Spoutané vodní krajiny
Politika vody a počátky přehrad na Dyji
Začněme zdánlivě triviální otázkou: co je voda? Ve snaze nalézt jasnou odpověď narazíme již na úrovni definice této životadárné tekutiny na svrchovaně politický rozměr.
Chemicko-technologická vize molekuly atomů vodíku a kyslíku zbavuje vodu mnoha kulturních a duchovních významů. Redukce vody na čisté H2O totiž umožňuje abstrahovat od jejích nejrůznějších funkcí. Tato abstrakce bývá označována jako „moderní voda“ a je výsledkem protnutí modernistické, racionalizační perspektivy a klasifikační mánie. V češtině můžeme toto pojetí označit jako „vodohospodářské“.
Politika vody
Toto pojetí vody se od poloviny 19. století stávalo, coby součást modernizačních projektů, dominantním paradigmatem v rámci takzvané národní vodohospodářské mise. Spojení vědeckého přístupu s vizí budování civilizovaného a prosperujícího národa se projevilo v představě ovládnutí a rozvíjení vodních zdrojů a jejich koordinované exploatace jako národního bohatství. Na základě specifického odtokového režimu českých řek, charakterizovaného jarními maximy v době tání sněhu a nedostatkem vody v době vegetace, kdy ji zemědělství nejvíce potřebovalo, se odpovědí stala mantra akumulace – úsilí zachytit jarní průtoky v nádržích a získat dostatek vody pro zbytek roku.
Zdánlivá logičnost a nespornost tohoto pojetí, která byla výsledkem scientifikace a depolitizace problému vody, ovšem zakrývala nejen mnohé probíhající konflikty, ale také nejistoty. A tudíž svůj z principu politický charakter. Tato představa stavěla na první místo potřeby centra a jím propagované vize národního celku a bohatství.
V praxi bylo klíčovou součástí tohoto procesu pronikání do lokálních, dlouhodobě formovaných vodních krajin a jejich transformace. Vodní krajinou (waterscape), tak jak ji chápe politická ekologie, myslíme „hydrosociální jednotku“ – tedy dynamický, historicky formovaný celek vztahů mezi společenskými skupinami, přírodními ekosystémy, technickými artefakty a vodou, vymezenými prostorově právě fungováním těchto vztahů. Ve vodních krajinách můžeme sledovat, jak se v důsledku mocenských vztahů sbíhají toky vody, energie a kapitálu a vytvářejí nerovná socioekologická uspořádání v prostoru a čase.
Vodní krajina Podyjí a moderní voda
Ilustrativní příklad nabízí region Jižní Moravy, zejména povodí Dyje. První známky aplikace konceptu „moderní vody“ se v údolí Dyje, převážně agrární a relativně málo průmyslově využívané oblasti, objevily na počátku 20. století. Zemské úřady přišly s podporou regulačních a melioračních projektů s cílem zvýšit úrodnost půdy a produktivitu zemědělství – chtěly snížit hladinu podzemních vod v podmáčených oblastech jejím odvedením a napřímením toku a naopak výstavbou jezů, nádrží a rozvodných kanálů zajistit zdroje pro sušší oblasti a méně srážkově vydatná období.
Modernizační projekt podporovaný vládou ale narážel na odpor, či přinejmenším rezervovanost ze strany největších pozemkových vlastníků. Lichtenštejnské lesní hospodářství na dolním toku se zaplavováním lesů počítalo. Dietrichštejnové zase v horních partiích povodí Dyje regulovali přítoky na vlastní náklady a voda odtud odvedená se měla rozlít právě v údolí Dyje. Projekty napřímení a ohrazení celého toku také neměly podporu místních rolníků, kteří se naučili s nepravidelným režimem řeky žít. A když Drnholecké vodní družstvo, sdružující místní zemědělce, zažádalo o podporu regulace v přilehlém úseku řeky, panské velkostatky s podporou obcí níže po proudu dokázaly projekt technicky zásadně změnit, a tím také zdražit, čímž přispěli v konečném důsledku k jeho nedokončení.
Když se tak na konci 19. století regulace toků stala předmětem systematické státní politiky, řešením pro Dyji jednoznačně bylo zachycení vod v nejvyšších partiích toku. S každoročními záplavami a suchy mělo skoncovat vyrovnání průtoků pomocí přehrad. Moravské zemské úřady dokonce vypracovaly v roce 1911 plán výstavby třiceti sedmi údolních přehrad pro celou zemi. Přibližně v téže době začal vranovský rodák Ferdinand Schmidt, student architektury na technice ve Švýcarsku, intenzivně připravovat vlastní projekt přehrady v okolí Vranova nad Dyjí. V roce 1908 vznikla akciová společnost Thayawerke, jejímž cílem původně bylo vybudovat zde tři přehrady, jejichž elektřina měla být využita na železniční trasu mezi Vranovem a Raabsem, tedy propojit moravskou a dolnorakouskou část Podyjí. Vodohospodářské úřady ale nařídily naplánovat jen jednu přehradu, která by zaplavila údolí Dyje až po Vranov, včetně Bítova, jedné z mála českojazyčných obcí v oblasti.
Do těchto plánů však vstoupila velká politika. V rámci válečného hospodářství za první velké války nebyla realizace takových projektu možná. Po válce se naopak ukázalo, že se připravený projekt může stát výkladní skříní nového politického režimu, který chtěl světu předvést svou vyspělost a civilizovanost – v tomto případě ovládnutím vody jako vodohospodářské suroviny. Úprava, podmanění či spoutání řeky, známé pravidelnými záplavami, kdy „trhá jezy, boří hráze, unáší mosty a rozlívá se bez překážky“ (jak uváděla například Vlastivěda moravská) slibovalo dosáhnout vyšší hygienické kvality krajiny, bez tůní plných komárů. Mnozí odborníci a obhájci stavby vypočítávali výnosy dosažitelné eliminací téměř každoročních povodní. Mezi hlavní argumenty patřilo povznesení místního zemědělství, dosud nuceně orientovaného na nevýnosné lukaření a produkci sena na zatápěných loukách. Klenutý oblouk vysoké hráze navíc představoval jasně viditelný technický zásah do krajiny – hmatatelný důkaz a symbol budování státu a jeho cesty k prosperitě.
Projekt Vranovské přehrady během dvacátých let postupně rostl, nabýval na technologických inovacích a kapacitě a v roce 1929 mohl prezident Masaryk poklepat na základní kámen stavby, která se tehdy měla stát největší přehradou v Československu a první postavenou z litého betonu. Projekt česko-rakouské železnice byl zapomenut a vysídleným českým obyvatelům Bítova byla nad hladinou přehrady vystavěna výstavní modelová „moderní česká vesnice“. Spoutaná voda se stala zdrojem energie pro československý průmysl a objektem zájmu masového turismu. Ten ale potřebovaly všechny moderní politické režimy – za druhé světové války byla přehrada cílem nacistických rekreačních akcí organizací Kraft durch Freude a Hitlerjugend a po válce podnikových rekreací ROH.
Vranovské dědictví
Opozice vůči projektu prakticky neexistovala. Příslib moderní vody dodávané v trubkách na pole i do domovů a zadržené ve velké nádrži tak, aby mohla být nadále libovolně rozdělována, neměl ve třicátých letech zásadní odpůrce. Snad s výjimkou několika ochranářů, ornitologů a botaniků, kteří spíše rezignovaně oplakávali ztracené niky a habitaty na dně zatápěného údolí. Většinová společnost, včetně místních obyvatel, sdílela se staviteli přehrady představu o povznesení, zvelebení krajiny, zvýšení její produktivity a zajištění prosperity celé oblasti.
Postup od regulačních plánů k projektu jedné velké přehrady zdánlivě překonal mnoho drobných konfliktů souvisejících s regulací vody. Jedním mocným zásahem, umístěným mimo zemědělsky využívaný tok, vizionáři pokroku dosáhli svého. Vranovská přehrada si totiž částečně vynutila následné zásahy do vodní krajiny Dyje, jako například nevyřešený odvod srážek z nižších partií toku a jejich rozlití v oblasti Nových Mlýnů a Břeclavi. Cesta „moderní vody“ ve vodní krajině horního Podyjí se prosadila ve státně-modernizační podobě, jejímž cílem bylo vodu akumulovat a umožnit její další distribuci. Stalo se tak na úkor zdánlivě složitějších a sporných lokálních přístupů, k nimž se ale vracejí současní ekologové. Jejich vize je možná konzervativnější, ale vstřícnější k lidem i ke krajině, neboť je založená na drobných zásazích a rozvíjení již existujících způsobů využívání krajiny – tedy na tom, o co se snažili například již Lichtenštejnové. •
Autoři jsou historici.