Tělo jako stroj na výkon
Státem řízený doping v letech 1976–1988
Cenzura médií, kontrola textů hudebních skupin, zákaz promítání určitého typu filmů, indoktrinace mládeže texty v učebnicích. To jsou jen některé příklady toho, jak se komunistický režim v Československu snažil ovlivnit a kontrolovat myšlení obyvatelstva. Snaha o změnu fyzické podoby obyvatel se kvůli biologickým limitům mohla na první pohled zdát nemožná.
Sportovec i horník
Komunistické režimy ve východní Evropě však často vytvářely představu, že kombinací volních vlastností, píle a správných závazků lze překonávat i biologické limity. Ne náhodou na konci čtyřicátých let a v letech padesátých Československo masově sledovalo, jak štábní kapitán Emil Zátopek překonává jeden atletický rekord za druhým, a komentáře v dobových dokumentárních filmech informovaly publikum, že fenomenální běžec je jen jedním z obyvatel země, a naznačovaly, že kdyby každý měl Zátopkovu vůli a výdrž, mohl by být stejně dobrý jako čtyřnásobný olympijský vítěz.
Ke čtyřicátým a padesátým létům neodmyslitelně patřily také závazky překonávání pracovních výkonů. Sovětskými Stachanovci byla inspirována například takzvaná Bořuckého úderka, založená v roce 1948 v ostravském dole Jeremenko a pojmenovaná podle svého vedoucího, tehdy šestadvacetiletého Otakara Bořuckého. V roce 1967 o tehdy již bývalých údernících natočila Československá televize reportáž, v níž na filmový pás vypovídají muži, kteří si v honbě za pracovními rekordy a splněnými závazky zničili zdraví. Nakolik dobrovolně, je obtížné posoudit.
Vládnoucí režim skrze důraz na fyzické aktivity necílil na estetické zdokonalení těla, ale na samotný krystalický výkon. Sport režimu sloužil propagandisticky, a to na různých úrovních – od zdůrazňování zdravého životního stylu obyvatelstva až po „politicky neutrální“ zábavu, která odváděla pozornost širokých mas od politických problémů. Sport sloužil také jako určitý vzor chování, neboť soutěživost a tlak na zvyšování fyzického výkonu bylo možné přenést do výroby.
Amfetaminy a steroidy
O (ne)možnosti posouvat ve sportu přirozeným způsobem limity lidského těla se debatovalo již v meziválečném období, druhá světová válka pak přinesla masové užívání medikamentů pro snížení únavy a zlepšení výkonu a koncentrace vojáků všech zúčastněných stran. V padesátých letech zažily ve válce ozkoušené amfetaminy boom i ve sportu. V roce 1968 však bylo používání těchto snadno odhalitelných látek zakázáno. Nástup samostatné sportovní reprezentace Německé demokratické republiky na olympijských hrách v Mexiku téhož roku a zájem východních Němců zvítězit nad svým západním sousedem vedl k tomu, že se NDR stala pionýrem v používání anabolických steroidů. Úspěch této malé země a efektivita jejího státem řízeného programu pak vytvořila tlak na světový sport. Anabolické steroidy urychlovaly růst svalů, regeneraci při tréninku a měly vliv na výkon zejména v silových disciplínách.
Dodnes se vedou spory, jestli steroidy začali používat dřív sportovci v Sovětském svazu, nebo v USA. Dynamika studené války však v každém případě soupeření vyhrotila a pozadu logicky nemohly zůstat ani další reprezentace.
„Tehdy v šedesátých letech koupili američtí vzpěrači od Sovětů zázračné pilulky Dianabol. Harold je vyzkoušel. Zakázané nebyly a Sověti ujišťovali, že jde o speciální vitaminy na posilování,“ vyprávěla v roce 2006 v rozhovoru pro deník MF Dnes československá diskařka Olga Fikotová-Connollyová o zkušenosti své a svého manžela, amerického kladiváře Harolda Connollyho, s anaboliky. „Vzala jsem tu pilulku k doktorovi na univerzitě a on mi povídá: To je přece anabolický hormon, kortizon. Když ho budete polykat, brzy budete mít obličej jako mušli a vypadají vám vlasy. Vzpírala jsem v posilovně 160 liber a chtěla vzpírat 200 jako Evropanky. Občas jsem si jednu malou pilulku vzala. Jenže za měsíc jsem se probudila, kouknu na kolena a zařvu: Harolde, vyrašily mi obrovské chlupy. Hned letím k doktorovi a ten kývá hlavou: ‚Vždyť jsem vás varoval.‘ Hned jsem s tím skončila.“
„Specializovaná péče“
Nevolnost, žloutenka, jaterní nedostatečnost, karcinom jater, snížená pevnost kostí, deprese, nespavost, podrážděnost, zvýšená agresivita. U dětí předčasné ukončení růstu, předčasný nástup puberty. U žen nevratné zhrubnutí hlasu, zvýšené tělesné ochlupení, hypersexualita nebo frigidita. Tato a další rizika negativních dopadů používání anabolik popisuje příručka endokrinologa Luboslava Stárky vydaná vědeckotechnickým oddělením Ústředního výboru Československého svazu tělesné výchovy v roce 1980. „Je potřeba počítat s tím, že v intenzivním tréninku žen se anabolický doping svým virilizačním účinkem sčítá s maskulinizací danou fyzickou námahou,“ dodával endokrinolog.
V té době už ale nejméně čtyři roky běžel speciální program dopování československých sportovců anaboliky, který organizoval právě Československý svaz tělesné výchovy. Někteří sportovci a trenéři s anaboliky experimentovali už před zavedením programu, ovšem jeho zlegalizování vládou a KSČ v roce 1983 vedlo k tlaku na to, aby vybraní sportovci medikamenty brát museli. Vybraní sportovci podepisovali smlouvu o „specializované péči“, což byl eufemismus pro doping. „Základem pro úspěšné vystoupení na ZOH 88 [zimních olympijských hrách v roce 1988] je tvrdá příprava a využití všech forem komplexního zabezpečení a specializované lékařské péče, při odmítnutí některé složky zabezpečení provést vyřazení příslušné závodnice z kádru reprezentačního družstva,“ popsal jeden z trenérů „dobrovolnost“ takového podpisu.
Existence smlouvy mohla u některých sportovců vytvářet představu záruky pro případ zdravotních obtíží. Ovšem příběh sportovce nazývaného Vzpěrač 8 (z etických důvodů je jeho jméno anonymizováno) ukazuje, že obavy jiných sportovců z toho, že smlouva žádné záruky garantovat nebude, byly oprávněné. Vzpěrač 8 v roce 1984 vyhledal lékařskou pomoc mimo systém specializované péče, protože se potýkal s opakovanými chronickými záněty ledvin a dýchacích cest. Stěžoval si také na bolesti kolenou a páteře. Lékař, který jej vyšetřoval, mu sdělil, že jeho zdravotní problémy souvisí právě s užíváním anabolik. O dva roky později napsal jeho domovský sportovní oddíl, že sportovec neplní tréninkové ukazatele, a žádal „posouzení dalšího pokračování závodní činnosti“ jmenovaného. Vzpěrač 8, který byl ještě rok předtím reprezentantem země, si musel hledat práci, což vzhledem k jeho opakovaným absencím ze zdravotních důvodů nebylo jednoduché, a proto trpěl špatnou finanční situací.
Nepopsané následky
Po pádu železné opony došlo v Německu k důkladnému vyšetřování východoněmeckého státem řízeného systému dopování sportovců, přičemž sportovci byli od začátku považováni za oběti režimu. Podle výzkumu týmu profesora Giselher Spitzera mezi bývalými sportovci, kteří byli vystaveni anabolickým steroidům, 92 procent dotázaných trpělo po konci kariéry nemocemi páteře, 62 procent psychickými onemocněními, 50 procent žen mělo gynekologické obtíže, 42 procent jich trpělo virilizací, 23 procent srdečními chorobami a 11 procent mužů gynekomastií.
Pro český kontext podobná data bohužel nemáme. Můžeme ale usuzovat, že desítky vrcholových sportovců si z reprezentování země odnesly nejen nesporné úspěchy, ale i trvalé zdravotní následky a nevratné změny těla. Sportovci tak byli v zemích východního bloku specifickou skupinou obyvatel, k jejichž tělům režim přistupoval s ambicí měnit je a získat z jejich výsledků prestiž, a to i za cenu jejich postupného ničení. •
Autor je historik.