Otrávená studně
Spiknutí proti křesťanům
Na Velikonoce roku 1321 se v Périgordu v Akvitánii objevily první zprávy o novém spiknutí namířeném proti všem křesťanům Západu: lidé postižení malomocenstvím se údajně koordinovaně pokusili otrávit studny, aby zdravé nakazili leprou či přímo způsobili jejich smrt.
Podobné zvěsti se brzo začaly objevovat i v dalších městech jižní Francie. Někteří z obviněných na mučidlech doznali, že se prý spikli s muslimským králem Granady, Židy anebo oběma najednou a ti je také zásobili otrávenými substancemi. Cílem spiknutí nemělo být nic menšího než změnit stávající řád světa: malomocní, stojící kvůli strašlivé a neléčitelné nemoci na okraji společnosti, prý chtěli pomocí jedů odstranit stávající hierarchie a sami se stát vládci křesťanského Západu. Tato z dnešního pohledu absurdní obvinění přinesla bezprecedentní mobilizaci státního aparátu – podle nařízení krále měli být malomocní bez ohledu na prokázanou vinu internováni a následně přísně sledováni. Obvinění, kteří se k ohavným zločinům doznávali po opakovaném mučení, končili na hranicích.
Hněv se obrátil i proti Židům, kteří se podle některých svědectví měli s malomocnými či muslimy spřáhnout. Důkazy, jako třeba údajný dopis Žida Bananiáše adresovaný veskrze fiktivním vládcům muslimského světa, který získal králův bratranec Filip z Valois a poslal jej papeži, působí z dnešního pohledu absurdně. Přesto pověra zaměstnávala představivost tehdejších křesťanů. Vedle vraždění malomocných proto došlo brzy i na masakry Židů. Francouzský král, který se měl podle některých ze „zaručených“ zpráv sám stát obětí spiknutí, nakonec přistoupil ke koordinované akci proti všem příslušníkům židovského vyznání. Zprvu se sice zdálo, že slib ohromné částky, kterou Židé slíbili králi vyplatit, hrozící perzekuci zažehná, ale šlo jen o krátký odklad. V dalších měsících se procesy znovu rozjely a jejich oběťmi se tentokrát už stávali hlavně Židé, kteří po přiznáních vynucených mučením končili podobně jako předtím malomocní ve velkém počtu na hranicích. Vlnu násilí ukončilo až rozhodnutí vyhnat všechny Židy z království. Došlo k tomu v roce 1323, dva roky od prvních zpráv o travičství v Akvitánii.
Zkazky o Židech a dalších lidech na okraji, kteří pomocí jedovatého prachu smíchaného s rozdrcenou hostií tráví studny křesťanů, však už nezmizely a v krizových obdobích znovu vystupovaly na povrch. Živnou půdu jim poskytlo zejména období velkého moru v letech 1348–1349. Pronásledování Židů začalo po propuknutí epidemie v Provence a Dauphiné, kde zatím mohli Židé setrvat. Vzorec byl podobný jako v roce 1321: obvinění se stereotypním obsahem, doznání vynucená na mučidlech a následně smrt na hranici. V některých případech se důkazní proces omezil jen na obvinění. Pokus papeže Klimenta VI. zastavit pronásledování poukazem na to, že na mor Židé umírají stejně jako křesťané, se ukázal jako marný. V čase všeobecné paranoie přistupovala k pronásledování Židů další a další města.
Pomluva v německy mluvících zemích
V roce 1349 se pomluva rozšířila spolu s morem i do německých zemí. Nákazu mnohdy dokonce předcházela. Například ve Štrasburku městská rada sice na přelomu let 1348 a 1349 zprvu fámy o trávení studní odmítla, ale po převratu vedeném příslušníky aristokracie (zadluženými u Židů) a cechy (ty pokládaly Židy za nekalou konkurenci) bylo vše jinak. Židé byli pochytáni a po krátkém procesu upáleni. Během jediného roku pogromy přinesly zánik řady významných německých židovských komunit – třeba v Mohuči, Kolíně nad Rýnem nebo Erfurtu. Leckde bylo zabíjení Židů spíše výsledkem úvah místních elit než výbuchů lidové víry ve zkazky o trávení studní a jiných údajných židovských zločinech. Exemplární jsou události v Norimberku. O záminkách zdejšího protižidovského násilí nevíme prakticky nic, zato svědectví archivů jasně ukazuje úsilí části aristokracie získat beztrestnost za vraždění Židů a rozdělit si jejich majetek už několik měsíců předtím, než k pogromu reálně došlo. Karel IV. norimberským měšťanům rád vyhověl. Podpora důležitého říšského města v bezprostřední blízkosti českého království byla pro jeho vlastní politické zájmy zásadní.
Skutečné příčiny pogromů nemění nic na tom, že představa o Židech trávících studny se natrvalo stala součástí imaginace křesťanského Západu. Ukazuje to cestopis Johna Mandevilla, v němž anglický rytíř vedle jiných divů Orientu popisuje i stromy, které produkují jed, jenž prý Židé použili k otrávení křesťanů. Fiktivní cestopis byl „bestsellerem“ přeloženým do většiny evropských jazyků včetně staré češtiny. Zkazky o travičství vedle zábavné literatury opakovaly i některé lékařské autority jako třeba vratislavský doktor Heinrich Rybnitz v pojednání o moru z doby kolem roku 1370. Výbuchy násilí spojené s tímto obviněním byly po velké epidemii sice méně časté, ale nikdy nezmizely. Pověstem tohoto druhu věřil i Martin Luther a vtělil je do nechvalně známého spisku O Židech a jejich lžích. Nejspíš i kvůli němu se s absurdními zkazkami o Židech travičích setkáváme dlouho: jisté omezené ohlasy měly dokonce ještě v 19. století.
Epidemie v Akře
V tomto kontextu je pochopitelné, jaké kontroverze vzbudil případ epidemie tyfu, která propukla v době vzniku Izraele v roce 1948 v přístavu Akra (Akkon). Rezoluce OSN přiřkla Akru, tehdy obývanou převáženě palestinským obyvatelstvem, arabskému státu, který měl vedle Izraele vzniknout. Izraelské vedení však chtělo důležitý přístav ležící u plánované hranice získat. Zdá se, že zdrojem epidemie tyfu, která postihla nejen místní obyvatelstvo, ale dokonce i britskou posádku, se stal starý osmanský akvadukt Al-Kabri, zásobující město vodou. Nemocnice v krátkém čase evidovala na sedmdesát nemocných, ale mnozí další patrně lékařskou pomoc nevyhledali. Několik infikovaných zemřelo, jiní se v panice pokusili z města uprchnout.
Vyšetřování Červeného kříže a britské armády ukázalo na jediného možného viníka: židovské milice Hagany, které operovaly v oblastech, odkud vedl akvadukt, a město ostřelovaly. Zástupci Hagany obvinění odmítli a argumentovali zhoršenými hygienickými podmínkami obleženého města. To však bylo v rozporu se zjištěním Červeného kříže i Britů, kteří shodně usoudili, že zdrojem tyfu musela být infikovaná voda. Snaha židovských vojsk ovládnout město byla úspěšná. 16. května, dva dny po oficiálním vzniku Izraele, bylo epidemií demoralizované arabské obyvatelstvo donuceno ke kapitulaci. Následovalo nucené vysídlení zhruba tří čtvrtin původních obyvatel.
Případ z Akry nebyl roku 1948 jediným obviněním podobného druhu. Na konci května, když už probíhala otevřená válka mezi silami Izraele a domobranami Palestinců, jimž přišly na pomoc síly z okolních arabských zemí, zadrželi egyptští vojáci bránící Gazu dva židovské agenty. Ti se prý pomocí skleněných kapslí s bakteriemi tyfu a úplavice pokoušeli otrávit místní studně. Egypťané později oba zadržené, které podle všeho při výslechu mučili, odsoudili vojenským tribunálem k smrti a následně zastřelili. Znamená to, že prastaré středověké předsudky ožily i v Palestině roku 1948?
Operace Pouštěj svůj chléb
Izraelské archivy otevřené v osmdesátých letech vydaly svědectví o tom, že oba incidenty byly výsledkem operace „Pouštěj svůj chléb“, nazvané podle prvního verše 11. kapitoly knihy Kazatel: „Pouštěj svůj chléb po vodě, po mnoha dnech se s ním shledáš.“ Operace probíhala se souhlasem nejvyššího velení Hagany včetně Davida Ben Guriona. Ta se v nadcházejícím boji s Palestinci, na nějž se budoucí izraelské vedení připravovalo mnoho let, rozhodla aplikovat i principy biologické války. Za tím účelem vznikl i speciální oddíl HEMED (od „chejl mada“, vědecký sbor), zaměřený na vývoj chemických, biologických a nukleárních zbraní. Když byl na začátku dubna 1948 plán definitivně přijat, obstaral HEMED nádoby s požadovanými bakteriemi. Coby spojka mezi HEMEDem a jednotkami Hagany posloužil patrně generál Moše Dajan, který podle svědectví svého syna pomáhal osobně kapsle distribuovat.
Operace byla úspěšná jen částečně. Jakkoli pokusy kontaminovat vodní zdroje proběhly i jinde než v Akře a Gaze (například v oblasti Jericha), na bojovou efektivitu arabských milic měly jen omezený vliv. Zdá se, že získané bakterie nebyly vyjma případu v Akře dostatečně smrtící. Izrael, vítězící na všech frontách i bez biologické války, proto operaci zastavil.
Navíc od počátku celá věc vyvolávala odpor u části židovského vedení. Někteří velitelé, jako zpravodajec Šmarja Gutman, ji pokládali za nemorální i nepraktickou: správně předpokládali, že židovské jednotky zlomí odpor Palestinců tak jako tak, a báli se, že by se pak mohly otrávenou vodou nakazit. Za odpudivou pokládal podobnou činnost i Chajim Weizmann, později první izraelský prezident. On a další si patrně uvědomovali, jaké nebezpečí by pro reputaci rodícího se státu plynulo z toho, kdyby se vše provalilo.
Případ dvou operativců zadržených v Gaze se dostal i na pořad jednání Rady bezpečnosti OSN. Přinesl jej sem syrský velvyslanec Fāris al-Khūrī v souvislosti se zadržením agentů v Gaze. Informace získal od egyptské vlády, podle jejíchž představitelů měl být jeden z agentů zadržen přímo s kontaminovanou nádobkou. Izraelský velvyslanec při OSN Abba Eban, který o operaci patrně nevěděl, nařčení ostře odmítl. Odvolal se přitom právě na zmíněnou dlouhou tradici smyšlených antisemitských nařčení a pozastavil se nad tím, že by se něčím takovým Rada bezpečnosti vůbec měla zabývat.
Přes relativně skromné výsledky a omezené trvání zůstává operace „Pouštěj svůj chléb“ dodnes kontroverzní. Snad k tomu přispívá i to, že některé z těch, kdo se na ní podíleli, čekala velká kariéra. Někdejší člen HEMEDu Efrajim Kačalskij (Kacir) byl zvolen čtvrtým prezidentem Izraele. Kontroverze jsou patrné i z nedávné diskuse v Čechách. Debatu spustil příspěvek na síti X od bezpečnostního analytika Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost Jakuba Onderky, který s odkazem na operaci napsal, že to, že „Židé trávili studny, mýtus není“. Předseda Federace židovských obcí Petr Papoušek na toto tvrzení reagoval podobně jako před mnoha lety Abba Eban. Prohlásil, že jde o „typický projev primitivního a prastarého antisemitismu“. Jiní se však jádra Onderkova příspěvku zastali. Břetislav Tureček, vedoucí Centra pro studium Blízkého východu Metropolitní univerzity, do médií shrnul, co se o operaci „Pouštěj svůj chléb“ dnes ví. Opřel se přitom o nedávné zmapování případů izraelskými historiky Bennym Morrisem a Benjaminem Z. Kedarem, kteří sesbírali a prohloubili již dříve známé informace. Z jejich podrobně ozdrojovaného textu vycházím i zde. Kontroverze v českých médiích započatá zbytečně zobecňujícím tvrzením vyzněla do ztracena jiným vágním stanoviskem. Formuloval jej vládní zmocněnec pro záležitosti holocaustu, boj s antisemitismem a svobodu vyznání Robert Řehák, podle nějž je nutné Morrisův a Kedarův text číst kriticky. „Seriózní historici“ prý poukazují na rozpory, nejednoznačnosti „údajných“ archivních materiálů a ve věci je „vědecká komunita rozdělena“. Řehák už bohužel neuvedl, kteří „seriózní historici“ výklad pramenů zpochybňují a která z navzájem se potvrzujících svědectví jsou podle něj vadná, neautentická či špatně vyložená. Boj s protižidovskými pomluvami nakonec paradoxně skončil u jednostranných tvrzení a implicitního nařčení dvou badatelů významných izraelských univerzit z neserióznosti.
Logika koloniální války
Obvinění sionistických milicí ze zmíněných válečných zločinů není nutné číst jen v souřadnicích antisemitské pomluvy. Taktika Hagany spočívající v otrávení vodních zdrojů užívaných domorodci nebyla ve 20. století novinkou. Už předtím se k ní uchýlili Evropané v koloniálních válkách proti Afričanům. Prostředky biologické války s „úspěchem“ vyzkoušel třeba německý generál Lothar von Trotha při genocidě Hererů a Namů v roce 1904. Poté co vyhnal příslušníky rebelujících etnik na okraj pouště Kalahari, nařídil otrávit ty ze zdrojů vody, které jeho vojáci nemohli uhlídat. Němci použili rozkládající se mršiny zvířat vhozené do studní, i umělé jedy jako strychnin. Nešťastníci, kteří se odvážili otrávené vody napít, umírali rychle a v bolestivých křečích. Genocida stála životy desítky tisíc obětí. Podobně postupovali také Italové v druhé italsko-etiopské válce v letech 1935–1936. V rámci vyhlazovací taktiky otrávili řeku Tekeze, zásadní vodní zdroj vyprahlé Tigraje.
Jestliže si lze z celé věci vzít nějaký závěr, tak snad ten, že není otrávená studna jako otrávená studna. Středověké lži sice mají překvapivě dlouhý život, ale argumentovat s nimi proti moderním zločinům v koloniálních konfliktech ne vždy stačí. V rámci nemilosrdné reality válek, které si vytkly za cíl dané území nejen obsadit, ale pokud možno je i zbavit původního obyvatelstva, mají tyto postupy svoji (byť značně temnou) logiku. Ani v tom nejde o nic zcela nového. Podobný alibismus a motivace lze konstatovat už u středověkých křesťanů, kteří za pogromů velkého moru dokázali vyvinout neobyčejné úsilí, aby si přivlastnili majetek svých židovských obětí. •
Autor je historik.