EKG ztraceného státu
Patří Jugoslávie minulosti?
Bělehrad, dne 25. května 1979. Za bouřlivého potlesku, na pozadí davu cvičenců mávajících barevnými vlajkami běží se štafetou přes Stadion Jugoslávské lidové armády kosovská studentka medicíny Sanija Huseni. Zdolává šikmé pódium vedoucí na hlavní tribunu a zastavuje se před mužem oděným do světlé maršálské uniformy. Proslov si připravila v albánštině, závěrečná slova však zopakuje také v srbochorvatštině. „Stovky rukou nesly cestami naší úžasné vlasti tuto štafetu s našimi nejupřímnějšími gratulacemi směrovanými tobě – od bratrských národů a národních skupin Jugoslávie, které všechny žijí jako jeden národ. Tuto zem a tento lid nic nemůže zlomit. Ani dnes, ani zítra. Nikdy.“ Gesto předání. Polibky. Aplaus.
Štafeta mládí byl jedním z hlavních státních oslavných rituálů socialistické Jugoslávie, spojovala v sobě rysy sportovní události i ideologické performance. Podobně jako československé spartakiády vycházela z inspirace sokolskou tradicí a původně vznikla coby spontánní iniciativa mládeže ze srbského Kragujevce. Spočívala v organizaci po celé zemi paralelních několikatýdenních běhů se speciálně vytvářenými a designovanými štafetovými kolíky, do nichž byly vkládány narozeninové vzkazy pro prezidenta Josipa Broze Tita. Vyvrcholením této masové manifestace byl státní svátek Den mládí, kdy se na ústřední slavnosti předávala „federální“ štafeta, symbolizující všechny ostatní, přímo do rukou maršála Tita.
„Bylo to svého druhu EKG tohoto národa, mládeže té doby, jelikož lidé svá nejkrásnější přání vetknuli právě do Štafety mládí. Symbolizovala mír, lásku, toleranci a všechno to, co dnes chybí. Tedy bratrství a jednotu,“ řekl v roce 2016 v nahrávce pro projekt bělehradského Muzea Jugoslávie jeden z pamětníků. Právě slavnostem Dne mládí věnovala značnou část svého filmu Yugoslavia: How Ideology Moved Our Collective Body (Jugoslávie: Jak ideologie pohybovala naším kolektivním tělem, 2013) také režisérka a výzkumnice Marta Popivoda. Sestavuje v něm záznamy z masových veřejných akcí z let 1945 až 2000 do podoby dějin politické choreografie Jugoslávie. Od budování k destrukci. Od hrdosti k nejistotě. Od oslav míru k oslavě války. Mohlo by se zdát, že rytmus srdce státu, který zanikl, už žádné EKG nezachytí. Avšak Jugoslávie v nějaké míře stále zůstává zásadní součástí identity prostoru, ve kterém existovala.
Bratrství, jednota a špatný vtip
Moderní dějiny Balkánu jsou poznamenány prolínáním se unitarismů a velkostátních tendencí, založených na usilování o hegemonii vybraných národních společenství v regionu. Právě vědomí takovýchto napětí, která se podepsala už na osudu Království Jugoslávie, z velké míry určilo identitu oné Jugoslávie, jež vznikla po druhé světové válce. Ta nechtěla být „žalářem národů“, naopak si na multikulturalitě zakládala, či ji dokonce sakralizovala. Myšlenka „bratrství a jednoty“ vycházela z odvolávání se na multinacionální povahu antifašistického partyzánského hnutí (symbolického zakladatele státu), jehož legenda sloužila jako jeden pilířů identity federace a měla překrýt vzpomínky na krvavé střetů místních národů během druhé světové války. Přítomná byla všude: od čítanek (psaných dvojí abecedou) přes koncepce školních výletů až k propracované infrastruktuře modernistických památníků, jejichž fotografie dnes trendují na Instagramu.
Po opuštění východního bloku v roce 1948 se zároveň Jugoslávie vydala cestou dílčí demokratizace politického systému. Souvisela s tím jistá benevolence k tržním a osobním svobodám a otevření země světu, což v souběhu s hospodářskou konjunkturou na konci padesátých let vytvořilo základy pro rychlou modernizaci a pověstný jugoslávský blahobyt. Přestože se v tomto obrazu socialistického „ráje na zemi“ objevovaly jak ekonomické, tak politické trhliny – vyplývající mimo jiné z extrémně nerovnoměrného rozvoje jednotlivých republik federace –, podstatně jej narušila až světová krize na konci sedmdesátých let. Ta se zas časově sešla se smrtí Josipa Broze Tita, politika s charismatem (u komunistických vůdců jevem značně neobvyklým), jehož společenská obliba tvořila další záchytný bod v identitě státu.
Když výše zmíněná Sanija Huseni běžela k hlavní tribuně, nejspíš nemohla tušit, že se do dějin zapíše jako poslední omladinka, která štafetu předala osobně Titovi. Rok poté se už stylizovaný kolík přinášel k prezidentově rakvi. Tradice kolektivních oslav Dne mládí sice vydržela až do roku 1988, avšak v posledních letech své existence zrcadlila spíš rozklad imaginária šťastné země. K jejímu ukončení přispěl nevkusný vtip lublaňské retroavantgardní umělecké skupiny Novi kolektivizam (Nový kolektivismus). V soutěžním (a vítězném) návrhu designu oficiálního plakátu ke slavnostem roku 1987 totiž slovinští umělci použili lehce upravenou propagandistickou grafiku z dob nacistického Německa, což veřejně odhalili po schválení plakátu státními úřady. V kontextu nejposvátnějšího dogmatu jugoslávské politiky dějin, jímž byla oslava antifašistického odboje, nemohlo být většího rouhání. Tehdy se štafeta předávala naposledy, v následujícím roce byla tato část ceremoniálu pro jistotu zrušena. Předvádění kolektivistických sokolských prostných na stadionu v roce 1988 také příznačně vystřídala znepokojivá choreografie ke zvukům Ravelova Bolera, jejímž středobodem byl dramatický sólový tanec bělehradské baletky Sonji Vukičević.
„Sám rituál štafety a ten kult osobnosti se stávaly čím dál obskurnějšími,“ vysvětloval po letech jeden z členů Nového kolektivismu. „Štafeta a náš projekt byly ve skutečnosti kritikou toho prvku autoritářství, který byl, svým způsobem, součástí konce Jugoslávie.“
Různé barvy paměti
Při pokusu o pochopení „paměťové krajiny“ rozprostřené kolem tématu Titovy Jugoslávie je nutné přihlédnout ke specifické podobě jugoslávské i postjugoslávské veřejné debaty. V osmdesátých letech v ní vykrystalizovaly tři dominantní, vzájemně protichůdné, světonázorové bloky. První se opíral o konzervativní frakce komunistické strany a podporoval status quo. Druhý tvořili levicoví liberálové z urbánních prostředí. Konečně třetí centrum, které postupně vytlačilo na okraj první dvě, vycházelo ze stranické pravice a z nacionalistických intelektuálních kruhů. I to přispělo k dnešní značné diverzifikaci paměťových diskurzů, udržující se napříč celým někdejším státem, k projevům „černé“ a „rudé“ paměti, jak je pojmenoval historik Vjeran Pavlaković. „Černá paměť“ je v mainstreamu viditelnější, zasazuje se o nacionalistickou revizi historických narativů. „Rudá paměť“ se ze zřícenin politického projektu Jugoslávie snaží vydobýt pozitivní hodnoty: ideje multikulturního soužití, solidarity, antifašismu, emancipace či demokracie zdola.
Ve veřejných diskurzech následnických zemí bývá jako politicky příznakové vnímáno každé, i neutrální, odvolávání se na Jugoslávii – dokonce existuje tlak na zaměňování samotného názvu zaniklého státního zřízení vágními ekvivalenty, jako jsou „region“ či „bývalý stát“. Na druhé straně reference k Jugoslávii leckdy funguje coby přihlášení se k obecně levicovým postojům, vybrané symboly dávné federace a paměť na ni slouží jako nosiče kulturní paměti místní levice (z pochopitelných důvodů nedůvěřivé vůči budování vlastní mytologie na půdorysu národních dějin). Nutno ovšem říci, že i tento rámec je velmi pružný a pojme v sobě polohy od typické nostalgie po „starých dobrých časech“ až ke střízlivým a kritickým reflexím, zaměřeným na přezkoumávání úspěchů, selhání a nevyužitých příležitostí jugoslávského socialismu.
„Je minulost Jugoslávie už muzealizována, historizována a uložena v archivech? Může nám tato minulost objasnit alespoň něco ze současnosti? Může nám pomoci pochopit dnešní krize a výzvy?“ ptaly se Ana Adamović a Milica Pekić, autorky výstavy v bělehradském Muzeu Jugoslávie, nazvané příznačně Projekt Jugoslávie, kde 101 lidí různého věku a původu komentovalo předměty z muzejní sbírky a z jejíchž videozáznamů pochází i výše uvedený citát o Štafetě mládí coby EKG národa. Jak upozorňovali historici Hannes Grandits a Holm Sundhaussen, při vědomí brutálních podmínek, v nichž Jugoslávie umírala, se vyprávění o ní mnohdy ocitají v zajetí sekundárně vytvářené teleologie. Ta vybízí k rekonstruování celku jugoslávských dějin coby příběhu, který byl od začátku cestou do propasti. Právě Muzeum Jugoslávie – mezi turisty známé tím, že symbolicky zahrnuje také pavilon, ve kterém byl pohřben Tito – se v posledních deseti letech stalo jedním z center snah o nepředpojatou reflexi jugoslávské zkušenosti, jeho aktivity poukazují na celou škálu ambivalentních emocí, které se na tuto zkušenost i její posmrtný život vážou: od ozvěn dávné naděje, odhodlání a hrdosti přes dobové excitované reakce na získávaný blahobyt až k pocitům deziluze, hněvu a žalu, přesahujícím do současnosti.
Jistě, když se dnešníma očima díváme na vzkazy Štafety mládí, na rituály bratrství a jednoty a celou symbolickou infrastrukturu dávné jugoslávské identity, mimoděk se nám zapíná ultrakritický filtr. Avšak, jak pro Projekt Jugoslávie poznamenal sarajevský historik Husnija Kamberović, „zdá se, že Jugoslávie jako stát skutečně patří minulosti, ale idea jugoslávství – vzhledem k tomu, že se fakticky transformovala v mýtus – umožňuje a bude umožňovat této ideji přetrvávat i v budoucnu“. Co když tedy pravdu mají lidé, kteří poukazují na to, že nejzajímavější na Jugoslávii a jugoslávství není to, čím byly, ale to, čím (by) mohly být? •
Autorka je historička.