Hodina aneb konec světa
Z čeho čerpá moderní islámské apokalyptické písemnictví
Konec světa v islámu nepředstavuje, ani zdaleka, jen akademické téma zajímající hrstku teologů. Pravý opak je pravdou. Jak ukázala opakovaná sociologická šetření, výrazná část populace mnoha muslimských zemí soudí, že k tomuto eschatologickému zlomu nedojde v blíže nespecifikované vzdálené budoucnosti, nýbrž ještě za jejich života.
Kolektivní očekávání konce stávající éry („tohoto světa“) a naděje v její nahrazení něčím lepším („onen svět“), jež zveme milenialismem, tak přitahují stále více pozornosti. Dodejme rovnou, že v případě islámu netřeba striktně rozlišovat mezi pojmy mesianismus a milenialismus, jak to bývá obvyklé v religionistické produkci, neboť muslimské apokalyptické představy oba fenomény organicky spojují.
A tak se očekávání příchodu Vykupitele neoddělitelně pojí s hledáním a odhalováním znamení blížícího se Konce, pro který má arabština řadu jmen, mimo jiné soudný den (jawm ad-dín), den zmrtvýchvstání (jawm al-qijáma), den shromáždění (jawm al-džamʻ), ale nejčastěji prosté, leč dostatečně děsivé označení Hodina (as-sáʻa). Pojmem znamení Hodiny pak rozumíme jak samotné apokalyptické jevy předznamenávající soudný den, tak rovněž svérázný žánr středověkého islámského písemnictví, jenž v posledních dekádách zažívá v muslimských zemích veliký comeback, nejen v arabštině.
Znamení malá a velká
Víra v soudný den, tělesné zmrtvýchvstání a posmrtnou odplatu či odměnu na onom světě patří ke stěžejním bodům islámské věrouky. Představy o konci světa se obecně vzato opírají o letmé koránské základy a o to početnější zmínky proroka Muhammada zvané hadíthy. Znamení Hodiny dělíme na takzvaná malá a velká.
Malými znameními myslíme politické, společenské, ale především morální úkazy, přičemž většinou mají obecnější charakter, a tak se dotýkají prakticky všech společenství (viz například úpadek mravů, zločinnost či přírodní katastrofy). Apokalyptikové tvrdí, že tyto jevy nastaly či nastávají, a zdůrazňují, že jejich naplnění má vést k pokání a také k milenialistickému entuziasmu.
Velká znamení Hodiny pak sestávají ze série katastrofických epizod, jak v rovině přírodní, tak společenské. Soudobí islámští apokalyptikové se pokoušejí dílčí interpretace sladit se současným světovým děním; v jednotlivostech se přitom liší, nicméně v jednom zásadním bodu se shodují: jistá znamení se naplňují právě v současnosti. Traduje se, že konec světa předznamenají zázraky na nebesích i na zemi a jedno z protivenství Konce představuje příchod tyranů, kdy nastane čas krveprolévání. Často se zmiňuje as-Sufjání, jehož jméno se dává do souvislosti s Abú Sufjánem, předním sokem proroka Muhammada. Proti němu se postaví al-Mahdí („muž správně vedený“); ten nastolí vládu dobra a spravedlnosti. Poté zemi zachvátí divoké národy Goga a Magoga (Jádžúdž wa Mádžúdž). Bůh (Alláh), jenž jim umožnil šířit zkázu, však nakonec způsobí jejich zánik.
Pak na zemi vystoupí antikrist Dadždžál, jehož svodům jen málokdo odolá. Proti němu se postaví Ježíš, syn Mariin (ʻÍsá ibn Marjam); jednotlivá podání se rozcházejí v tom, jaký bude vztah mezi Mahdím a Ježíšem. Mahdí bude spravedlivý vládce a založí království dobra, byť pouze dočasné, neboť na scénu nastoupí děsivý Habešan (al-Habaší), který se v čele vojska obrátí proti Mekce. Habešan (stejně jako Mahdí a Dadždžál) nemá žádnou oporu v koránském textu, ale je přítomen v Tradici (sunna). V boji s ním padne i Ježíš, jehož pohřbí po boku proroka Muhammada v Medíně. Po svém vítězství zničí Habešan svatyni Kaʻbu, a když bude toto dílo zkázy dokonáno, vyjde Slunce na západě.
Na sklonku věků se objeví bájné apokalyptické zvíře (dábba) a samotný konec světa mají provázet živelné katastrofy, po jejichž vyvrcholení se ozve zatroubení na roh, tradičně spojené s andělem Isráfílem (Rafaelem). Podle jedné verze po prvním zatroubení všichni zemřou, při druhém se probudí k životu a při třetím budou lidé zahnáni na planinu poblíž Jeruzaléma, kde dojde k poslednímu soudu, po němž se lidé dostanou do ráje či pekla.
Strhující nové čtivo
Přelomovým pro muslimský milenialismus byla uplynulá dekáda, jež spolu s řadou milníků (mimo jiné hrůzovládou takzvaného Islámského státu) přinesla též nebývalý nárůst zájmu o apokalyptické písemnictví, jež běžně nacházíme v podobě strašidelných a kýčovitých barvotiskových sešitků na stáncích s lidovým čtivem od Rabatu až po Djakartu. Rozkvět moderního arabského apokalyptického písemnictví však započal mnohem dříve, již po druhé světové válce, kdy se do tematiky dosud vyhrazené jen náboženským učencům pustili rovněž laičtí autoři, kteří do středověkého odkazu vnesli nejen řadu nových prvků, ale hlavně neotřelý způsob psaní. Kompetentní, leč čtenářsky nezáživné traktáty excerpující staletími prověřené texty tak záhy nahradila čtivá a mnohdy přímo strhující pojednání, jež sice také rozebírala závažné otázky náboženství, ale četla se jedním dechem.
Radikální modernisté přitom bývali kritizováni svými teologicky vzdělanými kolegy nejen proto, že se stali nepřehlédnutelnou konkurencí, ale především proto, že ve své tvorbě dokázali na středověká islámská schémata umně „naroubovat“ spoustu „západních výpůjček“, biblickou exegezí počínaje a antisemitskými konspiračními teoriemi (kupříkladu Protokoly sionských mudrců) zdaleka nekonče. Další generace muslimských apokalyptiků nicméně dosáhla jisté syntézy; na jedné straně odstranila nejkřiklavější excesy a na straně druhé zúročila středověký odkaz – čili propojila erudici konzervativců s přitažlivostí modernistů.
Boom apokalyptického písemnictví podnítila i neradostná situace, do níž se „svět islámu“ v uplynulém půlstoletí opakovaně dostával. Deziluze a frustrace z neschopnosti vyrovnat se Západu podnítily různé konspirační teorie, jež se postupně staly spolehlivým poznávacím znamením moderní islámské apokalyptické produkce. Jde přitom o paradox: autoři protizápadně laděných pamfletů si přeochotně vypůjčují všemožnou pokleslou výzbroj západního antisemitismu. V tomto ponurém vidění světa muslimové představují oběť rozsáhlého spiknutí, vinoucího se dějinami, v němž světové židovstvo (jáhúdíja), zvláště sionisté (sahjúníja), společně se zednáři (másúníja), katolickou církví a dalšími spojenci slouží touze antikrista Dadždžála po světovládě.
Řečené antisemitské spekulace tvoří nejproblematičtější, ale zároveň nepostradatelný spojující komponent prakticky všech katastrofických scénářů, které jinak působí značně nesourodě a chaoticky. Ve zdánlivé zmatečnosti přesto lze nalézt ostrůvek jistoty, jímž je cíl, tedy obnovený chalífát s al-Mahdím v čele, který nastolí ideální islámský řád. Tento sen o sjednocení muslimského světa vpravdě vychází dílem z nostalgie klasického písemnictví po „zlatém věku“ raného islámu, dílem však z rozhořčení apokalyptických pisatelů nad současnou skličující situací muslimů.
O čem svědčí mrakodrapy?
Závěrem dodejme, že islámský přístup k předpovídání Konce je vskutku rozporuplný. O nemožnosti lidí poznat, kdy nastane, se v Koránu píše v súře Rozpoznání (7:187). Tam se dočteme, že člověk sice není schopen poznat čas Hodiny (a neměl by se o to snažit), ale na druhou stranu se naopak doporučuje sledovat její znamení, což vede lidi k uvědomění si pomíjivosti tohoto světa, a tudíž i k posílení zbožnosti. A právě srovnávání dávných apokalyptických předpovědí s konkrétními historickými událostmi pak dodává moderní apokalyptické produkci její přitažlivost a svérázný kolorit.
Historický rámec raného islámu reflektovaný v klasickém islámském apokalyptickém písemnictví se tak oklikou střetává se soudobými reáliemi, přičemž dílčí epizody muslimských scénářů konce světa mohou působit mnohdy překvapivě, až kuriózně. Snad nejznámějším příkladem moderní interpretace středověkých proroctví je, že na sklonku věků se údajně začnou beduíni „předhánět ve výstavbě vysokých budov“, k čemuž v současnosti dochází na Arabském poloostrově, kde místní podnikatelé doslova soutěží v budování mrakodrapů. Podobných příkladů bychom snadno nalezli desítky, a jakkoliv podivně či šroubovaně mohou vyhlížet, bylo by rozhodně chybou soudobou muslimskou apokalyptickou tvorbu šmahem paušalizovat jen jako barvitou snůšku kuriozit. •
Autor je orientalista.