Protetické fantazie
Od středověké zbroje po neuronový čip
Mezi nesčetnými náčrtky, které ve svém výkladovém slovníku Dictionnaire raisonné du mobilier français vyhotovil na sklonku 19. století architekt Eugène Viollet-le-Duc, nalezneme desítky kreseb středověké zbroje. Viollet-le-Duc zde detailně zachytil například chrániče holení, nárameníky či pečlivě vyvedenou železnou rukavici.
Slavný architekt, jemuž vděčíme mimo jiné za současnou podobu katedrály Notre-Dame v Paříži, je také předchůdcem oboru moderní biomechaniky. Středověká zbroj pro něj nebyla pouhým nehybným krunýřem, ale zcela prvním exoskeletem.
Nadčasová obsese
V dnešní době, kdy biomechanika a neurální implantáty redefinují představu toho, co znamená „být člověkem“, je fascinující sledovat nadčasovou obsesi vylepšeným tělem a porovnávat současné vize s těmi, jež se formovaly v průběhu 19. století posedlého stroji a překonáváním limitů lidského těla.
Pro Viollet-le-Duca byl středověk jednou obrovskou laboratoří zkoumání těla. Fascinovali jej především rytíři – „muži pokrytí železem“ –, na nichž ukazoval, že středověká zbroj tvořila kovový oděv, který s nevídanou delikátností kopíroval hru svalů a odpovídal na motorické potřeby. Ačkoliv výrobci zbrojí neměli k dispozici moderní anatomické znalosti, dokázali dosáhnout dokonalého spojení mezi kovem a tělem. Plátová zbroj fungovala jako jakási raná protéza – technologie, která snižovala zranitelnost těla vystaveného brutalitě okolí. Tím se zapsala do dlouhé historie vývoje lidské techniky, jež odjakživa osciluje mezi výrobou zbraní s cílem tělo zničit – což nám současné války každodenně připomínají – a vynalézáním náhrad, jež mají tělo opravit či vylepšit a vyzbrojit.
Viollet-le-Duc tuto biomechanickou vizi převedl i do své vlastní disciplíny, do architektury. Na počátku první průmyslové revoluce byla budova vnímána jako hybridní organismus, jehož části lze nahrazovat, kombinovat a technicky zdokonalovat použitím moderních materiálů. Viollet-le-Duc a další tehdejší architekti používali litinu a tepané železo doslova jako konstrukční protézy. Při restaurování gotické katedrály Viollet-le-Duc například amputoval masivní kamenné opěrné pilíře a nahradil je železnými prvky, které se zarývají do zdiva jako metalické prsty. Železo se stalo šlachou, která podporuje kamennou kostru.
Připomeňme, že Viollet-le-Duc žil v bouřlivé době, v níž vztah mezi vědou, mechanikou a tělem fascinoval i další významné postavy romantismu. Můžeme zmínit Mary Shelley, která ve Frankensteinovi přinesla alegorii lidské touhy vytvořit vylepšeného člověka, jež se stala inspirací pro další díla a je dodnes aktuální, nebo Julesa Vernea a jeho kapitána Nema, který přiznává, že miluje svou ponorku, jako by byla prodloužením jeho vlastního těla.
z druhé poloviny 19. století. © Gallica.bnf.fr/ Bibliothèque nationale de France
Až do mozku
V 21. století kyberpunková estetika a tematika, jež kdysi patřily na stránky sci-fi literatury, unikají z románů do našeho každodenního života. Plátovou zbroj vystřídal inteligentní robotický exoskelet, který stírá hranici mezi nástrojem a uživatelem. Přenosná robotika nyní umožňuje vytvářet zařízení, jež posouvají hranice možného, ať už se jedná o odlehčení zaměstnancům při fyzicky vysilující práci v průmyslu, nebo o navrácení plynulé pohyblivosti seniorům. Konstrukce pokryté senzory a poháněné umělou inteligencí předvídají motorické záměry jedince, snižují únavu a zmírňují gravitační zátěž.
Biotechnologická revoluce se dnes vydává daleko za hranici samotné pokožky a nespokojuje se s pouhým pokrytím těla, ale proniká do něj. Už nyní existuje asi dvacet pacientů, kteří kontrolují numerické rozhraní silou pouhé myšlenky, a na začátku roku 2026 americká firma Elona Muska Neuralink potvrdila zavedení mozkových implantátů do sériové výroby. Chirurgičtí roboti jsou schopni s neuvěřitelnou přesností vložit miniaturní elektrody přímo do mozkové membrány. Vedle projektů na obnovu motoriky vznikají také programy jako například Blindsight, jehož cílem je obejít lidské oko a zavést zrak přímo do neuronové sítě.
Touha po nezranitelnosti
Dokonalá symbióza mezi člověkem a strojem se tedy zdá být nadosah, avšak staví nás na pokraj závratné etické propasti. Ve chvíli, kdy se zásahy do mozku stanou stejně banálními jako laserová operace krátkozrakosti, kdo stanoví hranici mezi medicínskou reparační terapií a transhumanismem? Technika se řítí vpřed a naše morální a právní rámce nechává daleko za sebou, jak dosvědčuje rozpačitý „MIND Act“, vydaný v USA a nesměle se pokoušející tyto otázky regulovat a čelit choutkám privilegované kasty, která často jako jediná z těchto vynálezů těží.
Srovnáme-li propracovanost vojenské železné rukavice z 15. století, kterou studoval Viollet-le-Duc, a mistrovské provedení neuronového čipu z roku 2026, v konečném důsledku v obou případech prosvítá táž touha po absolutnu: snaha popřít naši biologickou zranitelnost. Dostáváme se tak k proroctvím, která ve filmu eXistenZ (1999) či v nedávnějším snímku Crimes of the Future (2022) vyjádřil scenárista a režisér David Cronenberg. Technologie už se nespokojuje s tím, že nás vybavuje, abychom mohli čelit světu, ale vniká do nás, až dochází k mutaci.
Možná však tváří v tvář technickému průmyslu, který si nepřeje nic jiného než vykovat zbroj a prodloužit život několika vyvoleným, i tváří v tvář umělé inteligenci, jež nám slibuje osvobození od veškeré námahy, není skutečnou výzvou našeho století uniknout naší zranitelnosti, ale čerpat z ní sílu, abychom se neztratili pod vlastními výtvory. •
Z francouzštiny přeložila Karolina Foletti.