Iniciace Paříží
O zkušenostech ze studia na nejstarší francouzské univerzitě
„Je rêvais d’être en mer, c’est Paris qui m’éveille…“ (Snil jsem o moři, ale probouzí mě Paříž) prozradil na sebe Paul Valéry ve sbírce esejů Regards sur le monde actuel (Pohledy na současný svět, 1931). Když jsem se vydával na studijní pobyt na pařížskou Sorbonnu já, snil jsem hlavně o tom, že změním prostředí, navážu nová přátelství a opravdu poznám město, jehož obraz se v mé mysli až do loňského roku skládal především z útržků dětských vzpomínek. Říkal jsem si, že pár měsíců v zahraničí by mi mohlo prospět – to jsem ještě netušil, že z měsíců se stane rok a z roku „kdoví co dál“.
Paříž i Sorbonna dokážou být okouzlující i odrazující, a přestože každá toho dociluje jinými prostředky, ze studentské perspektivy se obě prolínají a slévají v neoddělitelný celek. Každodenní pařížský život je potřeba přijmout s tím, co město nabízí, i s tím, co si od nás bere. Na jedné straně je tak třeba přijmout všudypřítomný hluk rozptýlený mezi davy lidí ženoucí se po ulicích, na straně druhé lze objevovat mikrosvěty jednotlivých čtvrtí, jež nabízejí hojnost kulturních příležitostí a neutuchající pocit svobody.
Co je psáno
Jedna z nejstarších evropských univerzit, stojící jen pár minut chůze od katedrály zavalené turisty, vytváří v srdci francouzské metropole jakousi časoprostorovou smyčku. Prostředí, komunikaci i výuku zde prostupuje tradice, již je nutno následovat. Promítá se do fungování celé instituce jako sémantický řetěz v parnasistní básni, se stejným důrazem na formu jako na obsah. Projevuje se například v míře psaného projevu, který jen nerad ustupuje mluvenému slovu. I během kolokvií, přednášek či studentských výstupů text nabírá podobu jakési vzácné relikvie a dominuje výukovým materiálům, například powerpointové prezentace se využívají jen vzácně, zato vytištěný handout nebo ještě častěji pouze studovaný úryvek kraluje dál jako v minulých staletích.
Francouzský vzdělávací systém, v němž jsou žáci a žákyně od raného věku drilováni v psaní esejů, totiž nachází úrodnou půdu v humanitních, převážně literárních oborech – právě tady kvete onen hluboko zakořeněný tradicionalismus. Nezasvěcenému zahraničnímu studentovi to může způsobit lehký prvotní šok a následně to od něj vyžaduje značnou míru přizpůsobivosti, neboť přesvědčení, že „co je psáno, to je dáno“ se odráží i ve valné části závěrečných zkoušek – nejčastěji na sebe berou podobu francouzských commentaires nebo dissertations, psaných takzvaně sur table – na stole, tedy přímo v učebně. Nevycvičenému nováčkovi je radno požadované kompetence pilně pěstovat a dávat si pozor, aby mu „nevyschl inkoust“.
Běžné univerzitní hemžení se odehrává v hlavní budově v Rue Victor-Cousin. Pocitu všednosti zde brání nádherná architektura i atmosféra Latinské čtvrti. Ve slunečných dnech se rozjaření studující z filozofické fakulty, ale i z okolních institucí vyhrnou ven a okolí Panthéonu oblehne obědvající a odpočívající mládež. V takových dnech je víc než lákavé zastavit se po vstupu do dvora hlavní budovy před kaplí svaté Uršuly a sochou Victora Huga a dopřát si trochu té romantizace „prchavého momentu uvědomění“ a intenzivně vnímat, kde se nacházím a kam jsou mi aktuálně otevřeny dveře.
Hřejivá nejistota
Jindy studentské nadšení opadne, a to obzvláště ve chvílích, kdy každodenní školní kmitání postaví člověka před poněkud nečekané kontrasty. Překrásné, zdobené učebny s nástěnnými malbami v historickém jádru budovy totiž střídají zapadlé místnůstky s protivnými defekty. Špatná izolace stropu v přístavbě na dvorku v deštivých dnech znamená lehkou spršku a štiplavý plísňový zápach, v jiném zákoutí budovy lze narazit na podzemní místnosti bez oken, kde se jedincům s respiračními obtížemi nebo těm, jejichž potní žlázy vykazují vyšší míru aktivity, daří mizerně.
Možná ale právě tyto kontrasty dodávají univerzitě na lidskosti a tvoří příležitosti vstoupit do konverzace s novými lidmi a navázat cenné vztahy. Možná jsou to právě tyto jednotlivosti narušující respekt starobylé instituce, díky nimž mají dnešní dvacátníci možnost se na chvíli zastavit a hledat v rušném pařížském labyrintu svoji cestu.
Ne nadarmo se do těchto prostor sjíždějí lidé z celého světa toužící po poznání a není nezvyklé, že zde nevědomky zapustí kořeny. Zkušenost, zážitek, život zde mají tendenci třepit své významové hranice a hřejivá nejistota z událostí zítřka přidává na důležitosti i lehce banálním univerzálním radostem. •
Autor je student francouzské filologie.