Sami se svými traumaty
Sociologický pohled na pokročilou fázi večírku
S traumaty se roztrhl pytel. „Trauma přebíjí všechno ostatní,“ napsala na konci roku 2021 americká kritička Parul Sehgal v eseji The Case against the Trauma Plot (Teze proti traumatickým zápletkám). Každá literární postava, každý filmový hrdina, všichni obyvatelé dnešní populární kultury si nesou svá traumata. Ta vysvětlují jejich chování a staví je před úkol překonat sama sebe. V jinak postavených příbězích bychom hleděli do budoucnosti: vezme si ji za ženu, nebo ne?
V příbězích postavených na traumatu pátráme v minulosti: co se mu stalo, že je takový, jaký je? Zmíněná esej v časopise New Yorker vzbudila velký ohlas a podnítila diskuse po celém literárním světě. U nás toto téma o dva roky později otevřel spisovatel Jan Němec v eseji Trauma bere vše v časopise Host. Jeho sonda do současné české literatury ukazuje, že knihy, které sbírají nejvíce ocenění, mají jedno společné: základním stavebním kamenem vyprávění je individuální trauma.
Co si z této literárněkritické diskuse odnáší sociologie? Němec, sám vystudovaný sociolog, na jednom místě poznamenává, že „zatímco členové generace X se v pokročilých fázích večírků začali fyzicky sbližovat, příslušníci generace Z se začínají svěřovat se svými traumaty“. Je to samozřejmě zkratka, ale téma, které pojmenovává, je zjevné: v pozdně moderní společnosti hledáme pravdu hluboko v sobě samých a svěřujeme se druhým, abychom jim vysvětlili, kým skutečně jsme. Tak jako Batman, který v dětství přišel o oba rodiče, tak jako jeho sok Joker, který přežil brutální napadení, tak jako princezna Elsa z Ledového království, která musela potlačovat svou čarovnou moc. Naše traumata nás dělají tím, čím jsme.
MÁTE SMŮLU
V kontextu současných diskusí o individualizované společnosti nám toto pozorování otevírá cenné perspektivy. Sociolog Ulrich Beck diagnostikoval naši současnost jako společenské uspořádání, které generuje sociální problémy, ale poptává individuální řešení. Vítězství nebo prohry, životní úspěchy a neúspěchy, všechno padá na vrub jednotlivce.
„Současná společenská citlivost vůči traumatům není spontánním výtryskem empatie a laskavosti.“
Už nemáme na co se vymluvit, dodává sociolog Zygmunt Bauman: každý má, alespoň formálně, svobodu najít si vlastní cestu – a každý je tím pádem zodpovědný za to, co s touto svobodou provede. Vše je naší volbou, kromě samotné nutnosti volit. Potřebovali byste s rozhodováním pomoci? Chtěli byste nebýt na své problémy sami? Máte smůlu. Jak píše Bauman, individualizace není volbou, nýbrž osudem.
V individualizované společnosti se traumatickým příběhům daří náramně. Trauma je soukromé, skryté a často nesdělitelné – a soukromá je i cesta, po níž kráčí členové individualizované společnosti. Každý máme individuální trauma, které nás děsí, každý máme individuální sen, který nás pohání. O svých traumatech příliš nemluvíme, leda snad v pokročilých fázích večírků. Pryč je doba kolektivních problémů: dělníci první poloviny dvacátého století mohli prožívat tytéž obtíže – materiální nedostatek, nekvalitní bydlení, nedostatek času na rekreaci – a mohli usilovat o jejich kolektivní řešení, například skrze odbory. Namísto kolektivních problémů dnes máme individuální traumata, a co jsme dříve mohli sdílet s ostatními, dnes sdílíme se svým terapeutem. Naše traumata, tak jako naše sny, jsou jenom naše, a kdo dnes říká, že sní o spořádaném životě, dobré práci a dovolené s dětmi u moře, ten působí jaksi staromódně.
Tohle že je sen? Najděte si jiný, lepší, originálnější, a za ním kráčejte! Stejná kulturní síla, která naše traumata a sny ukládá do hloubky našeho já, nás stále znovu tlačí k jejich hledání a pojmenovávání.
Nic z toho neznamená, že by traumata, kterým nyní věnujeme tolik pozornosti, byla vykonstruovaná. A neříká to ani nic špatného o nás samotných – vždyť to přece myslíme dobře, když se ptáme druhých, co zlého se jim přihodilo. Sociologické pozorování nás jenom učí pochopit, že současná společenská citlivost vůči traumatům není spontánním výtryskem empatie a laskavosti. Je také druhou stránkou společnosti, která své členy zanechává osamělé a vnucuje jim svobodu na tekutých píscích světa, jenž je pro řadu z nich stále méně srozumitelný. •
Autor je sociolog.