Musíš dbát kázně!
Sportovní trénink antických profesionálů
„Chceš zvítězit v olympijských hrách? Ví bůh, že i já, neboť je to čestné. Ale uvaž, co předchází i co následuje, a teprve potom se ujmi díla! Musíš dbát kázně, jíst podle přísných předpisů, zdržovat se sladkostí, cvičit se i proti své vůli v určitou hodinu, v horku, v mrazu, nesmíš pít studenou vodu ani víno, jak tě napadne, slovem, jako lékaři se musíš svěřit svému cvičiteli; potom musíš se svým soupeřem o závod kopat, leckdy si vymknout ruku a vyvrtnout kotník, hojně prachu se nalokat, leckdy se dát šlehat a po tom po všem – podlehnout!“ (Epikt., Ench. 29).
Takto nám, i pro dnešní svět aktuálně, stoický filosof Epiktétos shrnuje nesnadnost dosažení olympijského vítězství a vztah atleta k trenérovi a příhodně nás uvádí k nejdůležitějšímu dílu o řecké atletice. Tělesná cvičení hrála v antice důležitou roli, přestože je někteří pokládali za tělesnou práci, která nebyla vnímána pozitivně. Atletika byla ovšem neoddělitelnou součástí antické kultury a sportovní trénink byl jinými chápán jako jedna z forem moudrosti. Tak mu alespoň rozuměl Filostratos, jenž se vymezoval proti Galénovu označení trenérství za falešné umění. Pro Filostrata tento obor nebyl horší než jiná umění jako lékařství či válečnictví. Jeho Gymnastikos nám poskytuje důležité informace o speciálních trénincích a přípravě pro jednotlivé sportovní disciplíny, tréninkovém systému antických profesionálů, trenérech, postavení a roli atletů i o tom, co dnes zařazujeme do sportovní fyziologie a psychologie. Jde o jedinečný zdroj, který má potenciál inspirovat i současné sportovní trenéry. Gymnastikos je jedním z antických zdrojů, které se vyplatí studovat i pro praxi.
Hlavní problém soudobého tréninku, který dle Filostrata procházel degenerací, byl nedostatek přirozenosti, zdravého tréninku a intenzivních cvičení. Dřívější atleti a olympijští vítězové byli současně skvělými válečníky, ale sportovci jeho doby byli veřejností považováni za pro válku neužitečné.
Filostratos nás provází samotným sportovním tréninkem, jeho metodami i systémem, vhodnými somatotypy atletů, jejich stravou a životním stylem a také pojetím regenerace, opalováním či saunováním.
Ideální trenér
Sportovní trénink byl dle Filostrata lidstvu vrozený a přirozený už od dob Prométhea a Herma. Trenér by měl být vzdělaný v oboru. Trenér běžců nemůže být i trenérem těžkých disciplín a naopak. Měl by dbát na individualitu a akutní stav sportovce, což požadoval i Galénos. Trenér měl být uměřený v řeči, znalý fyziognomie; být soudcem povahy sportovce, musel znát či rozpoznat jeho povahu a charakter, věk, původ, jeho energičnost, disciplínu i odvahu, atletovo sebeovládání či jeho vztah k jídlu a pití (Gym. 25). Dobrý trenér by měl být také schopen zvážit a vzít v potaz somatotyp svého svěřence, postavení jeho lýtek a stehen, proporce zad, ramen a břicha, porovnat je s hlavou, rukama. Měl by být schopen dobře zhodnotit fyzické i psychické schopnosti a vlastnosti člověka, seznámit se s rodiči atleta a provést anamnézu – zejména zda byli mladí, když se jim narodil, v dobré kondici, zdraví a netrpěli dlouhodobou nemocí. Trenér by také měl umět povzbudit své svěřence, zejména pokud se narodili starším rodičům (Gym. 29).
Nejez a cvič podle plánu!
Filostratos (podobně jako Galénos) odkazuje na důležitost individuálního přístupu k atletovi a braní v potaz konkrétní osobnosti. I z tohoto důvodu kritizoval rigidnost systému zvaného tetrada. Šlo o čtyřdenní tréninkový systém antických profesionálů – každý den byl určen jiné zátěži a cvičení a pátým dnem cyklus začínal znovu. Jednotlivé dny lze popsat jako přípravu – zátěž – regeneraci – střední intenzitu. Přípravu tvořila krátká intenzivní cvičení, jež měla sportovce připravit na následující zátěž. Druhý den byl zkouškou síly atleta, šlo o náročný den naplněný intenzivním tréninkem. Následoval regenerační den, kdy atlet cvičil velmi lehce. Poslední den byl pak vyplněn průměrným tréninkem založeným na střední intenzitě a tréninku techniky. Filostratos tento systém kritizoval, jelikož trenér při něm nebral zřetel na individualitu atleta a jeho akutní stavy a odváděl ho od skutečné podstaty „pochopení nahého atleta“ (Gym. 47, 53). Podobně i Galénos ve spise De sanitate tuenda doporučoval po náročném dni další den snížit námahu a po dni volna zase cvičení navýšit (San. tuend. 5.2). Právě toto odindividualizování přes rigidní dodržování systematičnosti cyklů bylo hlavním problémem. Jako důkaz Filostratos přidává příběh o Gerenovi, olympijském vítězi v zápase, který po svém olympijském vítězství uspořádal hostinu pro přátele, kde jedl více, než byl zvyklý, a nespal; další den přišel do gymnasia a sdělil trenérovi, že se necítí dobře a trpí zažívacími problémy, tento se však rozzlobil, že by měl být přerušen tréninkový systém, a atleta nutil k těžkým cvikům, až Gerenus zemřel (Gym. 54).
Antický trénink s moderními hodinkami
Když se na systém tetrada podíváme z pohledu moderní teorie sportovního tréninku a připojíme-li individualizaci, tedy snížíme rigidnost systému, pak jde však o zajímavý a dosud plně neprozkoumaný systém. Pokusil jsem se jej upravit a doplnit některými moderními pohledy na trénink pro vytrvalostní běh a několik měsíců jsem jej zkoumal ve vlastním tréninkovém plánu a plánu některých svěřenců. Mnohé moderní metody běžeckého tréninku běhu byly známy už ve starověku (fartlek, intervaly, sprinty do kopce), nešlo tedy o nic nemožného. Přitom jsem sledoval laktátový práh (LP) pomocí hodinek Garmin Forerunner 255 a hrudního pásu. Za šest měsíců jsem zaznamenal znatelný posun LP. Ve všech případech se s tetradou začalo po šesti až osmi týdnech běžného tréninku, aby nedošlo k zásadnímu zkreslení. Tyto údaje mohou být subjektivní, jelikož byly prováděny na malém vzorku a bez laboratorního měření; je možné je však vnímat jako vhodnou pilotní studii k dalšímu hlubšímu zkoumání. Antika je dobou inspirativní, dobou, z níž si brali vzor i inspiraci mnozí filozofové, matematikové, vědci, umělci, vojevůdci, politici i sportovní teoretikové. Je možné, že by nám měl co nabídnout i Filostratos a tento antický tréninkový systém.
Silový trénink s teletem
Filostratos se dále věnoval i samotným disciplínám a konkrétnímu tréninku. Za nejobtížnější označoval zápas (palé), který vyžadoval trénovat, jako by zápasník soutěžil. Box (pygmé) i všeboj (pankration) byly drsné a krvavé, ale pankratista vždy trénoval jednu nebo druhou techniku a boxer nacvičoval údery na boxovacím pytli nebo podstupoval jinou formu než nápodobu soutěže. Například nejúspěšnější boxer v historii olympijských her, Tísandros z Naxu, si do tréninku řadil plavání. Pětibojař trénoval vždy jednu z disciplín. Vytrvalci běhali dlouhé intervaly o vzdálenosti cca 1500–2000 m, sprinteři poté 200m či 400m úseky. Filostratos, stejně jako Pausanias v Cestě po Řecku, zmiňuje, že příprava atletů byla dlouhá – před olympijskými hrami museli přísahat, že poctivě trénovali minimálně po deset nepřetržitých měsíců (Paus. 5.24). Prakticky všem atletům Filostratos doporučoval užívat haltér (závaží pro skok do dálky) k posilování ramen a rukou. Tyto měli atleti využívat kdykoli mimo regenerační den jako činky. Metoda zvedání zátěže byla známá a velmi rozšířená už v době archaického Řecka. Nejslavnější atlet starověku, Milón z Krotónu, měl nosit tele, Titormos údajně také a k tomu zvedat kameny, atlet Bybón dal jméno obrovskému kamenu o hmotnosti 143,5 kg, jejž měl zvednout jednou rukou nad hlavu. Tento kámen je dnes k vidění v Archeologickém muzeu v Olympii.
Masáž ano, sex ne
Filostratos dokonce zkoumal i vhodný somatotyp a tělesné šťávy atletů a podle jejich poměru jim doporučoval opalování (flegmatikům, jelikož jsou založeni na chladu a vlhku) či vyhýbání se slunci (cholerikům, jelikož jsou už založeni na teplu a suchu). Cholerici jsou pro trenéry obtížně trénovatelní; díky jejich mentální síle a smělosti jsou ale impozantní, musí být trénováni volně a s přestávkami. Flegmatici jsou povahou pomalí kvůli svému chladu, proto potřebují v tréninku více dynamiky, aby jej kompenzovali. Choleriky musí trenér více brzdit a flegmatiky zase pobízet. Atleti, kteří jsou pevní, svalnatí a s úzkými boky, hodně vydrží a jsou těžce porazitelní. Somatotyp a povahu sportovců dnes řeší zejména fyziologie a psychologie sportu. Víme, že vyšší postava se hodí například pro basketbal a nižší pro gymnastiku, sangvinik je vhodným kapitánem, cholerik nevhodným obráncem atp. Z dnešního pohledu byl Filostratos velmi pokrokovým sportovním teoretikem.
Atleti v nejlepších letech se neměli jen prostě opalovat, ale měli být aktivní a na slunci cvičit. Hippokratés (Epid. 6.4) a Galénos (San. tuend. 5.11) trénink v horku zase nedoporučovali. Dnešní pohled by dal s opatrností u špičkových atletů za pravdu Filostratovi. Stále častěji se využívá trénink v horku (tzv. heat training). Saunování považoval Filostratos za méně kultivovanou součást tréninku a připisoval jej Sparťanům. Od Hérodota však víme, že jakýsi druh sauny používali už Skytové, kteří házeli na rozžhavené kameny konopná semena a v uzavřené místnosti pak ve vzniklé páře odpočívali a nabírali sil (Hdt. 4.75). Masáže s olejem (podobně jako Galénos) doporučuje. Všechny tyto techniky dnes využívají atleti při únavě, která je podle Filostrata (Gym. 53) počátkem nemoci. Podobnou myšlenku najdeme i u Hippokrata (Aph., 2.5). A opět, dnes víme, že atlet v plném tréninku (který je v únavě) je opravdu mnohem náchylnější k onemocnění, jelikož je jeho tělo oslabeno.
Tady se Filostratos však nezastavuje a řeší dále i samotný životní styl. Požitkářská (sicilská) gastronomie byla podle něj pro atlety nevhodná. Přejídání přivodilo zkrácený dech a problémy s trávením, nadměrné množství alkoholu pak velké břicho. Spánek byl důležitý a stejně tak sexuální zdrženlivost před tréninkem. Atlet, který přišel na trénink do gymnázia po sexuálním styku, měl trénink raději vynechat, jelikož mu pak chyběla živelnost v útocích, měl zkrácený dech a nedostatečnou sílu. •
Autor je historik starověku a sportu.