Mostní rozdvojení
Rozkol kolem kolejí a mostu
O pražský Železniční most pod Vyšehradem, přiléhavější jméno přes sto dvacet let nedostal, se dlouho vede kulturní válka. Otázka zní: Nahradit, nebo opravit? Střetávají se různé zájmy, označované za veřejné, hrozí mezinárodní blamáž, nebo dokonce ostuda, ale objevila se i snaha konflikt zmírnit.
ŘÍČNÍ PANORAMA
Ocelový a nýtovaný most s dvěma kolejemi je hrdinou příběhu s několika milníky. Vznikl ve slavných pražských strojírnách a v těšínské železárně v letech 1900 a 1901, aby nahradil původní jednokolejný most z roku 1872. K překonání Vltavy mu stačila tři pole místo předchozích pěti a jen dva pilíře v řece.
Příprava a nýtování v libeňských továrnách byly provedeny tak pečlivě, že vyzdvižení a usazení tří částí na současné místo trvalo jen dva dny. Pod konstrukci s třemi poli se podepsal autor nýtového řešení Petřínské rozhledny a Průmyslového paláce inženýr František Plášil. Přestože Plášil myslel hlavně na železnici, nezapomněl navrhnout konzole pro dvě lávky pro pěší.
Poslední protikorozní nátěr most podle dostupných dokumentů dostal v roce 1957. Při vydělení nemovitostí a majetků z Českých drah v roce 2003 spadl pod dnešní Správu železnic. Od roku 1999 se začalo vážněji uvažovat o přidání třetí koleje mezi Výtoň a Smíchov, do jednoho ze tří míst v Praze, kde železnice překonává Vltavu.
V roce 2004 ministerstvo kultury prohlásilo most, vlastně „soubor železničních mostů na trati Praha-Hlavní nádraží – Praha-Smíchov“ za nemovitou památku.
Asi o dvanáct let později státní správci mostu začali opakovaně žádat o odstranění památkové ochrany. Argumentovali potřebou tříkolejného řešení, tedy nové konstrukce na starých pilířích, avšak ministerstvo kultury ani jedné ze dvou žádostí nevyhovělo. Most se totiž stal nedílnou součástí říčního panoramatu Prahy, jejího historického jádra, chráněného z rozhodnutí vlády od roku 1971 jako památková rezervace a roku 1992 zapsaného na seznam světového dědictví UNESCO.
VTÍRAVÝ SEN O NOVÉ KONSTRUKCI
Ač šlo o dílo pražského inženýra a strojíren a těšínské ocelárny, projevil se v něm mezinárodní aspekt, rakousko-uherský um, snad i víra v technický pokrok. Jenomže neošetřovaná ocel rezaví, ubývá na mocnosti. Ve špatném stavu je zejména spodní rošt, podélníky a příčníky hlavně tam, kde se dotýkají, nikoli však parabolické oblouky tvořící nezaměnitelný tvar mostu a zdání lehkosti.
Četné mezinárodní zkušenosti ukazují, že problém lze řešit výměnami prvků a chráněnou konstrukci je možné opravit. Jenomže to se v Praze neděje, zdá se, že odpovědní správci se přes původní sliby možností opravy ani nezabývají. Vysnili si novou konstrukci, uspořádali na ni soutěž a návrhy, které by současný most v jeho místě zachovaly, nedostaly šanci. Objednali projekt a nehledě na odpor části veřejnosti i některých odborníků i cenu prosazují svou jedinou variantu.
Když vytanula otázka, co pak se současným mostem, přispěchalo současné vedení Prahy s odpovědí. Ač je vázáno dřívějším rozhodnutím most chránit, vymyslelo, že ho lze posunout proti proudu řeky kousek pod modřanský jez.
Třebaže to na vizualizacích tak nevypadá, navrhovaný nový most je mnohem robustnější. Stávající most má šířku 13,5 metrů, nově navrhovaný 32 metrů. Český národní komitét ICOMOS jako poradní orgán UNESCO upozornil, že to není z nákresů patrné. Širší je snad v Praze jen Barrandovský most s až 50 metry, ten ovšem sestává ze dvou samostatných částí. Nuselský most měří na šířku 26 metrů, Jiráskův most se stejně jako Libeňský, který Praha odmítla rozšiřovat, rozkládá do šířky 21 metrů. A Palackého most má metrů necelých čtrnáct.
Aby stát nevypadal jako barbar ničící památku, dohodl na jaře 2024 s pařížskou centrálou UNESCO, že nápad nahradit nýtovanou památku posoudí nezávislá a mezinárodní autorita, a to z hlediska kulturního dědictví. Pro Prahu tak má poprvé vzniknout Heritage Impact Asessment, nástroj zavedený UNESCO pro kontroverzní projekty asi před dvaceti lety. Profesor Michael Kloos z cášské univerzity tak už posoudil plány na mosty přes boku Kotorskou v Černé hoře nebo přes Bospor v Istanbulu. O zadání analýzy pro Prahu se zatím jen spekulovalo, její vyhotovení se očekává až na konci příštího roku. Nemá se týkat jen mostu, ale i projektů, které rovněž ovlivní říční panorama Prahy, jako je Vltavská filharmonie. Podle ICOMOS se ale UNESCO k nahrazení železničního mostu staví odmítavě, nemyslitelný je i přesun. „Konstatujeme, že takový záměr by byl nezákonný a extrémní. Nelze pro něj nalézt opodstatnění či veřejný zájem, který by převážil nad ochranou kulturního dědictví,“ řekl prezident Českého národního komitétu ICOMOS Martin Horáček.
BOJ ZA ZÁCHRANU V NOVÉ FÁZI
Stát dosud projekt na opravu Železničního mostu nezadal. Čas plyne, most chátrá, odpor části nejen české společnosti trvá. Hlavním mluvčím nespokojené veřejnosti je spolek Nebourat, který za záchranu mostu neúnavně bojuje od chvíle, kdy úřednický sen o nové konstrukci spatřil světlo světa. V září 2023 uspořádal happening, kde účastníci pod heslem „Je to můj most, je to náš most!“ po celé délce jižní lávky vytvořili dvousethlavý živý řetěz. Na mostě i později pod mostem, při akcích pořádaných časopisem Revolver Revue či samotným spolkem, účastníci odpovědným úředníkům i společnosti vzkazují, že stavba má neopakovatelnou společensko-kulturní a symbolickou hodnotu. „Vy i my z tohoto světa někdy odejdeme. Vyšehradský most by nás měl všechny přežít,“ napsali v otevřeném dopise. Petici za záchranu mostu spuštěnou spolkem Nebourat podepsalo víc než 21 tisíc občanů. Ke členům či podporovatelům spolku patří mimo jiné mnozí obyvatelé dotčených pražských čtvrtí či desítky osobností uměleckého a intelektuálního světa, například kunsthistorik Richard Biegel, sochař a odborník na umění ve veřejném prostoru Pavel Karous či učitel a lesník Pavel Štorch. Ač se pražská veřejnost takovou měrou angažuje jen zřídka, správci památky ji za partnera v diskusi nepovažují, prý kvůli konfrontačnímu stylu.
Do dění však nyní vstoupil nový hráč disponující zcela jiným typem kapitálu a avizoval filantropické úmysly. Nadační fond pro záchranu mostu založili tři přední čeští investoři – Martin Vohánka, známý zejména jako zakladatel dnešní firmy Eurowag, Tomáš Bistřický, který založil a prodal značku nápojů Toma, a Jan Barta, investor známý coby jeden ze sponzorů prezidentské kampaně Petra Pavla. Jejich fond objednal a zaplatil odbornou práci zahraničních špiček v oboru, britských a švýcarských mostních inženýrů Iana Firtha a švýcarské firmy Walt Galmarini, návrh, jak opravit a zachovat i pražský železniční most po vzoru mnoha evropských. Podrobný projekt je k dispozici našemu státu zdarma. I to samo o sobě zavání mezinárodní ostudou. Pokud by však stát návrh odmítl, stejně jako předchozí práci švýcarského experta Eugena Brühwilera, účastníka technického kolokvia svolaného ministrem dopravy Martinem Kupkou, znamenalo by to další potvrzení české provinčnosti a malodušnosti. Jedním ze závěrů kolokvia totiž bylo, že most lze opravit. •
Autor je novinář a milovník památek.