Tady jsme taky byli!
Santa Maria dell’Anima v Římě
Na konci roku 2020, v době covidové, spustilo České centrum v Římě vzdělávací projekt České stopy v Itálii, který na Facebooku a Instagramu „představuje místa, kde historie českých zemí od středověku po současnost zanechala své otisky“. Pod hashtagem #tracceCecheInItalia se objevují krátké texty mimo jiné o hrobce svatého Cyrila pod kostelem sv. Klimenta či o barokní soše sv. Jana Nepomuckého na Milvijském mostě v Římě nebo o premiéře opery Josefa Myslivečka v Boloňském městském divadle v roce 1770.
Mohli bychom sice kritizovat často ahistorické použití slova „český“ a s tím spojenou zpětnou kolonizaci historie, avšak vzhledem k formátu příspěvků projekt nabízí sympaticky skromnou cestu, jak mezi tuzemským publikem vzbudit zájem o často přehlížená, masovým turismem nezasažená místa. Problém je, že zde chybí kontexty. Stopy působí jako korálky „češství“ rozkutálené po italské botě. Ale jak se tam ocitly, proč přežily, nebo byly zapomenuty, se nedozvídáme. Co z „českého“ úhlu pohledu může působit jako významný počin jednotlivce pro dobro národní skupiny, je totiž často součástí většího příběhu, který na „českou přítomnost“ vrhá jiné světlo. Lze to ukázat na římském kostele Santa Maria dell’Anima, který na mediální zpracování týmem Českého centra zatím čeká. Jeden z jeho bočních oltářů zdobí dva v českém církevním prostředí prominentní světci, Jan Nepomucký a Jan Sarkander. Výmalbu kaple objednal (a částečně financoval) kněz pocházející z jižních Čech, Karel Jänig, který v chrámu působil jako rektor v letech 1872–1887. Pokud bychom příběh této „stopy“ ukončili tady, můžeme se pochválit, že i „naši“ světci zdobí svatyně Věčného města, a jít zas o kostel dál. Připravili bychom se však o příběh, který zrcadlí politické dějiny evropských mocností. Jak se vůbec do římského kostela dostalo vyobrazení českých světců?
MEZI PAPEŽEM A CÍSAŘEM
Kostel svaté Marie „od dušiček“, jak bývá jeho název ve starší české literatuře překládán, byl do začátku devatenáctého století provozován coby „německý národní kostel“, kněžská kolej a hospic pro poutníky přicházející ze Svaté říše římské národa německého. Po rozpadu Říše a vzniku tzv. Německého spolku, konfederace sdružující země zaalpské Evropy, včetně Pruska a Rakouska, vznikla debata, komu kostel patří. Má mít jeho chod pod kontrolou habsburské Rakousko, jehož vládnoucí dynastie jej od konce sedmnáctého století spravuje, nebo německé Prusko, které argumentuje historickým spojením poutního domu s německým národem? Spor, který na celoevropské úrovni zrcadlil rivalitu mezi Pruskem a Rakouským císařstvím, ukončil císař František Josef I. v roce 1859. Rakouský panovník využil převahy v konfederaci, jíž nabyl po revolučním roce 1848, a obnovil činnost Animy jako kněžské koleje i kostela pro poutníky ze všech zemí Německého spolku. Aby však udržel převahu na rakouské straně, začal do vedení dosazovat kněze z rakouských diecézí včetně Moravy a Čech, patrně bez ohledu na národní příslušnost.
„Aby však udržel převahu na rakouské straně, začal do vedení dosazovat kněze z rakouských diecézí včetně Moravy a Čech, patrně bez ohledu na národní příslušnost.“
Přesně tímto způsobem se na pozici rektora Santa Maria dell’Anima dostává již zmíněný Karel Jänig. Jeho působení v čele instituce je obdobím, kdy se na půdě Animy střetávají světské zájmy s těmi církevními. A tento střet se navždy vepisuje do vizuální podoby celého kostela. Jen velmi krátce poté, co císař František obnovuje činnost Animy, zažívá totiž evropský kontinent mnoho politických otřesů.
Na počátku šedesátých let je po sjednocení Itálie výrazně omezena ekonomická moc katolické církve a papež přichází o veškerá území kromě Vatikánu. A v roce 1867 se mění mocenská situace i v Německém spolku, do čela se dostává (převážně) protestantské Prusko a na rakouské straně vzniká státní útvar silně lnoucí ke katolické církvi: Rakousko-Uhersko.
Santa Maria dell’Anima se tak dostává do unikátní situace prostředníka mezi rakousko-uherským dvorem a Svatým stolcem. Renovace provedená za Jänigova působení (výmalba stropu, obnova fasády, výzdoba „české“ kaple), na níž se mecenášsky podílely jak strana papežská, tak císařská, je toho dokladem.
Karel Jänig je již v literatuře pozdního devatenáctého století oslavován jako vlastenec, jenž národu daroval „skutečnou kapli českomoravskou“. Jeho počin však byl umožněn okolnostmi mezinárodních rozměrů: na ztrátu politické moci reagoval Svatý stolec svoláním Prvního vatikánského koncilu, kde mimo jiné akcentoval potřebu upevnit pozici katolické církve skrze lidovou zbožnost. Začal podporovat poutě do Věčného města, které měly spirituální, ale i politický a ekonomický význam; národní poutní domy typu Animy v tom hrály zásadní roli. Vatikán poutě zpopularizoval pomocí síly různých národních světců. V roce 1880 například vydal encykliku podporující kult svatých Cyrila a Metoděje zamířenou na slovanské národy, která měla vliv na nárůst poutních aktivit i na posílení národního uvědomění u cílové skupiny. Výběr světců pro „český“ oltář v Animě je třeba chápat i v tomto kontextu.
Jak na zobrazení českých světců reagoval rakousko-uherský císařský dvůr, který se výrazných projevů národního cítění, zvláště panslovanského, obával? Patrně nijak, neboť na stropě najdeme vedle podobizny Anežky České rakouského svatého Leopolda, nizozemského Petra Canisia i uherskou světici Alžbětu Durynskou. A česká kaple mezi staršími kaplemi významných německých, vlámských a rakouských rodin jen doplňovala myšlenku národnostní mnohosti.
„Patrně nijak, neboť na stropě najdeme vedle podobizny Anežky České rakouského svatého Leopolda, nizozemského Petra Canisia i uherskou světici Alžbětu Durynskou.“
Karel Jänig svou krátkou římskou kariéru využil naplno i v jiných oblastech posilování českého katolicismu, čímž vyvolal nelibost rakouských kolegů i úřadů. Na počátku osmdesátých let koupil od italských úřadů český poutní dům na Via del Corso zkonfiskovaný církvi po sjednocení Itálie a obnovil jeho činnost. V roce 1884 se zasloužil o vznik české bohoslovecké koleje a prosadil, že v prvních letech sídlila v prostorách kongregace Santa Maria dell’Anima. Nakolik byl motivován národním patriotismem a nakolik ultramontanismem (snahou posílit moc a prestiž Svatého stolce), nevíme. Ale víme, že posledně jmenovaný čin ho připravil o místo. Z archivních dokumentů se zdá, že vztahy mezi národními sekcemi v kongregaci Animy nebyly idylické a její rada se obávala zhroucení germánské dominance. Navrhla rakouským úřadům Jänigovo odvolání a přemístění české koleje do nových prostor.
Příběh oltáře kostela Santa Maria dell’Anima jistě do Českých stop pronikne. Místo poplácávání se po ramenou, že „tady jsme taky byli“, bychom si však vždy měli uvědomovat širší rámec událostí. Pak můžeme lépe pochopit sebe samé i naše místo ve světových dějinách. •
Autorka je studentka dějin umění.