Zastavit epidemii
Kontroly na hranicích Ruska po první světové válce
Zatímco západní a střední Evropou procházela na sklonku první světové války vlna smrtící španělské chřipky, Rusko sužovala epidemie skvrnitého tyfu, jehož přenašečem byla veš šatní. O vážnosti situace v někdejší Ruské říši vypovídá Leninova pověstná věta „Buď socialismus přemůže veš, nebo veš zničí socialismus“, kterou pronesl v roce 1919 na VII. všeruském sjezdu sovětů.
Ještě výmluvněji hovoří postupy, jimiž se sovětští vůdcové snažili před nákazou ochránit sami sebe: při vstupu do Kremlu museli příchozí projít přísnou kontrolou a v některých případech i odvšivením a pro bolševické vůdce byla zřízena samostatná klinika a nemocnice.
Ve větším měřítku však sovětská vláda nebyla schopná takových opatření dosáhnout a rozkazy a oficiální informace se často neslučovaly s realitou, jak popisuje geograf Robert Argenbright, který se v roce 1919 nacházel v Moskvě: „1. února vydal městský výkonný výbor nařízení, jehož cílem bylo epidemii zastavit. Výbor chtěl zřídit nemocnice speciálně pro pacienty s tyfem a dostupné prádelny v každé čtvrti. Nařídil veškerému zdravotnickému personálu, aby se dostavil do služby, a zorganizoval pátrání po nepoužívaném zdravotnickém a hygienickém vybavení. […] přikazoval městské hospodářské správě, aby vyráběla více mýdla [a] nařídil zintenzivnit používání lázní a otevřít další. […]
Navzdory těmto opatřením bylo v týdnu končícím 26. února zaznamenáno 2674 nových případů tyfu. Mýdlo nebylo. Ve městě bylo 35 lázní, z nichž 21 bylo v použitelném stavu – ale nebylo žádné palivo do kotlů. Personál provádějící dezinfekce byl vzácný, čemuž se lze těžko divit, vzhledem k tomu, že tato práce byla nebezpečnější než služba v armádě. K 1. březnu se tyfem nakazilo více než 1800 zdravotnických pracovníků městských nemocnic, včetně 135 doktorů. […] Vedení […] přikázalo továrnám vyrábět více […] zdravotnického vybavení. Ředitelé továren odpověděli, že rozkaz splní, jakmile dostanou zásoby paliva, elektřiny a dopravních prostředků a jejich dělníci budou vyvázáni ze služby v Rudé armádě a dostanou dostatečné příděly, aby přežili.“
Sovětská vláda se rozhodla soustředit to málo prostředků, které byla schopná získat, do udržení železnic v chodu. Tím ale zhoršovala epidemickou situaci, protože právě ve vlacích se vši a s nimi tyfus i návratná horečka velkou rychlostí rozšiřovaly po celé zemi a následně i za hranice.
KONTROLY NA HRANICÍCH
Šíření tyfu neznervózňovalo jen sovětské vůdce, ale také vlády západních zemí, v nichž se na počátku 20. století podařilo nemoc vymýtit. Od samého vypuknutí epidemie se západní vlády snažily zamezit zavlečení tyfu do Evropy, a to kontrolou příchozích.
Protiepidemická kontrola nabývala nejvyšší důležitosti v Konstantinopoli, kudy procházelo obrovské množství uprchlíků, a to nejen z ruských černomořských přístavů, ale také z Řecka, Arménie a z turecké oblasti Kilíkie. Od listopadu 1918 město okupovaly státy Dohody a epidemickou kontrolu měla na starosti zvláštní mezinárodní komise. Jejím úkolem bylo zabránit šíření nemocí (kromě skvrnitého tyfu také návratné horečky, cholery, břišního tyfu, úplavice, moru a neštovic) nejen v samotné Konstantinopoli, ale také zajistit, aby přes Bospor nepřešla nákaza dále na západ. Kontrolami a dezinfekcemi tedy musely projít všechny lodě, nehledě na to, zda se z nich někdo vyloďoval. Byly otevřeny lazarety, které měly zajišťovat odvšivení cestujících a dezinfekci předmětů a oblečení parou a formolem. Vyhlašovaly se karantény a byl postaven izolační tábor. Kontroly zahrnovaly také očkování proti choleře všech, kteří se nemohli prokázat potvrzením o již prodělaném očkování ne starším jednoho roku. Cestujícím se též odebírala stolice. V případě nálezu bakterie cholery zůstávali v karanténě – a s nimi celá loď.
Stručně řečeno, kontroly a dezinfekce se prováděly všude, kde byly místní autority jen trochu schopny ji zorganizovat: v Rusku ovládaném Sověty, na územích pod kontrolou Dohody i Ústředních mocností, na hranicích států sousedících s Ruskem i v uprchlických a zajateckých táborech již daleko od Ruska.
ZÁPISY V DENÍCÍCH
Dezinfekcí měli procházet všichni uprchlíci a v denících a vzpomínkách emigrantů nacházíme četné popisy procedur, a můžeme si tak udělat obrázek o jejich průběhu, účinnosti i o tom, jak je dotyční vnímali.
Velmi příznivě popisuje svou zkušenost Max Koppelmann, ruský inženýr a továrník, který byl evakuován na britské lodi z Jalty do Konstantinopole v dubnu roku 1920: „Naší první zastávkou na asijské půdě byla dezinfekční stanice. Všechny naše věci byly dezinfikovány parou a každý musel podstoupit horkou sprchu. To trvalo téměř půl dne. […] Ubytovali nás v pohodlném hotelu, kde o nás bylo dobře postaráno, a jedli jsme a viděli věci, které jsme už dávno zapomněli.“
Nadšený je i popis alexandrijské karantény od tehdy devatenáctileté Aliny Rubinskoj, která se plavila z Novorossijsku do Egypta: „Karanténa – to je ráj. Ubikace v lesíku, zeleň, tráva, květiny. A hlavní věc – horká koupel! Umyla jsem se s radostí. Každému dali čisté pyžamo […] Jídla byla hojnost; sýr, máslo, džem a tak dále. Ráno kakao ve velkých konvicích.“
Karanténu v nemocnici v Bizertě si pochvalovala i básnířka Irina Korring, tehdy čtrnáctiletá, která s rodiči opustila Krym v listopadu 1920 za evakuace Bílé armády generála Wrangela a přes Istanbul se dostala až do Tunisu, tehdejšího francouzského protektorátu: „[K]aždý měl krásnou, měkkou postel s bělostným povlečením, teplé deky, talířek, lžíci, hrnek. Na snídani jsme přišli už pozdě, tak pro nás speciálně uvařili makaróny. Francouzi se k nám chovali skvěle a celkově byly tři dny, které jsme strávili v nemocnici, dny blaženosti […] Před branou nemocnice stála hlídka, všude byly natažené dráty, ale obecně jsme měli dost místa. Živili nás dobře: ráno šálek kávy bez mléka, ve 12 snídaně s třemi chody: […] a sklenice vína. V pět hodin oběd, stejný jako snídaně, a chléb.“
Vedle téměř idylických popisů karantény však nacházíme i jiné, pohoršené popisy samotné dezinfekce. Olga Sivers, petrohradská baronka, popisuje průběh dezinfekce, kterou prošla v lednu 1920 v Konstantinopoli: „Objevila se jakási Turkyně, vzala si od nás pouze šaty a prostrčila je okénkem do vedlejší místnosti a my jsme dlouho seděly [a mrznuly] jenom [v blůzách a spodničkách] […]
A jaký smysl může mít takováto dezinfekce, vždyť na nás zůstalo spodní prádlo se všemi mikroby, které by v něm mohly být. […] Nakonec nám přinesli naše šaty, pořádně pomačkané. Oblékly jsme se, vyšly druhými dveřmi do poměrně velké místnosti rozdělené přepážkou, za níž se nacházely vany. Když jsem tam nahlédla, vyděsila mne neuvěřitelná špína, kterou jsem tam uviděla. Díky Bohu, že jsme se nemusely koupat v tomto sajrajtu.“
Ljubov Bělozerskaja, redaktorka a literátka, v Konstantinopoli sprchou na rozdíl od Olgy Sivers prošla. O svém zážitku z roku 1920 píše: „Únor. Déšť. Chladno. Strašná černoška mne táhne pod sprchu. Bráním se. Nakonec dospějeme ke kompromisu, že mi kvůli svým nadřízeným zlehka namáčí vlasy – ‚pour les chefs‘ – říká.“
O studené vodě a neúčinnosti dezinfekce píše i již zmiňovaná básnířka Irina Korring: „Koupel byla ledová. Sotva jsem do ní vlezla, hned jsem zase vyskočila. […] celkově byla dezinfekce velmi povrchní: všechen hmyz zůstal živ a zdráv.“
V RUKOU PROPAGANDY
Kromě špatně provedených a někdy ponižujících procedur s sebou boj proti nemocem nesl též riziko kladení rovnítka mezi nemoc a člověka či skupinu lidí a s tím spojené nebezpečí nenávistné propagandy. V Sovětském svazu nazývali bolševici Bílou armádu parazity a přirovnávali ji k vším šířícím tyfus. Za nosiče tyfu byli označováni váleční zajatci, a to přesto, že nic nenasvědčuje tomu, že by počet nakažených mezi nimi byl vyšší než u místního obyvatelstva. Taktéž zesílilo již předválečné spojování tyfu s Židy emigranty z východu. Na začátku roku 1918 ředitel Pruského lékařského oddělení označil židovské nekvalifikované dělníky za „špinavé, nespolehlivé, líné“ a na základě lékařského doporučení, že polští Židé představují epidemické riziko, jim Německo uzavřelo své hranice.
Zdravotní kontroly na hranicích, jež emigranti přecházeli – ať už na počátku své cesty do exilu, nebo v jejích dalších fázích –, byly logickou a potřebnou reakcí na šířící se epidemie. Zároveň se v nich však projevily jak logistické problémy, tak tehdejší důraz na osobu přenašeče. Tento důraz, jak trefně poukazuje historik David Hamlin, umožňoval chovat se k osobě, která nemoc přenášela, jako k „předmětu a hrozbě, [jako k] věci, kterou je v zájmu boje s nemocí nutno ovládat a kontrolovat“. Hamlin dodává, že medicína byla představována jako „apolitická metoda“, přitom však prevence a aplikace medicínských metod měly na společenské vztahy velký dopad. •
