Historici umění na poutních cestách
O jednom univerzitním projektu
V jarních a letních měsících roku 2017 proběhl v rámci výuky dějin umění na brněnské Masarykově univerzitě tříměsíční experimentální projekt Stěhovaví historici umění (Migrating art historians) . Třítýdenní pěší putování po francouzských středověkých poutních cestách střídala stejně dlouhá období klidu a studia památek v klášterech.
Vydali jsme se na cestu po středověkých poutních cestách. Chtěli jsme se na ně podívat pohledem poutníků, poznat je ne díky knihám ani při rychlé projížďce autobusem, ale zažít je na vlastní kůži. Nesnažili jsme se však o experiment living history. Neoblékali jsme se do rekonstrukcí středověkého oblečení a výbavu se spacáky, pohorkami a batohy jsme měli moderní. Věděli jsme, že středověkého poutníka nepotkáme, protože ten zůstává v minulých stoletích, ale chtěli jsme se přiblížit – velmi doslova – jeho úhlu pohledu na umělecká díla.
Avšak bylo jasné, že ani takto neuvidíme totéž co on, protože umělecká díla prošla za dobu, která nás od něj dělí, mnoha změnami. A i kdybychom měli možnost vidět umělecké dílo v původním kontextu, jak jej viděli „středověcí poutníci“, neviděli bychom totéž. Pohled diváka 21. století zvyklého na všudypřítomné obrazy, na internet, na rychlý pohyb v dopravních prostředcích a na racionální vysvětlení přírodních fenoménů je perspektivě středověkých poutníků vzdálený. K čemu tedy naše putování bylo?
Únava, pohyb a nezměrnost člověka
Pěší pouť je tělesná zkušenost, spojuje se v ní únava a vyčerpání s radostí z pohybu, bolest a slabost s potěšením z možností vlastního těla. Když jsme se blížili ke studovaným předmětům, naše těla byla v jiném stavu, než když sedíme v knihovně. Soustředili jsme se jiným způsobem. A změnil se také způsob, jakým se na nás dívali druzí a jak jsme pohlíželi sami na sebe. Vstupovali jsme do posvátného prostoru s jistou samozřejmostí, protože jsme cítili, že do něj patříme (nejen) jako turisté a historici umění, ale především jako poutníci, kteří sem kráčeli dlouhé dny v těžkých podmínkách. A to jako by nám dávalo na prostor nárok, jako by nám prostor patřil, protože byl vytvořen pro nás. Cítili jsme se jako opravdoví návštěvníci, na rozdíl od turistů s telefony a selfie tyčemi, kteří se hemžili okolo. Nestyděli jsme se prostor obsadit, odpočinout si, naobědvat se v odlehlé části kostela, když venku silně pršelo, zdřímnout si, připravit si prezentaci nebo přijmout nabídku přenocovat. Naše dlouhé pobývání v kostelích, dlouhé prohlížení předmětů, poté co jsme k nim unaveni došli po několika dnech chůze, nám umožnilo jim lépe a nově porozumět.
Snažili jsme se studovat, jak byly předměty vnímány divákem – toto téma je nedílnou součástí dějin umění. Velmi rychle jsme však narazili na to, že měřitelnost a objektivita, na nichž stojí běžný vědecký přístup, neumožňují obsáhnout všechny stránky uměleckého díla, především tu percepční, spojenou s divákem-subjektem. Naše pouť byla hledáním způsobu, jak bychom coby historici umění mohli k předmětu studia přistoupit nově; byla hledáním rovnováhy mezi „fakty“ a „nezměrností lidské bytosti“, protože objektivita se ukazuje (alespoň v humanitních vědách) jako nedosažitelná a nezřídka limitující reflexi. Díky pouti jsme začali ohledávat perspektivu, kterou nám nabízí pozice účastníka. Pokusili jsme se na chvíli změnit přístup a přestat být (především) badateli-pozorovateli, nýbrž jsme se úmyslně chtěli stát spolupoutníky a spoludiváky svých historických protějšků. Naším cílem tak nebyl jen popis a objasnění kontextu a motivů, ale také snaha proniknout k otázkám, jež si lidé při pohledu na středověkou architekturu či na stránky rukopisů kladli, a k odpovědím, které v nich mohli nacházet.
Bratr Pierre Adrien představuje portál v Conques © RE:CENT. Centrum pro studium a popularizaci středověké vizuální kultury MUNI
Kameny ožívají
Jedna z otázek, která nás se středověkým člověkem pojí a zároveň nás oba rozděluje, je otázka posmrtného života, otázka existence Boha. Naše skupina se nevydávala na náboženskou pouť, nebyla vedena touhou činit pokání ani děkovat za zázračné uzdravení. Relikvie nás nezajímaly jako posvátné předměty vyzařující sílu svatých, ale jako antropologický fenomén, kolem nějž vznikalo umění nejvyšší kvality.
Nehledě na naše osobní postoje k náboženství či existenci Boha jsme se snažili vstoupit, alespoň vnějšími gesty, do světa katolické liturgie – liturgie, která mluví o životě po smrti. Během pobytů v klášterech jsme se účastnili klášterních modliteb, zpěvů a procesí a tato zkušenost nám přinesla nové pohledy a umožnila nám pochopit aspekty středověkých předmětů, které jsou dnešní době vzdálené. Během liturgie jsme měli možnost zažít umělecká díla v kontextu, pro nějž byla vytvořena, vidět je jako kultovní předměty, které odkazují k božskému. V opatství Conques jsme každý večer chodili procesím k reliéfu Zvěstování, s mnichy a věřícími, kteří zpívali Ave Regina Caelorum. V tmavém kostele byl slabě osvětlen pouze reliéf Marie a anděla, a když se na něj člověk dlouze díval, měl pocit, že nevidí statické znázornění v kameni, ale spíše postavy, jež se probouzejí k životu, inscenaci v divadle, nebo dokonce skutečnou situaci. Nebyla to halucinace ani pomatení smyslů, šlo o zkušenost blízkou tomu, co historik umění Herbert Kessler pojmenovává spiritual eye, když tvrdí, že obraz může být aktivován vnitřním zrakem věřícího. V našem případě se zážitek nezakládal na víře, k probuzení imaginace stačila znalost biblického příběhu a silná atmosféra utvářená hudbou, příšeřím a vědomím, že lidé okolo nás jsou pohrouženi do modlitby.
Dalším příkladem díla, které ztrácelo svou nehybnost, byly portály poutních chrámů představující Krista obklopeného svatými a dalšími scénami. Divák je může dlouze pozorovat a meditovat nad nimi – a spíše to udělá znavený poutník, který s úlevou složí svůj batoh na zem a ten den už nikam nespěchá, než běžný turista. V Conques jsme také byli svědky toho, jak se portál stává součástí performance na hranici mezi kázáním, přednáškou a divadlem. Místní kanovníci večer vysvětlují příchozím scény Posledního soudu, popisují a imitují postavy, baví turisty a přidávají morální ponaučení. Není důležité, že slova, která používají, se liší od těch, která slyšeli poutníci před stovkami let. Viděli jsme společenskou roli, kterou předměty ve středověku měly a která může být do jisté míry aktualizována i dnes.
Díky pokusu přiblížit se středověkému poutníkovi jsme si uvědomili, nakolik jsme dětmi své doby a nakolik je náš pohled na umění určován společností, v níž žijeme – s jejími muzei, dvourozměrnými obrazovkami a pohyblivými obrazy, se současným uměním i s hluboce zakořeněným dědictvím sekularismu, evolucionismu a touhy po objektivitě. Zkušenost pouti nám umožnila přiblížit se vnímání středověkých poutníků nikoli tím, že bychom dosáhli stejných vjemů a dojmů jako on, ale především tím, že jsme alespoň na chvíli vystoupili z rytmu naší doby a zažili jinakost, která nám otevřela nové obzory. •