Dynamiky svatosti

Honoré Daumier, Pupek legislativy (Le Ventre Législatif), 1834 © Wikimedia Commons, volné dílo

Populismus, liberalismus a náboženství

Běžně o politických ideologiích neuvažujeme jako o něčem spojeném s náboženstvím. Liberalismus, nacionalismus, socialismus a další ideologie jsou plodem moderní doby a pro tu je – minimálně v evropském kontextu – charakteristická sekularizace, tedy „odnáboženštění“ společnosti, především jejího veřejného života.

Modernitě je vlastní takové pojetí vlády, v němž se společnost spravuje sama, a ti, kteří vládnou, tak činí z pověření společnosti, nikoliv z pověření nebes. Přesto Donald Trump při své letošní inaugurační řeči řekl s narážkou na pokus o atentát, při němž jen o vlásek unikl smrti: „Bůh mě zachránil, abych učinil Ameriku znovu velikou!“

Populističtí vůdci, ke kterým Trump patří, chtějí politiku zposvátnit, tak trochu ji vrátit do dob, v nichž se zaštiťovala něčím božským. Učinit Ameriku „znovu velikou“ zname­ná vykoupit ji ze současného marasmu, je to posvátný úkol a Donaldu Trumpovi ho svěřil, spolu s bohem, americký lid ve volbách (v nichž Trump právě s tímto heslem kandidoval). Populismus, jak už jeho název napovídá, se o lid (latinsky populus) opírá – a vůle tohoto lidu je svatá, jejímu naplnění nesmí nic bránit, rozhodně ne práva menšin a jednotlivců a obecněji všech, kteří ve volbách prohráli.

„Populismus, jak už jeho název napovídá, se o lid (latinsky populus) opírá – a vůle tohoto lidu je svatá, jejímu naplnění nesmí nic bránit, rozhodně ne práva menšin a jednotlivců a obecněji všech, kteří ve volbách prohráli.“

POHYB NA POVRCHU

Hlavním nepřítelem je pro populisty liberalismus. Není jím, alespoň prozatím, demokracie jako taková, populisté se koneckonců dostávají k moci demokratickým způsobem – je jím ale liberální varianta demokracie, založená na vyvažování různých mocí a ochraně jednotlivců a menšin. Liberální ideologie se začala formovat v 17. století v reakci na náboženské konflikty a války, takže se soustředila především na to, jak konfliktům různých světonázorů zabránit a jak vytvořit prostor pro ne­rušenou ekonomickou aktivitu jednotlivců, protože zároveň byla ideologií rodícího se kapitalismu. Pro liberalismus je tak charakteristické úsilí odstranit přímý vliv náboženství na po­litiku a ekonomiku. Proto dnes liberálové považují za žádoucí oddělení státu a církve a chápou náboženskou víru jako něco soukromého, co nemá zasahovat do veřejného života.

Povrchnímu pohledu by se tedy mohlo zdát, že proti umírně­nému a sekulárnímu (světskému) liberalismu se staví bojovný a nábožensky orientovaný populismus, který vrací do politiky posvátno, někdy dokonce explicitně, jak to vidíme třeba u Donalda Trumpa. Populismus se ostatně nezdráhá spojovat s nábo­ženskými aktéry, Trump se může spolehnout na hlasy většiny amerických evangelikálů, polský populistický lídr Jarosław Kaczyński se opírá o katolickou církev a podobně. Jenomže to jsme pořád ještě na povrchu; a navíc, protože populisté se obracejí především proti elitám, mohou se obracet i proti náboženským vůdcům, jsou-li někde součástí vládnoucí třídy. Populismus je zkrátka ve vztahu k organizovanému náboženství pragmatický.

Pozornější pohled už nalezne hlubší, strukturální podobnost mezi náboženstvím (v našem případě zejména křesťanstvím) a oběma politickými ideologiemi. Právě o takový pohled jsme se pokusili ve studii pro Routledge Handbook of Religion and Popu­lism, jejíž hlavní myšlenky zde ve zkrácené podobě podáváme.

SEKULARIZACE JEJÍ DVĚ PROTIKLADNÉ DYNAMIKY

Jak liberalismus, tak populismus „zposvátňují“ (sakralizují) určité skutečnosti. Jsou to ale většinou skutečnosti odlišné a každý z nich je zposvátňuje jiným způsobem. U liberalismu toto zposvátnění souvisí paradoxně zejména s procesem, který chápeme jako přesně opačný, totiž s procesem sekularizace. Sekularizace pro nás většinou znamená odkouzlení světa a odnáboženštění veřejného života společnosti. Jenomže vedle této laické dynamiky, přísně oddělující náboženství a politiku, má sekularizace i skrytější, ale neméně významnou sakralizační dynamiku. Klasickým příkladem je slavná teze Maxe Webera, že protestantismus, zejména jeho kalvinistická varianta, po­světil civilní zaměstnání namísto života v klášteře. I do svých světských činností je člověk povolán bohem (proto dodnes svému zaměstnání říkáme povolání) a naopak kláštery je třeba zrušit a jejich majetky předat do světských rukou neboli je sekularizovat. Sekularizace znamená emancipaci světské sféry života, její nezávislost na sféře nebeské, zastupované na zemi církví; ale zároveň, a to představuje onu druhou dynamiku sekularizace, se tato pozemská sféra plní hodnotovými obsahy pů­vodně připisovanými sféře nebeské. Sekularizaci takto můžeme chápat také jako postupný přenos božských atributů na člověka, přírodní svět, společenské síly nebo dějiny.

SVATÝ LIBERALISMUS

V případě liberalismu nalezneme hned několik představ, které takovým přenosem vznikly, i když si to dnes už běžně neuvědomujeme. První z nich je idea pokroku. Přestože my­šlenka dějinného pokroku se objevovala už v antice, teprve v novověku, a zejména pak v 18. a 19. století, se z ní stala jedna z ústředních idejí Západu. Přesvědčivost a naléhavost jí dodával právě fakt, že jde o sekularizovanou podobu křesťanského chápání času. Pro biblické náboženství je určující představa budoucího vykoupení a naplnění, v němž bude člověk pobývat v bezprostřední Boží blízkosti. V novověké sekularizaci této představy působily obě zmiňované dynamiky. Laická dynamika oddělila naše vnímání času od času posvátného, vyjádřeného očekáváním konce dějin nebo pravidelným připomínáním bib­lických událostí v církevní liturgii. Čas zažíváme jako nerušené homogenní plynutí. Sakralizační dynamika ovšem zároveň transformovala očekávání budoucí plnosti života s Bohem do představy nezadržitelného pokroku, který postupně odstraní všechny překážky na cestě ke svobodnému a šťastnému životu všech lidí již zde na Zemi. Takový lepší život už nepřináší Boží zásah, nýbrž lidská činnost v podobě vědy, ekonomiky a politiky. Vlastními silami se můžeme dopracovat třeba k „věčnému míru“, jak k tomu nabádal Immanuel Kant. Libe­ralismus přijal za svou optimistickou představu, že svobodná lidská aktivita povede ke stálému zlepšování života. A také naopak – současná krize liberalismu koření mimo jiné ve ztrátě víry většiny lidí v to, že se jejich děti budou mít lépe než oni.

„Libe­ralismus přijal za svou optimistickou představu, že svobodná lidská aktivita povede ke stálému zlepšování života. A také naopak – současná krize liberalismu koření mimo jiné ve ztrátě víry většiny lidí v to, že se jejich děti budou mít lépe než oni.“

Liberální optimismus souvisí také s dalším plodem sekula­rizace, kterým je představa nehotovosti světa a možnosti jeho zlepšování, představa, kterou vztahujeme i ke společnosti a člo­věku samotnému. V archaických společnostech byl řád světa jednou provždy dán a úkolem každé komunity bylo žít v sou­ladu s tímto řádem. Ovšem s tím, jak se objevila náboženství, která umisťovala bohy (nebo boha) mimo tento svět, byl zahá­jen proces, v němž se pozemský svět postupně osamostatnil od bohů jakožto těch, kdo určují jeho řád. Na Západě byla pro tento posun rozhodující pozdněstředověká podoba nominalismu, která zdůraznila absolutní svobodu, již má bůh vůči svému stvoření; tato suverenita vůči světu pak postupně přešla na člověka. Bůh není vázán tím, jaký svět je (účely věcí nejsou v nich sa­motných, protože je svobodně určuje a mění bůh), a tuto svo­bodu si v procesu sekularizace přisvojil člověk; takto se zrodil instrumentální rozum a novověká představa světa jako velkého mechanismu. Díky tomu se člověk může stát, slovy Reného Descartesa, „pánem a vlastníkem přírody“.

Tento postoj otevírá cestu k technologickému rozvoji ka­pitalismu a k ekonomickému růstu. Ale aktivní přetváření se neomezuje jen na vnější svět – člověk vlastní také sám sebe, a proto by měl ovládat své vášně a přirozené sklony, jak to požadovali Descartes a Kant, a svobodný postoj zaujímá také vůči svému tělu a později i vůči genderu. Takto se rodí liberální představa společnosti, v níž vládne především každý sám sobě a stát a jeho vláda jsou tu pouze proto, aby zabránily násilí mezi jednotlivci či skupinami a koordinovaly vzájemnou prospěšnost aktivit svobodných individuí. A stejně jako jednotlivec je i spo­lečnost vůči sobě svobodná, spravuje sebe sama a aktivně se přetváří podle aktuálních potřeb.

Liberální individualismus je dalším plodem sekularizačního vývoje. Individualismus předpokládá svrchovaného člověka nezávislého na jiných mocnostech, než je on sám. Takové in­dividuum, „subjekt“ svých vlastních rozhodnutí a své vlastní odpovědnosti, je výsledkem dlouhého vývoje, v němž se jed­notlivec vymaňoval ze svého určení společenstvím a spolu s tím minulostí a tradicí. Nejprve získal přímý a stále méně institučně prostředkovaný vztah k bohu, který mu propůjčuje nejvyšší, absolutní hodnotu jakožto konkrétnímu člověku. Tato hodnota se postupně stává nezávislou i na tomto transcendentním prostředkování a je vztažena čistě k pozemské existenci člověka. Právě v tomto smyslu mluví německý filozof a sociolog Hans Joas o „sakralizaci osoby“, k níž došlo v 18. století a která se promítla do právního řádu jako postupný zákaz mučení, růst lidských práv a integrace zločinců a otroků, původně vnímaných jako „ne-lidi“, do lidské rodiny.

Ačkoliv v sobě tedy sekularizace skrývá dvě různé dynami­ky, liberalismus rozumí sekularizaci jen jako laicizaci, oddělová­ní náboženství a politiky. Liberální teorie odstraňuje nábožen­ství z politiky ve jménu tolerance a smírného soužití různých světononázorových skupin. V důsledku toho může oddanost liberálním hodnotám v dlouhodobém pohledu oslabovat – jakkoliv náboženský je jejich původ, jejich současná podoba je pro mnohé až příliš pozemská. Implicitně „svatý“ liberalismus se stává nesvatým.

SVATÝ POPULISMUS

Právě do této situace oslabené přesvědčivosti liberálních hod­not vstupuje zhruba v posledních patnácti letech populistická výzva vůči liberalismu. Populismus je jistě reakcí na ekono­mické a sociální problémy liberálních režimů, na zmenšování jejich schopnosti zajistit ekonomickou prosperitu a rovnost příležitostí. Ale je také reakcí na to, že liberální hodnoty ztrácejí svůj mobilizační potenciál, jejich implicitní posvátnost v situaci krize jako by vyvanula.

Ve svém útoku na liberalismus posvěcuje populismus jiné hodnoty a skutečnosti a posvěcuje je výrazněji, aby do politiky vrátil ztracené nadšení a mobilizoval své příznivce. Jestliže libe­ralismus konflikty mírní tím, že politického protivníka respek­tuje a nesnaží se ho zničit, populismus naopak nachází takové­ho nepřítele, který pro dobrý lid a jeho tradiční kulturu údajně představuje smrtelné nebezpečí. Mohou to být třeba cizinci, zejména migranti, ale velice často jsou to naše vlastní (liberální) elity. Takového nepřítele je třeba úplně odstranit, zabránit mu ve vstupu do země nebo v podílu na formování kultury a veřejné moci. Populismus nechá­pe politiku jako vyjednávání a dosahování kompromisu, nýbrž jako svatý boj dobra a zla, korupce a čistoty, našinců a cizinců.

„Takového nepřítele je třeba úplně odstranit, zabránit mu ve vstupu do země nebo v podílu na formování kultury a veřejné moci.“

Ze všeho nejvíc ovšem populismus posvěcuje lid. Proti libe­rálnímu univerzalismu individuálních a skupinových práv staví populismus partikularismus „našeho“ národa nebo „naší“ země. „Tahle země je naše a tahle země není a ani nemůže být pro všechny,“ řekl Miloš Zeman v jednom ze svých prezidentských vánočních poselství. Země a národ se znovu stávají posvátnými, věčnými entitami, které převyšují konečné životy jednotliv­ců – teprve ve vztahu k tomu, co nás převyšuje a co přetrvává, získávají naše životy skutečnou hodnotu, skutečné posvěcení. A populistický vůdce tyto vyšší a trvalé hodnoty reprezentuje a ochraňuje.

Vedle této sakralizace politiky samotné populismus zadru­hé vystupuje proti liberální plasticitě společnosti a vypůjčuje si k tomu z náboženství důraz na to, co je „přirozené“. Křesťanství byla zejména ve středověku vlastní argumentace „přirozeným řádem“ či „přirozeným zákonem“ a takový „odvěký“ přirozený řád společnosti a světa, který liberálové narušují svým sociálním inženýrstvím, by měl být podle populistů obnoven. Co přesně je považováno za přirozené, se u různých populistických hnutí liší, ale v podstatě vždycky na seznamu figuruje národ – národ je pro populisty přirozené společenství a také přirozený rámec politiky, je třeba ho bránit proti silám ohrožujícím jej shora (různé nadnárodní tlaky) i zdola (liberální důraz na sub­nacionální aktéry). Za přirozenou bývá také často považována „tradiční rodina“ s jasně určenými genderovými rolemi; ani gender sám by neměl být sociálně konstruován, vždyť skrze něj promlouvá přirozenost přímo biologická.

Návrat k přirozenému znamená návrat k jednoduchému a přehlednému světu, v němž jsme kdysi údajně žili. A tím se dostáváme ke třetímu bodu napětí mezi populismem a liberalis­mem, totiž k politické temporalitě. Jak jsme viděli, liberalismus sází na budoucnost a myšlenku pokroku, protože sekularizo­val křesťanské očekávání budoucího vykoupení a naplnění. Jenomže každé náboženství, a tedy i křesťanství, je také tradicí, předáváním určitých rituálů, textů, nauk, uctíváním zakladatel­ských postav, připomínáním minulých událostí. A populismus navazuje právě zde – nachází zlatý věk v minulosti, v tom, jak věci bývaly, když ještě byly „přirozené“, když ještě nebyla jejich přirozenost ztracena v liberálním sociálním inženýrství. Proto je heslem Trumpova populistického hnutí „udělat Ameriku znovu velikou“ a proto kampaň za vystoupení Spojeného království z EU používala slogan „vezměme si zpět kontrolu“ nad vlastní zemí. Není třeba vymýšlet nic nového, naše spása spočívá v ná­vratu k dobré, rajské minulosti; i v tom populismus navazuje na určitou konzervativně-náboženskou senzitivitu.

SÍTĚ PŘEJÍMEK

Vztah liberalismu a populismu k náboženství je složitý a ne vždy průhledný. Na povrchu se liberalismus od náboženství odvrací a vytěsňuje ho z politiky; populismus se s náboženský­mi aktéry někdy pragmaticky spojuje, někdy proti nim naopak vystupuje. Pod tímto povrchem se ale odehrávají procesy, v nichž jsou původně náboženské obsahy přejímány a transformovány a skutečnosti původně světské jsou kvazináboženským způsobem posvěcovány. Přestože populismus a liberalismus skutečně jsou protivníky, jejich hlubinná struktura je utvářena principiálně podobně, sítí přejímek z náboženství (zejména křesťanství) a jejich transformací.

Liberalismus takto dospěl mimo jiné ke své orientaci na budoucnost, ke svému přesvědčení o plasticitě společenské­ho řádu a o podmanitelnosti světa nebo k individualismu. Protože si ale rozumí jako laické ideologii, postupně se od náboženských kořenů svých hodnot oddělil a politiku pojal jako dosahování relativních, nikoliv absolutních cílů. Proti této desakralizaci politiky chce populismus politiku naopak zposvátnit, posvěcuje ovšem (a to otevřenějším způsobem než liberalismus) hodnoty právě opačné, orientaci na minulost, odvěký přirozený řád a národní společenství. S populismem tak znovu ožívá taková forma náboženství, která se dlouho zdála být na ústupu. Zůstává ovšem otevřenou otázkou, zda se právě ona stane tím nejvýraznějším projevem návratu náboženství do politiky, který zažíváme v posledních dekádách. •

Jan Černý je filozof.

Petr Kratochvíl je badatel na pomezí sociologie, politologie a religionistiky.

filosofieliberalismuspopulismusposvátno