Na Východ!
Ženy na cestách Orientem
„My bychom se totiž rádi podívali do Orientu, viď miláčku?“ … „Milostivá paní, to bych doporučil Kairo.“ Památná scéna z filmu Kristian, v níž Oldřich Nový nabízí zájezdy do exotických krajů a láká mladý manželský pár na kouzlo Orientu. Cesty na Blízký východ byly populární již za první republiky, jak dokládá nejen filmová tvorba, ale též množství článků doprovázených fotografiemi v denním tisku a společenských časopisech.
Tyto články společně s cestopisy, deníky, dopisy a fotografiemi jsou dnes hlavními prameny pro výzkum cestování žen po Blízkém a Středním východě. Zde představím čtyři ženy českého původu pocházející z různých sociálních skupin a mající odlišné vzdělání, povolání i zájmy, jež však spojuje zájem o cestování a Orient, díky němuž se v různých časech a z rozdílných důvodů vydaly na Blízký východ, a jejichž osudy se, byť někdy jen letmo, nečekaně protnuly.
Léčit a cestovat
Neskutečné životní osudy Vlasty Kálalové Di-Lotti (1896–1971) vystihla ve známé novele Doktorka z domu Trubačů (1978) spisovatelka a novinářka Ilona Borská. Kálalovou Di-Lotti představila nejen jako lékařku pracující v hlavním městě Iráku, ale též jako manželku Itala Jiřího Silvia Di-Lottiho a matku Drahomily Lydie a Radbora, kteří se v Bagdádu narodili.
Vlasta Kálalová, později Di-Lotti, vedla v letech 1925 až 1932 v Bagdádu vlastní lékařskou praxi a nemocnici. Její zájem o Blízký východ se formoval již během středoškolských let, kdy se učila turecky, a při studiu medicíny pak zvládala ještě docházet na přednášky dvou známých orientalistů, profesorů Univerzity Karlovy Rudolfa Dvořáka a Aloise Musila.
Cestovatelská stopa Vlasty Kálalové začala v roce 1924, kdy se vydala do Istanbulu, aby získala zkušenosti v tureckých nemocnicích. Cesta vlakem přes Rumunsko a dále lodí do Istanbulu patřila k běžným dopravním spojením, mnohem dobrodružnější byla návazná cesta do Bagdádu v březnu 1925. Vlakem se vydala do turecké Adany, odkud sice jel vlak do syrského Aleppa, ale až za několik dní. Ocitla se tak v situaci, kterou vyřešila jen díky kontaktům na evropské krajany a známé svých přátel z Istanbulu. Ochota krajanů vzájemně si pomoci byla pro zdárné cestování velmi důležitá – Čechů byla v této době na Blízkém východě jen hrstka a jednalo se převážně o obchodníky a osoby provázané s československými zastupitelskými úřady. Ostatně sama Kálalová Di-Lotti později hrála v Bagdádu velmi důležitou krajanskou roli coby kontaktní osoba pro československé občany cestující Irákem či pro nově se usazující obchodníky. Snažila se též působit coby zprostředkovatelka exportu pro československé firmy vyrábějící léčiva.
V Adaně i v Aleppu se jí tedy díky kontaktům na evropské krajany podařilo najít odpovídající ubytování, vhodné pro nenáročnou cestovatelku z Evropy. Spojení na Bagdád již v této době zajišťovala Nairn Company se svými luxusními autobusy, ale to si česká lékařka nemohla dovolit, a do Bagdádu se tak vydala sdíleným automobilem s možností přespání v karavanserájích. Důležitými prameny pro všechny cesty či jen jednodenní výlety po Iráku jsou cestopis Od Bosporu k Tigridu a fotografie, jež během cest pořizovala. Cesta s manželem a dětmi do Kurdistánu, kterou podnikla o šest let později, v létě 1931, a během níž navštívila významné archeologické lokality jako Ninive, Aššur a Sámarrá, se promítla též do její korespondence s entomologem Národního muzea docentem Janem Obenbergerem, pro nějž sbírala brouky. Z Kurdistánu mu zaslala též ptačí kůže a do Náprstkova muzea předměty do etnografické sbírky. V Kurdistánu strávila několik týdnů v horách, kde bylo pro děti zdravější podnebí než v rozpáleném Bagdádu.
Nebezpečí navzdory
Cesty Vlasty Kálalové Di-Lotti se v roce 1925 protnuly s cestami globetrotterky Otýlie Malé-Tatranské (1896–1971). Ta se v roce 1922 vydala s manželem Karlem Malým-Tatranským na cestu kolem světa. Zapojili se přitom do soutěže o sto tisíc švýcarských franků, které měly připadnout tomu, kdo obejde svět pěšky. Podrobnosti k soutěži neznáme, avšak z novinových zpráv je zřejmé, že se jí účastnili cestovatelé z různých evropských zemí. Malí-Tatranští vyrazili přes Rakousko, Švýcarsko a Francii do Španělska, odkud se přeplavili do Alžírska.
Během putování Afrikou si pořídili osla a velblouda, kteří nesli stan, vodu či fotografické desky, a společnost jim dělali dva až tři psi. Cestou navštěvovali města a vesnice, archeologické lokality; psali deník a fotografovali. Fotografie jsou jedním z nejdůležitějších pramenů o průběhu celé trasy, na rozdíl od deníku, neboť se dochovala jen část věnovaná cestě severní Afrikou. Fotografie a deník se měly stát základem pro vydání cestopisu a pořádání popularizačních přednášek. Přes Egypt došli cestovatelé do tehdejší Palestiny, kde byl Karel Malý-Tatranský zastřelen při loupežného přepadení, když bránil zvířata.
Je vlastně až s podivem, jak daleko se během svého putování manželský pár dostal. Již samotné území dnešní Libye, jež přecházeli a kde téměř neustále probíhala povstání proti italské koloniální nadvládě, bylo natolik nebezpečným, že část cesty pravděpodobně absolvovali lodí. Od pokračování v cestě je však nedokázaly odradit nepokoje ani pouštní bouře, nedostatek vody či občasná bloudění. Palestina, kde k tragické události došlo, byla ve dvacátých letech pod správou Velké Británie, jež zodpovídala za bezpečí Evropanů, ovšem zajistit bezpečí cestovatelů mimo města a hlavní cesty nebylo v silách jejích tamních úředníků.
Otýlie Malá-Tatranská byla postřelena a přišla o ruku, avšak po pár měsících pokračovala dál v cestě s dalším dobrodruhem, kterého cesta kolem světa taktéž zlákala, Josefem Brožíkem. Společně došli do Bagdádu ve chvíli, kdy Otýlie již musela tušit, že je těhotná, a právě to ji přivedlo do nemocnice Vlasty Kálalové Di-Lotti, která jejich setkání popsala ve svém cestopise Od Bosporu k Tigridu. Dvojice pak pokračovala dále do Teheránu, kde se jim narodil syn, a cestu tak ukončili. Později se přemístili do Istanbulu, kde žili několik let a kde se jim narodila dcera. Po návratu do Československa se Otýlie pokoušela vydat své zápisky z cest, ale stejně jako Vlastě Kálalové Di-Lottig se jí to bohužel nepodařilo.
Středoškolské vyučující na cestách
O několik let dříve než Vlasta Kálalová studovala na Karlově univerzitě budoucí středoškolská profesorka Ludmila Matiegková (1889–1960), dcera antropologa Jindřicha Matiegky. Věnovala se semitským jazykům a egyptologii, kterou studovala u zakladatele české egyptologie profesora Františka Lexy. Zájem o Egypt a zaměření jejího otce ji přivedlo k egyptské antropologii, k zájmu o téma rodiny a dětí ve starověkém Egyptě.
V roce 1926 se poprvé vydala do Egypta. Stejně jako Vlasta Kálalová byla vybavena doporučeními na československé vyslanectví, kde se jí dostalo vřelého přijetí a jako průvodce se jí ujal egyptolog Jaroslav Černý, který tam byl na expedici s francouzským archeologickým ústavem. Bydlela u rodiny českého krajana, uměleckého zámečníka Oty Skákala, a jeho ženy, Japonky Fusi Ito. Do Egypta se pak vrátila ještě dvakrát, vždy na několik týdnů, které trávila studiem v Egyptském muzeu a na archeologických lokalitách v okolí Káhiry, Luxoru a Asuánu. Ludmila Matiegková svůj pobyt v Egyptě popsala v románu V objetí sfingy (1927) a vydala několik vědeckých monografií o náboženství a rodinném životě ve starověkém Egyptě. Společně se svým otcem napsala několik článků týkajících se antropologických výzkumů.
Další středoškolská profesorka, Emilie Jahnová (1892–1992), se na svou velkou cestu Orientem vydala v roce 1934 s Klubem přátel Orientu. Klub fungoval v podstatě jako malá cestovní kancelář a členem se mohl stát každý, kdo měl zájem o cestování. Plánování výprav a předávání rad na cestu se odehrávaly v dodnes populární kavárně Louvre v Praze. V čele klubu i výpravy roku 1934 stál Vladimír Kraus, který podobně jako Matiegková studoval u profesora Františka Lexy. Na své první cestě po Egyptě v roce 1929 se na lodi plující z Terstu do Alexandrie s Ludmilou Matiegkovou setkal a ta se mu v Káhiře stala neocenitelnou průvodkyní. Své zkušenosti z cest pak Kraus uplatnil jako průvodce na cestách po Blízkém východě. Klub přátel Orientu vydával časopis Oasa a pořádal popularizační cestovatelské přednášky, které vedli známí cestovatelé i vědci. Mezi přednášející patřili kromě Lexy a Krause přírodovědec a cestovatel Jiří Baum, zakladatel pražské zoologické zahrady Jiří Janda, ale též spisovatelka Marie Majerová, Krausova manželka B. Krausová a cestovatelka Barbora Markéta Eliášová. Ve třicátých letech klub organizoval zájezdy po Evropě, severní Africe a Blízkém východě. V časopise Oasa se dochovaly itineráře a několik skupinových fotografií. Emilie Jahnová vydala po návratu cestopis nazvaný Do Orientu, jenž je významným zdrojem informací o těchto výpravách. Jedná se mimo jiné o ukázku cestování střední třídy meziválečné doby – mezi účastníky byli učitelé, středoškolští profesoři a úředníci. Cestovalo se vlakem, lodí, autokary, ubytování bylo zajištěno v dražších hotelech, které měly v létě příznivější ceny ubytování i stravy. Program byl až neuvěřitelně nabitý prohlídkami měst, muzeí a archeologických lokalit od tureckého Istanbulu po egyptský Asuán.
Od dobrodružných výprav po zájezdy střední třídy
Cestování žen po Blízkém východě je doloženo spíše z kratších populárních článků ve společenských časopisech či novinách, můžeme je vidět v hojném počtu i na fotografiích v časopise Oasa, ale jen velmi málo z nich o svých cestách zanechalo tak významná svědectví jako cestovatelky připomenuté v tomto článku. Všechny je pojí touha po cestování, byť z různých důvodů.
Pro Vlastu Kálalovou byla samotná cesta do Iráku jen prostředkem, jak se dostat na místo svého pracovního působení, a cesta do Kurdistánu byla zaslouženou dovolenou a útěkem rodiny Di Lotti z bagdádského vedra, které bylo smrtelné pro mnoho malých dětí. Dobrodružné putování Otýlie Malé-Tatranské by bylo nemyslitelné bez doprovodu manžela a bez odvážné a dobrodružné povahy obou mladých lidí, kteří chtěli poznat pro Evropany exotické kraje a zároveň je svým krajanům přibližovali v článcích zasílaných do československých společenských časopisů. Cesta Ludmily Matiegkové byla cestou nezávislé mladé ženy, která v Egyptě vědecky pracovala a výsledky cest pak publikovala ve vědecké práci, ale vydala též cestopis určený pro poučení široké veřejnosti. Vzestup střední třídy rozšířil možnosti cestovat do dalekých zemí a s cestovními kancelářemi, kluby či profesními skupinami začaly poznávat Balkán i Blízký východ také i úřednice, učitelky či středoškolské profesorky, množily se letní rodinné a skupinové zájezdy k moři, na které lidé jezdili vlakem a mezi výbavou si vozili stany či polní kuchyně.
Příběhy zmíněných žen jsou pozoruhodné nejen díky zvláštní typologii cest a včetně jejich důvodů a důsledků, ale jsou též ukázkou ženské emancipace v meziválečném Československu. Představují nezávislé ženy, které měly vlastní povolání, vlastní finanční příjem a jimž cestování sloužilo nejen k zábavě a trávení volného času s přáteli, ale též k celoživotnímu sebevzdělávání. Tyto ženy se soustředily též na předávání nově nabytých vědomostí, přednášely, psaly články, učily na základních a středních školách. Mnohé z nich se staly příkladem pro následující generace žen, jež se s rostoucí jistotou spojovaly svá povolání s cestováním, vzděláváním a popularizací nabytých zkušeností. •
Autorka je historička.