„Barbarská“ architektura v hlavním městě umění?
Kostel sv. Jana Křtitele v Paříži
Haussmannova přestavba Paříže v letech 1853–1870 odstartovala postupnou přeměnu středověkého města s křivolakými uličkami v moderní urbanistické centrum s širokými bulváry a parky. Na přelomu 19. a 20. století se nová Paříž těšila velké popularitě. V tomto období, známém jako Belle Époque, se stala živoucím městem západního světa, kde se napříč literaturou, uměním, technikou i architekturou mísilo staré a tradiční s novým a moderním.
Stavby na místě tragédie
Situace v Paříži ale zdaleka nebyla idylická. Podobně jako další velkoměsta byla Paříž místem obrovských sociálních nerovností a velké chudoby. Jednou z aktivit, které měly zmírnit těžké životy chudých a sirotků (a také upokojit svědomí bohatých a napomoci sociálnímu smíru), byl charitativní bazar, který od roku 1885 každoročně pořádaly pařížské aristokratky. Dne 4. května 1897 se však bazar proměnil v peklo na zemi. Vzplanul totiž kinematograf, tehdejší technická novinka, který na bazaru promítal, a oheň zachvátil i celou osmdesát metrů dlouhou dřevěnou konstrukci na ulici Jean Goujon, která zastřešovala dobročinné stánky. Požár si vyžádal na 130 obětí, z nichž většinu tvořily právě aristokratky, jejichž honosné róby se proměňovaly v pochodně.
Událost otřásla celou Paříží a na místě, kde se bazar konal, byla postavena upomínková kaple, navržená mladým architektem Albertem Guilbertem. Ten za návrh kaple získal na světové výstavě v roce 1900 čestnou medaili a její stavba prakticky odstartovala Guilbertovu kariéru. Na téže ulici pak zanedlouho postavil další sakrální stavbu – arménský kostel sv. Jana Křtitele. Jak se začínající pařížský architekt k takto neobvyklé a prestižní zakázce dostal?
Baku – Paříž
Přesuňme se krátce na Blízký východ a vraťme se v čase do devadesátých let 19. století, kdy arménský podnikatel Alexander Mantashiants nakoupil v Baku část ropných vrtů. Postupem let se jeho společnost stala třetí nejvýdělečnější firmou obchodující s ropou, hned po rodině Rothschildů a bratrech Nobelových. Mantashiants, který tak přišel k obrovskému jmění, vystupoval mimo jiné jako velký filantrop, podporoval arménské děti ve studiu, pomáhal potřebným a budoval školy, nemocnice i kostely. Jeho druhým domovem se vedle Tiflisu (dnešního Tbilisi) stala právě Paříž, kde trávil téměř polovinu roku a kde si pronajal byt na prominentní ulici Champs-Élysées.
V devadesátých letech se v Paříži také značně rozrostla arménská komunita, a to především o arménskou intelektuální elitu a o Armény prchající před hamídijskými masakry v Osmanské říši v letech 1894–1897. Arménská menšina neměla vlastní kostel a pronajímala si francouzskou protestantskou modlitebnu. Tamějších bohoslužeb se účastnil také Mantashiants, který se chopil příležitosti a začal s organizací výstavby arménského kostela.
Z možných lokalit si vybral jednu z nejdražších – část volného pozemku po požáru bazaru na ulici Jean Goujon nedaleko Champs Élysées, kam se soustředila i tehdejší pařížská smetánka, včetně Mantashiantse samotného i rodiny Rothschildů. Pro stavbu kostela si Mantashiants vybral architekta Alberta Guilberta, autora kaple, jíž byl Mantashiants ohromen a která stála jen několik metrů od stavebního pozemku.
Orientalismus schválený „orientálci“?
Guilbert se zpočátku při práci potýkal s velkými obtížemi. Arménskou architekturu totiž vůbec neznal a Mantashiants chtěl, aby nový chrám byl příkladem arménského architektonického stylu, a reprezentoval tak jejich komunitu. Mantashiants proto shromáždil v Tbilisi fotografie, kresby a plány významných arménských středověkých kostelů a zaslal je Guilbertovi, aby se jimi mohl inspirovat.
Guilbertova reakce na tyto materiály byla místy poměrně nevybíravá. Arménské komunitě napsal:
„Arménská architektura na mě velmi zapůsobila, ale zachvátila mě hluboká beznaděj. Uvědomil jsem si, že aniž bych ze sebe udělal blázna, nemohu napodobit styl kostelů z Ani ve městě tak umělecky vyspělém, jako je Paříž. Vaše národní architektura mi připadá drsná a barbarská; vaše staré kostely jsou mohutné a těžkopádné jako pevnosti a vaši předkové zanedbávali eleganci a mysleli pouze na statiku – zjevně posedlí myšlenkou vybudovat chrámy schopné odolat náporu invazí. Ale když jsem dál listoval knihou, narazil jsem na rytinu, která zachycovala kostel v Aghtamaru. Obdivoval jsem jeho ladnou fasádu a harmonii proporcí a rozhodl jsem se z něj čerpat inspiraci při stavbě kostela v ulici Jean-Goujon. Jeho architektura je tak vzdálená našim stylům! Jeho velké štíty se tolik liší od našeho vkusu a estetických zvyklostí! Přesto má ale svou vznešenost a krásu.“
Guilbertovo vyjádření, citované v dobovém tisku, trefně ilustruje tehdejší západní fascinaci Orientem, který byl sice považován za barbarský protipól „umělecky vyspělé a moderní“ západní společnosti, přesto – anebo právě proto – vzbuzoval úžas.
Proč si Mantashiants vybral pro realizaci projektu Francouze, který měl o Arménii zkreslené exotizující představy, přestože tou dobou působilo v Paříži i několik arménských architektů?
Pravděpodobně šlo o promyšlené rozhodnutí. Mantashiants věděl, že když stavbu navrhne Pařížan, bude tamější společností snáze přijata. Navíc zvolil architekta, který byl díky kapli spojené s pařížskou tragédií hojně zmiňován v dobovém tisku. To mohlo pomoci zvýšit povědomí o arménské komunitě v Paříži i o pronásledování, jemuž Arméni čelili ve své vlasti. Mantashiants si Guilbertovy návrhy nechával posílat ke schválení a přímo v Tiflisu je konzultoval s arménskými architekty, kteří měli kontrolovat, zda jsou dostatečně arménské. Pod Mantashianovým vedením tak Guilbert nevytvořil pouhou kopii arménského kostela, ale navrhnul stavbu, již považovali za arménskou jak Arméni, tak Francouzi a která se zároveň dekoracemi a moderním provedením přizpůsobovala pařížské architektuře. Pařížané proto kostel přijali, aniž by se jim stal trnem v oku, a zároveň je nepřestával fascinovat pro ně exotickými prvky.
Guilbert navrhl i oltář, dveře a dekorace interiéru kostela. S těmi však pařížská arménská komunita spokojená nebyla. Návrhy jí připadaly málo „arménské“ a příliš „západní“, a domluvila se proto s orientalistickým malířem Paulem Leroyem na nových návrzích, například hlavní fresky v apsidě. Paradoxem zůstává, že ani Leroyova freska se arménským nástěnným malbám příliš nepodobá, je spíše výsledkem západních exotizujících představ o „umění Východu“.
Z neobvyklé spolupráce francouzského architekta a kavkazského mecenáše v multikulturním, ale silně orientalistickém prostředí Paříže vznikla v samotném centru města stavba, která v očích Francouzů i Arménů úspěšně reprezentovala arménskou kulturu. Prakticky ihned po výstavbě a vysvěcení se kostel stal centrem arménské komunity v Paříži, cílem zvědavých Pařížanů a během první světové války útočištěm uprchlíků před arménskou genocidou. Kostel samotný, zejména architektura interiéru – typický arménský systém čtyř křížících se oblouků nesoucích kopuli, známý ze středověkých arménských gavitů Guilbert upravil za pomocí inovativních materiálů –, se stal inspirací pro francouzské architekty (především meziválečné sakrální architektury), ale také charakteristickým prvkem nově vznikajících arménských katedrál ve světě, například v Káhiře, Jerevanu, Lyonu či New Yorku. •
Autorka studuje dějiny umění.