Kde má hranice?
Pečeti Rurikovců a Putinův „ruský svět“
V březnu roku 2024 pronesl před naplněnou aulou filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně bývalý premiér první Putinovy vlády z roku 2000 a nynější exulant Michail Kasjanov přednášku, v níž popsal okamžik, kdy se novodobý ruský autokrat poprvé obrátil zády k Západu, s nímž až do té doby celkem bezproblémově spolupracoval.
Mělo se tak stát na mnichovské bezpečnostní konferenci roku 2007. Putin si tam postěžoval, že takzvaný svobodný svět Rusku nerozumí a nemá zájem o kulturní a civilizační hodnoty, které jsou pro ruský lid důležité. Na dotaz dopisovatele časopisu re:vize, jaké že ony „ruské hodnoty“ dle Putina jsou a zda reálně existují i bez ohledu na to, kdo zrovna v Rusku vládne, Kasjanov jasně neodpověděl.
ZNEUŽITÍ HISTORICKÉ ARGUMENTACE
Můžeme se tak jen domnívat, že jsou to hodnoty, které spojují území a lidi v jednotu nazývanou „russkij mir“ čili ruský svět. Tento sociologický, kulturně-historický civilizační koncept do současné politické debaty uvedl ruský politolog Pjotr Ščedrovickij. Od roku 2000, kdy tak učinil, pojem s oblibou používají vrcholní představitelé současného ruského režimu i jeho přisluhovači, jako například patriarcha Kirill, který soudí, že „russkij mir“ je odrazem a vyústěním bohaté historie národů spojených rusko-byzantskou civilizací.
Pojem „russkij mir“ se postupně stal důležitou součástí Putinovy politické doktríny. Putin jej začal používat ve svých projevech hlavně po roce 2022, se začátkem totální invaze na Ukrajinu. Vrcholem zneužití historické argumentace ve prospěch agresivní ruské politiky byl jeho otevřený dopis O historické jednotě Rusů a Ukrajinců, v němž půl roku dopředu avizoval a ideologicky odůvodňoval svůj finální úder proti Ukrajině. Putin ve svém obsáhlém pamfletu kromě jiného píše, že slovanské a jiné kmeny byly na rozlehlém území spojeny i mocí knížat rurikovské dynastie a tato historická jednota musí být obnovena. Kam však sahala moc historických ruských knížat, po jejíž velikosti Putin tolik touží? Kde jsou hranice onoho „ruského světa“? A jsou od nás dostatečně daleko? Možnou odpověď přinesl mezinárodní tým archeologů a jejich vyhodnocení početného souboru olověných plomb a pečetí s rurikovskou symbolikou, které nedávno vyšlo v obsáhlé dvousvazkové monografii zásluhou několika polských a německých vědeckých institucí.
OPLOMBOVANÁ MOC
Pečeti a plomby hrály ve středověku důležitou roli. Sloužily k ověření pravosti listin (pečeti) nebo pro kontrolu převáženého zboží, zásilek, dávek a tributů (plomby). Obvykle zobrazovaly symboly majitele pečetidla, které bylo otištěno do různých materiálů. Zatímco pro pečeti se od středověku v našich zeměpisných šířkách používal vosk, plomby, jak naznačuje jejich etymologie, byly vyráběny převážně (nikoli však výhradně) z olova (latinsky plumbum). V českých archeologických nálezech se olověné plomby, kterými se označovaly štůčky tkanin, cizokrajné koření, drahé kovy a některé potraviny, objevují poměrně sporadicky, a to až od 14. století. Jiná situace ovšem byla na sever a východ od českých zemí. Z území dnešního Ruska, Ukrajiny, Běloruska, ale i Polska, Litvy či Lotyška pocházejí tisíce kusů malých olověných plomb či pečetí datovaných od 11. do 14. století.
Jsou pojmenovány podle důležité celnice, jíž vedly obchodní trasy mezi Kyjevskou Rusí a Polskem, respektive mezi východní a střední Evropou – plomby typu Drohiczyn. Ve střední Evropě se o nich doposud příliš nemluvilo. Velkou pozornost jim však věnovaly ruská, ukrajinská a běloruská věda, jež tento fenomén spojují s kyjevskými knížaty, zvláště Rurikovci, kteří začali olověné plomby a pečeti používat pod vlivem Byzance, s níž se civilizačně identifikovali. Plomby označovaly knížecí majetek, případně tribut, dávky či cla, která ruská knížata vybírala. Geografické rozšíření plomb zřejmě vymezovalo rozsah rurikovské panovnické moci, a je proto pochopitelné, že jejich zkoumání mělo a má i svou politickou dimenzi. Z nejnovějšího soupisu a kartografického zpracování tisíců dosud známých exemplářů vyplývá, že v raném středověku byly rozptýleny na obrovském území mezi Vislou a Volhou, přičemž jejich výskyt zasahuje hluboko na polské území, až k Sandomierzi, která leží v Malopolsku na půli cesty mezi běloruskou a českou hranicí.
Některé rurikovské symboly zobrazené na olověných plombách jsou pravděpodobně odvozeny z kmenových znaků euroasijských nomádů zvaných tamga, které v raném středověku převzaly i východoevropské elity. Do této skupiny patří dnes dobře známý trojzubec – součást ukrajinské státní symboliky. Celkově evidujeme okolo 360 různých variant dynastických symbolů, které používalo několik generací Rurikovců. Objektivní, respektive správný výklad drohiczynských plomb nesoucích rurikovskou symboliku je v dnešní době velmi komplikovaný.
Jejich distribuce patrně v raném středověku vymezovala sféru ruské vlivu, tedy to, co se dnes označuje jako „russkij mir“.
Bylo by samozřejmě zcela ahistorické vyvozovat ze situace raného středověku závěry pro dnešní politické uspořádání. Bohužel novodobí ideologové panovníků „vší Rusi“, kteří se postupně přesunuli z Kyjeva do Vladimiru a za časů Zlaté hordy dále na východ do Moskvy, s historickými reminiscencemi aktivně pracují i proto, aby odůvodnili probíhající vojenskou expanzi na cizí území. Pohled na mapu s lokalizací nálezů rurikovských pečetí a plomb by nás měl varovat, že ruská vojenská mašinerie se v případě svého vítězství může převalit i přes západní hranici Ukrajiny směrem do Polska a možná dále. Ideologické munice v podobě historických i archeologických pramenů má k tomu dostatek. •
Autor je archeolog.