Queer je spíš sloveso

Portrét Ladislava Jacksona. Foto © RE:CENT – Centrum pro studium a popularizaci středověké vizuální kultury MUNI (Katarína Kravčíková), 2025

Rozhovor s historikem umění Ladislavem Jacksonem

Jaký je vztah humanitních věd a emancipace menšin ve společnosti? Jak vypadají „obrazy jiné touhy“? S jednatelem Společnosti pro queer paměť, historikem architektury, designu a umění i bojovníkem za památky Ladislavem Jacksonem jsme o tom hovořili v nyní uzavřené funkcionalistické budově divadla na brněnském výstavišti.

LB: Pane Jacksone, jste historik umění a jednatel Společnosti pro queer paměť. Měl jste k historii vždycky blízko?

LJ: Profesi jsem asi trochu zdědil po ro­dičích, otec byl kurátor sbírek fotogra­fie, sportovních dějin či vědy a techniky v královéhradeckém muzeu a maminka byla etnografka a kurátorka sbírky folk­lóru. Od dětství nenávidím folklór, ale nedávno jsem zjistil, že ona zas taková fanynka taky nebyla, bavila ji spíš sbírka každodennosti, bydlení, později moder­ní design, a hlavně dílo architekta Jana Kotěry, o kterém už léta taky píšu.

LB: Jakou roli hrají dějiny v hnutí za zrovnoprávnění lidí s neheterosexuálními, nenormativními identitami, pro něž se dnes používá souhrnný výraz queer?

LJ: Vždycky byly nesmírně důležité. I v meziválečné době, kdy se zformo­valo silné queer emancipační hnutí v Praze, Bratislavě i Brně. Když totiž ukážeme, že queer lidé tady byli vždyc­ky, je to silný argument pro odtrest­nění homosexuality a k narovnání práv (k němuž jsme stále nedospěli). Rozpadnou se pak představy o nějaké domnělé nepřirozenosti nebo moderní zkaženosti. Na konci osmdesátých let se vzedmula další vlna organizování komunity, boje proti legislativním pře­kážkám, třeba za zrovnoprávnění věku pro legální sexuální styk, pro gay lidi to bylo osmnáct let, pro hetero patnáct. Tehdy se hledání a objevování queer historie obnovilo, byla to významná součást emancipačního úsilí.

LB: Není problém, že u potlačovaných menšin jsou historickými zdroji často policejní složky?

LJ: Samozřejmě tu od počátků moderní doby v 18. století existoval kriminální a lékařský diskurz, který měl queer lidi trestat, někam zavírat a „léčit“. Při hle­dání dokladů o sítích a sebeorganizo­vání komunity je nutné tenhle diskurz z dokumentů preparovat, abychom nepřejali nic z jeho rétoriky ani náhledu na jinakost.

LB: Jak se to dělá?

LJ: Já to moc nedělám, jsem historik umění, nechodím do kriminálních archivů ani lékařských zpráv jako kolegové historici. Ale „usvědčování“ aktérů a aktérek v minulosti z homo­sexuality je důležité, abychom mohli identifikovat subjekty zájmu i strategie strukturální oprese. Ve třicátých i v de­vadesátých letech 20. století to vyneslo i trochu skandálního, někdy až bulvárního odkrývání, kteří panovníci nebo umělci byli queer, Leonardo da Vinci, Michelangelo, Shakespeare a tak. Třeba v SOHO revue po roce 1990 vycházely články z gay historie od Jiřího Hroma­dy nebo o gay umělcích od Jaromíra Břouška.

LB: Společnost pro queer paměť uchovává i osobní příběhy…

LJ: To je jedna z jejích hlavních činnos­tí. Queer lidé totiž často vypadli z veřej­né, kulturní, ale i z rodinné historie. Neměli komu předávat věci, fotogra­fie, příběhy, rodinná fakta, kdo byla prababička, zkrátka osobní paměť. To má nahrazovat Společnost, jsme tu pro seniorky a seniory, aby měli komu svou zkušenost vyprávět a ta byla uchována. Součástí naší muzejní sbírky historic­kých předmětů ze života queer lidí je i soubor rozhovorů s queer pamětní­ky, které jsme za posledních deset let nahráli, a většinu přepsali. Jde o velmi dlouhé, strukturované rozhovory, často o rozsahu několika hodin. Je důležité zaznamenat příběhy emancipace, kul­turní vyžití, pozitivní vzory v médiích a kultuře i jejich soukromý život.

LB: Co by Společnost potřebovala a čím se zabývá teď?

LJ: Řešíme nové místo, protože objekt v Praze, kde sídlíme, se v rámci výstav­by metra bude bourat. Fungujeme i jako muzeum, archiv a badatelna, takže chceme být dostupní, a nemůžeme pla­tit komerční nájem. Jinak vždy vítáme další dobrovolníky. Nyní pracujeme na knize Teplé Brno, bude navazovat na deset let starou knihu Teplá Praha, pořizujeme rozhovory s brněnskými pamětníky a pamětnicemi. A jelikož čas pokročil, začínáme svůj zájem obracet ke generaci, jež se stala queer v devade­sátých letech. Pořádáme taky přednáš­ky, diskuse, projekce, ale i setkání pro seniorstvo spolu s Životem 90.

LB: Jaké bylo vaše osobní první setkání s queer tématem?

LJ: Mám takovou intenzivní vzpo­mínku na druhou třídu, což bylo v roce 1992. Suplovala u nás postarší paní učitelka. Běhali jsme po třídě a kluci po sobě začali pořvávat homouši. Učitel­ka si je posadila a rázně se ptala, jestli vědí, co to je. Řekla jim, že to už nechce slyšet, protože je to nadávka. A že je úplně normální, když muž miluje muže. Rámovala to láskou, citovou orientací, ne sexuální. Je to pro mě zásadní vzpomínka, ta paní mi nějak osvětlila, že žádný vnitřní stud není na místě. Jinak se ale v době mého dospívání queer témata ukazovala v devadesátkových estrádách a celém zábavním průmyslu a mediálním prostoru dost nehezkým, ponižujícím a vulgárním způsobem.

LB: A vzpomenete si na nějaký vzor z dějin umění?

LJ: V roce 2006 jsem ve druhém roční­ku na dějinách umění jel sám do Paříže. Šel jsem do Louvru. Tam je spousta zobrazení svatého Šebestiána a jiné výjevy, které umožňují queer čtení. Taky tam visí plátno Mladík sedící na břehu moře od Hippolyta Flandrina z roku 1836, což je nesymbolický obraz schouleného nahého mladíka. A ten se stal queer ikonou, přesně to popisuje historik umění Michael Camille: na půl století se na ten obraz zapomnělo, až ho kolem roku 1908 objevilo německé emancipační queer hnutí. To jsem teh­dy netušil, ale ten obraz mě něčím za­sáhl. Možná proto, že nemá křesťanský ani antický mytologický obsah, vlastně nemá žádný obsah, prostě mladík sedí na břehu moře, žádné propriety ani kompars, krajina. V obrazu je melan­cholie, smutek, nějaký vnitřní stav, lze si do něj projektovat své zkušenosti ze „stávání se“, v češtině nemáme pro anglické becoming uspokojivý překlad, přestože pro queer lidi je to zásadní životní moment.

LB: Iniciační obraz…

LJ: Začal jsem hledat, co jsem to v tom Louvru zažil a zda existuje něco podobného. Tehdy byl na vzestupu internet, ještě bez Wikipedie, a tam jsem narazil na dvě autority. První je James M. Saslow, autor knihy Pictures and Passions: A History of Homosexua­lity in the Visual Arts (Obrazy a vášně. Historie homosexuality ve vizuálním umění), tu jsem v Louvru hned koupil. A druhá Whitney Davis, autor sborníku Gay and Lesbian Studies in Art History (Gay a lesbická studia v dějinách umě­ní). Vrtalo mi hlavou, proč se tím u nás nikdo nezabýval. Já jsem ještě studo­val na Katolické teologické fakultě, to bylo specifické prostředí, ale i prostředí tamějších dějin umění bylo jaksi nepřijímající, všichni se tvářili, že v umění hledají jen nějaké objektivní hodnoty a že vlastní pozice, identita, ale i vlastní touha jsou naprosto nerelevantní. Tak­že jsem se do toho dal sám.

LB: Narazil jste na otázku vědy a aktivis­mu. Jaký je váš přístup?

LJ: Věda je vždycky svým způsobem aktivismus a aktivismus musí být opřený o vědu. Nemůžu se snažit něco měnit jenom na základě svých názo­rů, které jsem si pospojoval z různých informačních nebo dezinformačních zdrojů, což je problém čím dál víc sílícího konzervativismu. Abych mohl něco změnit ve společnosti, potřebuji vědecky ověřené závěry a musíme se shodnout na tom, že jde o hodnotu, kterou nic nenahradí.

LB: Je možná jakási nezúčastněná věda?

LJ: Nic jako objektivní, hodnotově neutrální věda neexistuje. To víme od postmoderny, vždycky si musíme uvědomovat svou pozici ve vytváření vědeckého poznání. Věda je vždycky zabarvená tím, kdo jsme, odkud pocházíme, jak jsme vyrůstali a jaké máme politické názory, i když děláme třeba vědu přírodní nebo technickou.

LB: Proč se v Česku tak drží názor, že věda a školství mají být apolitické?

LJ: Nevím. Ale třeba na humanitních oborech toto už obecně nepanuje, není to udržitelné a ve světovém srovnání bychom byli pro smích. Na technických školách přetrvává boj mezi domně­le objektivními přírodními vědami a humanitními vědami, jež prošly a procházejí sebereflexí. Příznačné jsou i diskuse o genderové rovnosti, mnoho lidí na Vysokém učení technickém to bere jako nutnou externalitu, abychom vyhověli grantovým komisím, Evrop­ské unii a jiným vnějším subjektům, ale u kafe si pak stěžují na ty hloupé „gendery“ (vyslovte s g).

LB: Necítí se ti lidé nějak ohrožení?

LJ: To si nemyslím. V posledních čtyřiceti letech jsou naprosto průkazné výzkumy, že když se zavedou systé­mová, strukturální opatření na podporu genderové rovnosti, má to pozitivní efekt úplně pro všechny. Proč by se ně­kdo bránil zlepšení vnitřního prostředí univerzity? Vyhýbání se tomu považuji za myšlenkovou lenost a provinciona­lismus.

LB: Nedávno vyšla kolektivní mono­grafie, kterou jste uspořádal pod názvem Obrazy jiné touhy. Queer umění a vizualita v českých zemích. Je teď potřeba na toto téma u nás upozorňovat?

LJ: Je. Protože konzervativní síly mají víc mediálního prostoru i moci. Je třeba ukazovat historické vzory queer lidí i jejich reprezentace. A k tomu jsou dějiny umění ideální. Ukazují také, že queer lidé byli všude. Na malém městě v Hranicích na Moravě žil queer malíř Ladislav Vlodek, je tu příběh švýcar­ského queer kritika Williama Rittera, významného pro český modernismus, nebo rozvířená diskuse kolem queer povahy života a díla Toyen. Ta témata nelze ignorovat a jsou i dobrým nástro­jem ke změně.

LB: Jak v knize pojímáte rozšířený termín queer?

LJ: V obecném diskurzu je to zastře­šující, deštníkový pojem pro všechny nenormativní identity, to znamená neheterosexuální a ne cis: čili trans, lesbické, bisexuální, intersexuální, asexuální, queer, genderqueer, nebinár­ní a tak. V knize ten termín používáme i takto, ale daleko podstatnější je, že queer je spíš sloveso a představuje pod­kopávání zažitých pořádků založených na patriarchálním uspořádání. Subverze kategorií, jako jsou gender, sexualita, rasa, národ či moc v uměleckém světě, a to, jaké to vyvolává reakce, jsou vždycky lakmusovým papírkem stavu společnosti.

LB: Jak se nám barví lakmusový papírek?

LJ: Já jsem se stal gay aktivistou před více než dvaceti lety a už si pamatuju i lepší klima. Ale vždycky může být hůř, vždycky se můžeme vydat ruskou, maďarskou, slovenskou a teď i americkou cestou. Mně se dřív ultrakonzervativní a ultrapravicové síly zdály zmatené, chaotické a impulzivní, žvanící, co jim tak slina přinese na jazyk, ale za nové vlády Roberta Fica, a teď u druhé vlády Donalda Trumpa, mě ohromila a šokovala rychlost, organizovanost a metodičnost změny a konzervativní­ho obratu. Obsah ne, zneužívání odporu k jinakosti, hledání vnitřního nepřítele, to tu bylo vždycky. Těžko se to s námi nebo s případnou podzimní vládou Andreje Babiše srovnává, ti dva mají jiné zájmy, i když oba hlavně soukromé­ho charakteru, ale možná ta organizova­nost bude podobná.

LB: Tohle jsou změny shora. Co občané?

LJ: Ty lidi nahoře musí někdo volit. Nedávno jsem viděl na Instagramu úryvek z rozhovoru s Magdou Vašáryo­vou, která nedávno získala doktorát ze sociologie. Říkala, že Orbánovu vládu v Maďarsku, Ficovu na Slovensku a Putinovu v Rusku volí pořád něco přes třicet procent lidí, stále stejná demo­grafická skupina, která je frustrovaná, ne úplně dobře informovaná, špatně vybavená na filtrování informací. A ta skupina nikam nezmizí. Nás by mělo děsit, že tito vůdci ji dokážou orga­nizovat, prostřednictvím vyvolávání nenávisti, nejnižších pudů, vytváření příkopů mezi my, kterým se má zvýšit životní úroveň, a oni. Ti oni jsou jiní, nejlíp viditelně, třeba barvou kůže nebo sexuální orientací.

LB: Zaujalo mě, že zkoumáte „obrazy jiné touhy“ i mimo umění.

LJ: V naší knize převládají dějiny umě­ní, ale zabýváme se třeba i lékařskými obrazy, ty byly pro queer aktivismus ve dvacátých a třicátých letech 20. století podstatné. U nás měl velký vliv němec­ký lékař a sexuolog Magnus Hirschfeld i jeho sbírka lékařských obrazů, fo­tografií, kreseb a ilustrací. Věnujeme se i televizní tvorbě nebo gay pornu v devadesátých letech.

LB: Co nám gay porno říká o naší nedávné minulosti?

LJ: Autorka této kapitoly zkouma­la, jak české produkční společnosti konstruovaly „českost“ tuzemské produkce, jaký obraz postsocialistické­ho Česka vytvářely v tomto kontextu pro svět. V Americe dodnes existuje mezi staršími gayi, kteří tuto produkci konzumovali, představa, že ve východ­ní Evropě žili povolní krásní mladí muži, kteří čekají jen na ně a jsou hned na ulici ochotní mít s nimi sex. Vede to k trochu trapným momentům, ptají se mě na to gay kolegové na konfe­rencích a tak. Hlavní roli hrálo město Praha jako jakási značka (mohla to být zakamuflovaná Telč nebo Bratislava). Obecně to ale ukazuje, že obrazy jsou důležitou součástí všech emancipač­ních hnutí.

LB: Ráda bych se zastavila u pojmu touha.

LJ: V případě queer lidí nejde jen o to, kdo s kým spí, ale o to, jak to zasahuje do všech složek našeho života. Je tu touha erotická, romantická, po kráse, ale i přirozená touha dívat se na obrazy. Dokonce někteří američtí teoretikové, třeba právě Michael Camille, to zto­tožňují: že touha po obrazech a po tom, shromažďovat kolem sebe hezké před­měty, vytvářet sbírky, je vlastně nikoli sublimace erotické touhy, ale opravdu ta samá touha.

LB: Patří sem i touha po normálním životě?

LJ: Slovu normální se vyhýbám. Co je to normální? Jak říká slavný meme, je to jen nastavení na sušičce. Ale chápu. Touha zapadnout, nebýt sám, něco po sobě zanechat, je strašně důležitá. Tře­ba Whitney Davis, původně archeolog, se zabývá psychoanalýzou v dějinách umění a zdůrazňuje, že queer lidé, kteří většinou neměli děti a nezakládali tra­diční, nukleární rodiny, naplňují touhu po transgresi, touhu přesáhnout sám sebe, uměleckou tvorbou, vytvářením sbírek, mecenášstvím a tak.

LB: Studoval jste interiéry, kde probíhal queer život. Známé jsou byty Ladislava Fukse, Jiřího Karáska ze Lvovic nebo Toyen. Jak ty prostory vypadají?

LJ: V kapitole v knize si kladu otázku, jak se prostor stane queer. Jednoduše, přijdou tam queer lidé a nějak ho obydlí. Zanechají tam stopy a pak to zmizí. Teď spolu mluvíme ve funkcionalistic­kém domě, ten přívlastek mu zůstane navždy. Ale queer prostor není navždy, je to efemérní záležitost. Souvisí to i s tím, jak se (ne)dědí byty či podniky. Queer podnik stál a padal na zakladate­li, pak ho neměl kdo zdědit, kvůli legis­lativě nebo ze soukromých konstelací, a zanikl. Stejně tak byty. To byl případ fotograficky zdokumentovaného bytu Ladislava Fukse v pražských Dejvicích, přeplněného suvenýry, věcičkami, ne­smysly. Nemělo to uměleckou hodno­tu, šlo o osobní muzeum. Jakmile Fuks zemřel, pozbylo smyslu, nebyl tam on, aby vysvětloval. Fyzická likvidace bytu hned následovala.

LB: Zmizelou queer vrstvu mají i města, třeba vynucená místa schůzek, protože jinde se lidé scházet nemohli…

LJ: U veřejného prostoru je očividné, že místo se stává queer tím, jak je užívá­no. Třeba místo cruisingu, kde muži vyhledávají sex s muži, bývá v centru, ale odstíněné, jsou tam keře. A když technické služby keře vykácejí, queer místo pozbyde prvotní smysl a časem zmizí z kolektivní paměti. Taková místa nás nutí přehodnocovat, co je kvalita prostoru. Protože právě třeba místa pro vyhledávání stejnopohlavní­ho sexu připadají většinové společnosti nekvalitní, nebezpečná a nehostinná, ale jiní lidé tam mohou být sami sebou a svobodně se projevit.

LB: Existuje queer architektura? Nemyslím dům pro Miloše Havla. Třeba teplý park?

LJ: To už souvisí s místy paměti, s připomínáním událostí, což činí třeba amsterdamské náměstí Westermarkt v trojúhelníkové dispozici nebo méně povedený památník stonewallských nepokojů v New Yorku, to jsou takové ty nehezké bílé figury. Doktorand na Akademii výtvarných umění Martin Kámen se ve svém uměleckém výzku­mu ve spolupráci se Společností pro queer paměť zabývá možností vzniku queer památníku v Praze. Přináší to mnohé otázky: čeho přesně památníku, pro koho, jak má vypadat, kde bude. Nemusí to být duhová vlajka nebo růžový trojúhelník, dílo může být sub­tilnější. Jediný queer památník, který máme v bývalém Československu, se nachází v budově Slovenské národ­ní galerie v Bratislavě od architekta Vladimíra Dědečka, jde o dílo Kristiana Nemétha, připomíná oběti teroristic­kého útoku v klubu Tepláreň Juraje a Matúše. Je to kapka na velkém skle, jímž se z budovy vyhlíží na město. Slza nad městem. Můžeme asi jen odpočítá­vat, kdy to administrativa ministryně Šimkovičové nechá odstranit.

LB: Vzpomněla jsem si na své hovory s přáteli o domově pro queer seniorky a seniory, abychom si mohli pomáhat…

LJ: Takový nápad proběhl už v devade­sátých letech v SOHO revue. A pak se tím zabývali kolem roku 2000 kolego­vé z organizace Logos. Existují takové plány, ne u nás. Kanadský historik architektury Olivier Vallerand napsal knihu o queer architektuře a prostoro­vosti. Píše, že queer stavby jsou takové, které zlepší životy queer lidí, a jedním z příkladů je právě domov seniorek a seniorů. Jeho nákres má zatočený půdorys, jsou to jednotlivé buňky s vý­hledem na park. Nejsou tam prostory pro návštěvy, ty totiž můžou být trau­matické, jelikož většina těch lidí třeba rodinné návštěvy mít nebude.

LB: No vida. Místo našeho rozhovoru jste vybral vy, můžete k němu něco říct?

LJ: Jsme v opomíjené a velmi hezké budově funkcionalistického divadla na brněnském výstavišti postavené podle návrhu architekta Emila Králíka. Napsal jsem knihu o Králíkově kon­kurentovi, Jaroslavu Josefu Polívkovi, který tady na výstavišti postavil pět pavilonů, a hlavně palác Jalta v centru. Tahle budova by si zasloužila opravu a nějaké smysluplné využití, ale zatím nemá štěstí. Existuje spolek Divadlo na výstavišti, který usiluje o rekonstruk­ci a provozování scény, lze se k jejich snahám přidat.

LB: Končíme aktivismem vědce v přímém přenosu. Děkuju za rozhovor. •

Společnost pro queer paměť je nevládní, nezisková organizace, jež shromažďuje, uchovává, zkoumá a popu­larizuje minulost queer lidí v českých zemích. Spravuje muzeum se sbírkou dokladů životů queer lidí, archiv jed­notlivců i organizací a specializovanou knihovnou, pořá­dá výstavy, přednášky a akce pro komunitu. Jedním za zakladatelů a prvním jednatelem byl Jan Seidl, po něm spolek vedli Marie Barešová a nyní Ladislav Jackson.

Ladislav Jackson a Libuše Bělunková. Foto © RE:CENT – Centrum pro studium a popularizaci středověké vizuální kultury MUNI (Katarína Kravčíková), 2025 

architekturaČeskodějiny uměníqueerspolečnost