKD s tím, že místo tu najde i Lidová škola umění a v severním křídle vznikne v té době nejmodernější nahrávací studio se špičkovým zvukem, určené pro Československou televizi a nahrávací společnost Supraphon. Z výše zmíněné kaple se podařilo zachránit pouze oltář, který byl převezen do kostela sv. Fabiána v Liboci. Zbytek byl přestavěn na koncertní sál a ve jménu umakartové estetiky obložen deskami z hobry a sololitovými akustickými panely Akulit. Po zprovoznění dokončeného hudebního studia na Kavčích horách v roce 1981 pak byla činnost tohoto nahrávacího studia značně omezena a nepříliš využívaná technika rychle zastarávala, nicméně studio částečně fungovalo až do roku 1998.
FOLKOVÁ EPIZODA
V červnu 1981 byl v rámci OKD na bývalé Schleiferce slavnostně otevřen klub Na Petynce. První dramaturgie směřovala k tehdy velmi populární country a folkové hudbě. Příčinu vidím zejména v tom, že se programovým vedoucím stala dosud hudebně a kulturně aktivní country legenda Michal Jupp Konečný. Ten byl zároveň vůdčím duchem plzeňského festivalu Porta a členem několika divadelných souborů a kapel jako Andromeda nebo Kaskády. Do konce roku 1980 pracoval Konečný coby dramaturg pražského klubu Malostranská beseda, který režim nechal zavřít z mnoha důvodů – jedním byl i ten, že tam hráli někteří státu nepříjemní písničkáři. Náhle nezaměstnaný Jupp, který ale sám neměl s tajnou policií žádné oplétačky, přijal angažmá v klubu Na Petynce, kde zůstal až do roku 1990 (poté se stal na plný úvazek šéfredaktorem hudebního měsíčníku Folk & Country). Významné je, že ke stálicím klubu patřilo uskupení ASPM ve složení Jan Spálený, Petr Kalandra a František Havlíček, které v tamním studiu nahrálo i své zřejmě nejlepší album s příznačným názvem The best of 1981–1991. Později, od roku 1993, si sál Petynky oblíbila začínající pop-rocková formace Chinaski, jež v následujícím desetiletí patřila k jedné z nejúspěšnějších českých kapel.
Na Petynce často koncertovaly a nahrávaly kapely jako Kamelot nebo Hop Trop. Programová šíře se postupně rozrůstala od Spirituál kvintetu až po Jasnou páku, od Jarka Nohavici, Vladimíra Mišíka až k Brontosaurům. Pořádaly se zde rockové koncerty, klubové večery i varhanní matiné.
PUNKOVÝ SVATOSTÁNEK
Po revoluci se do klubu Na Petynce začali stahovat pankáči, kteří ale měli svých svatostánků po Praze několik – klub 007 Strahov, Subterru na Výstavišti, klub Na Chmelnici nebo nedalekou Deltu. Na Petynce několikrát do roka hrávaly i nahrávaly kapely jako E!E, Visací Zámek, Našrot, a především plzeňští Požár mlýna. Klub byl první domovskou scénou „kapely z Břevnova nad Brusnicí“ V. T. Marvin. Ačkoli jejich milovaným doupětem byl klub Na Chmelnici, velmi si to Na Petynce oblíbili Psí vojáci. Legendární jsou historky o hraní Filipa Topola na místní varhany. Sice se k nim oficiálně nesmělo, ale během pokoncertních mejdanů se na zákaz vždy nějak „zapomnělo“. Další legendou byla kapela Smrt můry, která v chodbě vedle sálu zkoušela tak dlouho, že zde vlastně nikdy neodehrála žádný koncert.
Zatímco architekti plakali nad interiérem znehodnoceným socialistickou správou, hudebníci si Na Petynce pochvalovali výbornou akustiku. Možnosti práce se zvukem tam později dovedl k dokonalosti zvukař „Plech“ Novotný, mimo jiné baskytarista skupiny Žlutý pes.
Do velkého sálu, jehož součástí byla i přestavěná kaple, se s trochou dobré vůle veško i čtyři sta lidí. Součástí budovy byl ještě menší sál v přízemí, přezdívaný Vincek, kde se však kvůli mizerné akustice a špatné větratelnosti hrávalo jen zřídka. Z dnešního pohledu je úsměvná výše vstupného, těsně po revoluci byla kolem 25 korun. Což se ale některým pankáčům zdálo i tak moc, protože za stejnou cenu se dalo pořídit až pět lahváčů. Proto se občas pokoušeli, ovšem ne příliš nenápadně, dostat do budovy přes sklep s uhlím. K dokreslení dobové atmosféry mám dvě informace, které jsem získala z nahrávaných rozhovorů s pamětníky: kvůli divokým návštěvníkům některých koncertů se na baru neprodával tvrdý alkohol a na dveřích pánských záchodků byl provokativní nápis „Freedom for Abimael Guzmán“. Svobodu tak měl podle neznámého čmárala dostat Manuel Rubén Abimael Guzmán Reynoso, peruánský profesor filosofie a zakladatel teroristické maoistické organizace Světlá stezka, kterou vedl až do svého zatčení v roce 1992.
V roce 1990 byla budova v restituci vrácena Kongregaci školských sester s tím, že jakmile bude dokončená rekonstrukce, OKD jim prostor vyklidí a přenechá. Stalo se tak v červnu 1994, od té doby je budova i zahrada veřejnosti nepřístupná a budova slouží výhradně potřebám církve.
KLUB DELTA
Obvodní kulturní dům Prahy 6 se postupně rozrůstal a na konci osmdesátých mu kromě již zmíněného klubu Na Petynce patřily také pobočky KD Průhon v Řepích a KD Kaštan poblíž letohrádku Hvězda. Další prostor, který měl být koncipovaný především jako divadelní scéna, OKD otevřel 5. května 1987 na sídlišti Dědina v ulici Vlastina. Tehdy šlo o skutečnou výspu hlavního města, dole pod nově postaveným kulturním domem byla konečná několika autobusů a za ní se vedle pásu rozestavěného panelového sídliště táhla pole. Součástí kulturáku se stal klub Delta, který od počátku sloužil souboru Dejvického divadla, a to až do doby, kdy byla připravená jeho výhodněji situovaná základna v ulici Zelená.
Prostor Delty byl zajímavý už proto, že se s ním od začátku počítalo jako s divadelním sálem. Měl tedy příslušné osvětlení, těžkou černou oponu, vyvýšené pódium a variabilní hlediště v podobě stupňů, před které se daly nastavět židle. Nezvykle dlouhé pódium s radostí využívaly divadelní soubory, ale některé menší kapely se na něm ztrácely. Většina diváků mohla stát přímo u pódia. Zvukař a osvětlovač, často v jedné osobě, měl vlastní místnost nad hledištěm. Na svou dobu byla Delta velmi dobře technicky vybavená, měla zkušebnu i nahrávací studio. Návštěvníci ocenili i foyer s velkou šatnou oddělenou dřevěnou přepážkou od baru a dostatek místa pro kavárenské stolky. Dvě velkorysé chodby a foyer často sloužily jako výstavní sály pro různá výtvarná díla.
Od začátku byla s Deltou spojená významná divadelní osobnost Evy Kejkrtové Měřičkové, jež vedla nejprve klub a od roku 1990 se stala ředitelkou celého OKD Prahy 6, o dva roky později přejmenovaného na Spektrum K – sdružení kulturních zařízení Prahy 6. Úzce Velmi úzce spolupracovala s Dejvickým divadlem a s dramaturgyní Martinou Michálkovou poskytovala na Deltě už v totalitních dobách útočiště pro zkoušky i představení mnoha souborům. Šlo například o Volné Sdružení Režisérů, Hadivadlo, Ochotnický kroužek, Divadlo na provázku nebo Sklep. O technické záležitosti a úklid se starala Zuzana Jáchymová, která se časem stala dramaturgyní a po Evě Měřičkové převzala v roce 2006 vedení klubu. Poté jej provozovala jako soukromá osoba až do jeho zániku 2008, kdy městská část budovu prodala ke komerčním účelům.
DELTA VE DNE A V NOCI
Delta musela fungovat jako kulturní dům, přes odpoledne ji využívala místní Základní umělecká škola, večerní divadelní program byl až do revoluce tím zásadním, ale občasné koncerty nebo promítání se na Deltě začaly pořádat již v roce 1988. Po revoluci zájem o divadlo poklesl a koncerty se staly hlavním tahákem.
V roce 1991 se začala úspěšně rozvíjet spolupráce s nově vzniklými koncertními agenturami. Klub pravidelně uváděl tuzemské kapely jako Tata Bojs, Už Jsme Doma, Gnu, MCH Band, Garage, Hm.…, Echt!, Posmrtné zkušenosti, Jablkoň, Z kopce, přičemž pro řadu z nich byla Delta domovskou scénou. Zároveň se však sympaticky dával značný prostor začínajícím skupinám. Program nebyl zaměřen jednostranně, o čemž svědčí fakt, že se na pódiu střídali veteráni české rockové hudby, například Vladimír Mišík & Etc nebo Krausberry s budoucími nadějemi taneční scény, hráli zde Floex, Veneer, punkové kapely V. T. Marvin, Požár mlýna, Plexis, ale i folkoví písničkáři jako Jiří Schmitzer nebo Martin Hejnák. Klub Delta se nebál ani středověké hudby, hostem bývala kapela Psalteria, ani futuristických experimentů v podobě každoročního festivalu Alternativa nebo přímo Festivalu industriální hudby. Pokud se našlo více kapel z jednoho města, Delta neváhala uspořádat komponované večery nazvané například Teplice v Praze nebo Plzeň v Praze. Kluby Na Petynce a Delta začaly jako Obvodním kulturním domem Prahy 6 zřízené oficiální instituce. Navzdory podmínkám omezeným cenzurou a socialistickou ideologií se díky osvíceným vedoucím a dramaturgům podařilo v těchto klubech vybudovat stabilní komunitu. Ta, ač byla rozdělená dle žánrů hudby do několika subkultur, naopak kluby podporovala v době porevoluční transformace, kdy postupně přecházely na samofinancování. •
Autorka je portugalistka a iniciátorka platformy Zaniklé pražské kluby.