Skryté poklady
O vzácném kalichu z Ušguli
Vysoko v horách gruzínského Velkého Kavkazu leží Horní Svanetie – kraj, kde se čas zdánlivě zastavil. Její ikonickou podobu utvářejí kamenné věže, které po staletí sloužily nejen jako obydlí, ale také jako útočiště v dobách bojů a jako symboly rodové identity. Právě v jedné z těchto věží, v odlehlé vesnici Ušguli, se ukrývá nenápadná muzejní expozice. Dostupnost této „galerie“ je spíše otázkou náhody než pevně dané otevírací doby. Vstoupit dovnitř znamená nejdříve čekat, doufat a mít trochu štěstí.
Malé skupině historiků umění, s níž jsem v roce 2024 Ušguli navštívila, se to po chvíli podařilo. Po strmém, nepohodlném schodišti jsme vystoupali do prostoru, který měl k běžnému muzeu daleko. Spíše než galerii připomínal zaprášené podkroví, kde se v přítmí ztrácely kdysi zářivé tepané předměty ze vzácných kovů. Na první pohled působily nenápadně, téměř bezvýznamně jako zapomenuté starožitnosti. Ve skutečnosti však před námi ležel poklad nevyčíslitelné hodnoty. Shromážděné artefakty nevynikaly jen mimořádnou řemeslnou kvalitou, ale zároveň přinášely svědectví o historických osudech regionu.
Už od dob gruzínských králů totiž bylo v Horní Svanetii zvykem v časech nebezpečí ukrývat církevní poklady do obranných věží. Odpovědnost za jejich ochranu nesly místní rodiny. Právě ty byly – a dodnes jsou – klíčovými strážci kulturního bohatství Horní Svanetie. A to doslova: po generace totiž dědí klíče od kostelů a obranných věží a spolu s nimi také péči o jejich obsah. Nejedná se přitom jen o správu majetku – otevření kostela bývá doprovázeno osobním rituálem s hlubokým duchovním významem. Právě díky této nepřerušené tradici a staleté oddanosti děděnému závazku se v regionu mohlo dochovat mimořádné množství vzácných artefaktů.
Důležitou roli v ochraně předmětů sehrála i samotná poloha Ušguli. Vesnice leží v těžko dostupné horské krajině, v jakési slepé uličce pod hřebeny Velkého Kavkazu. Pro mnohé cennosti tak představovala spíše konečnou destinaci než zastávku na cestě – místo, kde mohly zůstat bezpečně ukryté.
Ze Svaté země na Kavkaz
Jedna z vitrín ušgulské pokladnice vystavuje také drobný artefakt, jehož ikonografie, stylové provedení ani technická úroveň nemají ve Svanetii ani jinde na Kavkaze obdoby. Jedná se o takzvaný kalich z Ušguli.
Výjevy na stříbrném a pozlaceném předmětu vypráví příběh života Ježíše Krista. Mezi tradičními biblickými scénami se však překvapivě objevuje také postava svatého Jiří. Podle muzejního popisku by měl kalich pocházet ze 6. století, avšak samotný artefakt tuto dataci zpochybňuje. Ve scéně Narození Páně se totiž nachází nápis vyhotovený kúfickým arabským písmem – a to znamená, že dílo muselo vzniknout až po arabském ovládnutí východního Středomoří. Současný výzkum proto klade jeho vznik spíše do 9.–10. století.
Z téhož nápisu můžeme dále odvodit, že předmět nepochází z oblasti gruzínského Kavkazu, nýbrž ze Svaté země, konkrétně z města Ramla, tehdy mimořádně bohatého a kulturně rozmanitého centra. Při bližším pohledu vynikne precizní technické zpracování, které připomíná produkci dílen islámského světa. Ramla byla totiž městem otevřeným různým náboženským komunitám a docházelo zde k intenzivním kulturním výměnám i sdílení uměleckých zakázek. Kalich z Ušguli tak představuje zajímavý příklad prolínání světů: ikonograficky jde o dílo křesťanské, zatímco jeho technické provedení ukazuje na původ v islámské dílně.
Jak a kdy se artefakt dostal do odlehlé horské oblasti, s jistotou nevíme. Mezi Svatou zemí a Gruzií však už ve středověku existovala síť poutních cest. Kalich z Ušguli se tak mohl stát „úlovkem“ některého z poutníků, který jej přinesl do své domovské komunity.
Křest a vonné oleje
Historikové umění, kteří předmět studovali, jej tradičně označují jako kalich a předpokládají jeho užití při eucharistickém obřadu. Existují však pochyby – tvarem se nádoba zřetelně liší od běžné podoby eucharistických kalichů a jeho ikonografie naznačuje použití spíše při liturgii křestní.
Výmluvná je znázorněná scéna Kristova křtu. Řeku Jordán zde nahrazuje zobrazení křtitelnice. Podobně neobvykle působí i scéna Narození Páně, v níž se namísto tradiční hvězdy nad jesličkami objevuje kadidelnice, tedy předmět přímo spojený s křesťanskými rituály. Biblické události jsou tak přeneseny do prostoru, kde se odehrávaly křesťanské obřady, a důraz není kladen na historický děj, ale na jeho zpřítomňování v liturgii.
Za pozornost stojí také šestiúhelníkový tvar zobrazené křtitelnice. Číslo šest odkazuje jak ke dnu Kristovy smrti, tak ke stvoření Adama. Křest tak symbolicky spojuje smrt i nové zrození. Ve scéně Ukřižování se navíc pod křížem objevuje Adamova lebka – opět motiv propojující pád člověka a jeho vykoupení. Tento význam také podtrhuje skutečnost, že tepaných výjevů je právě šest. Ostatně i zobrazení svatého Jiří bojujícího s drakem může být chápáno jako obraz vítězství nad zlem, což je myšlenka přítomná v samém jádru křestního obřadu.
Zcela výjimečný je pak jeden detail. Scéna Kristova křtu se na předmětu objevuje dvakrát: zrcadlově a identicky. Takové zdvojení je v ikonografii neobvyklé a jen stěží může být náhodné. Raně křesťanské texty popisující průběh křtu zmiňují důležitý prvek celého obřadu – dvojí pomazání: katechumen byl nejprve pomazán olejem, poté ponořen do vody, a nakonec znovu pomazán. Tento princip, rozšířený zejména ve východním Středomoří ve druhé polovině prvního tisíciletí, zdůrazňoval hlubokou proměnu člověka skrze smrt a nové zrození.
Zobrazení dvou zcela identických scén Křtu Páně na ušgulském „kalichu“ se tak zdá být promyšleným vizuálním konceptem nesoucím konkrétní význam. Zdvojení křtu může odkazovat právě ke struktuře samotného rituálu, v němž je ponoření do vody rámováno dvěma pomazáními. Výzdoba nádoby tedy zrcadlila samotný průběh obřadu a mohla katechumenům i ostatním přítomným připomínat, že křest není jednorázovým úkonem, je procesem proměny, přechodem od starého života k novému.
Dvojí zobrazení křtu tak naznačuje, že nádoba pravděpodobně nebyla eucharistický kalich na víno, ale sloužila pro posvěcené vonné oleje používané při křestním obřadu. Poškození horního okraje navíc naznačuje, že byla původně opatřena víkem, což bylo u nádob určených k uchovávání vonných olejů běžné.
Strážci paměti
Další osudy a funkce „kalicha“ v horské komunitě zůstávají zahaleny tajemstvím. Možná byl po staletí uchováván v nedalekém kostele Lamaria jako vzácná relikvie ze Svaté země, možná byl používán při obřadech, které dnes nedokážeme plně rekonstruovat. Jisté je, že právě díky odlehlosti Ušguli, „slepé uličky“ pod kavkazskými štíty, a díky péči některé z místních rodin se dochoval až do dnešních dnů. A tak zatímco návštěvník vychází z potemnělé věže zpět na horské světlo, může mít pocit, že se nedotkl jen jednoho předmětu, ale dlouhého příběhu – příběhu o cestách, víře, bojích a nezlomnosti místních obyvatel, kteří na tomto světem zapomenutém místě uchovávají dávné poklady i paměť na doby minulé. •
Autorka studuje dějiny umění.