Cesty ke lvu i karyatidám
O prožitcích, které vyvolá setkání s pomníky
Asi proto, že pocházím ze země, která se už dlouho neúčastnila mezinárodního ozbrojeného konfliktu, mě hluboce fascinuje všudypřítomnost, rozmanitost a někdy až překvapivá estetická kvalita veřejných památníků, s nimiž se setkávám ve východní a střední Evropě. Kontrast s mou rodnou zemí, Švýcarskem, kde se nachází pouze jediný významný monument, Lví památník (1821) věnovaný vojákům švýcarské gardy zabitým v Paříži během Francouzské revoluce, je až zarážející.
Ve střední a východní Evropě jsou památníky všude, každý má svůj vlastní příběh a význam a již mnoho let, od mých prvních cest do této oblasti, mě uchvacují. Trávím prázdniny cestováním a organizuji studijní výjezdy se studenty a kolegy do nejvzdálenějších míst, abychom viděli předměty od umělců, kterých si vážím. Památníky byly mým vědeckým koníčkem, ale díky současnému výzkumnému projektu, který realizuji na Masarykově univerzitě v Brně, se jejich studium konečně stalo také nedílnou částí mé práce. Za nejzajímavější památníky považuji ty, které od diváka vyžadují intelektuální i fyzické zapojení. Když má památník tvar či používá vizuální jazyk, které nechávají velký prostor pro interpretaci, vzbuzuje divákovu představivost a probouzí jeho intelektuální zvědavost. Pokud struktura monumentu či jeho umístění v krajině vyžaduje, aby jej divák obešel, je setkání s ním ještě podnětnější. Jisté památníky dokonce vybízejí k tomu, aby se jich návštěvník dotýkal.
Některé z těchto vlastností má i Lucernský lev navržený v devatenáctém století hvězdou dánského sochařství Bertelem Thorvaldsenem. Umírající (nebo spící?) lev spočívající ve skalním výklenku na štítu a několika zbraních je ve Švýcarsku vzácnou památkou. Vyvolává asociace a emoce, ale nevypráví přímočarý příběh. Zapojuje tak divákovu představivost a zvědavost. Avšak základní struktura památníku je spíše skromná.
Mnohem poutavějším se mi v tomto ohledu jeví Pomník neznámého hrdiny, vytvořený mezi lety 1934 a 1938 na kopci Avala nedaleko Bělehradu. Navrhl jej jugoslávský sochař Ivan Meštrović jako připomínku první světové války a balkánských válek probíhajících v letech 1912–1913. Jeho forma vychází z klasického vzoru, kenotafu ve tvaru chrámu na masivní pětistupňové pyramidální základně. Ikonografie pomníku je udivující, zcela zde totiž chybí postava vojáka a nenachází se tu dokonce žádná mužská postava. Přesto má však památník vyvolat heroický efekt. Meštrović ho dosahuje ve vícero úrovních, z nichž na prvním místě upoutá umístění pomníku v krajině. Nechal jej vystavět na vrcholu kopce a divák k němu musí stoupat nejprve po klikatící se a následně dlouhé rovné cestě, která končí strmými schody. Pohyb je tak pro divákův zážitek při návštěvě památníku zásadní. Umístění památníku je velkolepé, samotný památník však příliš honosný není. Má poměrně skromné rozměry a ze strohého, obřadného a až nevlídně kompaktního tvaru i z materiálu – jednolitého leštěného černého granitu – vyzařuje vážnost a hrdinství. Kenotaf je ze dvou stran otevřený a každému vstupu vévodí masivní karyatidy v podobě čtyř ženských postav. Představují osm jugoslávských republik: Makedonii, Kosovo, Srbsko, Vojvodinu, Bosnu a Hercegovinu, Chorvatsko a Slovinsko. Pomník oficiálně připomíná balkánské války a první světovou válku, avšak zdá se, že má ještě jednu, neméně důležitou funkci. Znázorňuje jednotu jihoslovanských národů, které jsou rozeznatelné podle tradičních krojů, do nichž jsou sochy oblečeny. Převládá však jednotící prvek jablanického granitu a jednotně navržených mohutných těl. Meštrović se rozhodl pro „neutrální“ antickou základní strukturu, již spojil s moderním vizuálním jazykem svých soch představujícím jihoslovanský typ ženství, ve kterém se má zračit síla, hrdost a vážnost.
Avšak na základě vlastní, doslova tělesné zkušenosti považuji za hlavní rys tohoto památníku to, že od diváka vyžaduje fyzické zapojení. Nelze ho jednoduše „zkonzumovat“. Vizuální zážitek přichází jako odměna na vrcholu strmé cesty a schodů. Téměř obřadný prvek stoupání často společně prožívá kolektiv lidí. Tento rys se bude opakovat u mnoha památníků druhé světové války, které vznikaly v socialistických zemích, kde právě kolektivní putování, vzpomínkové akce a komplexní prostorová organizace památníků utváří celkovou emoční a intelektuální zkušenost.
Když jsem vystoupala na vrchol kopce až k starověce vypadající stavbě, byla jsem odměněna překvapivým a moderním sdělením, že „neznámým hrdinou“, který je běžně považován za muže, může být také žena. •
Autorka je historička umění.