Viděné, žádané, napodobované
Příklady zobrazovaní těl sportovců v médiích
Když se ve druhé polovině třicátých let minulého století schylovalo k celosvětovému konfliktu, pod nánosy propagandistické mašinérie nacistického Německa se tvořil a postupně se ustálil způsob audiovizuálního zachycování sportovního výkonu. Dodnes je za základní referenční bod dramaturgického zpracování sportovních soutěží považován dvojdílný opus kontroverzní německé režisérky Leni Riefenstahlové s názvem Olympie z roku 1938.
Cílem Riefenstahlové bylo prezentovat nacistické Německo jako pohostinnou a mírumilovnou zemi zrozenou z antických legend, zároveň však povýšila estetiku vysportovaného těla na metodu: sportovce snímala tak, aby je ukázala zblízka, v potu tváře, koncentrované a napjaté, a přitom se snažila zdůraznit, že jejich odhodlání vede přes poctivý „nadlidský“ výkon až k heroickému statusu. V rodící se poválečné globální kultuře se pak tělo sportovce stalo vizuální referencí krásy, ideálním vzorem, ale paradoxně i ideologicky vyprázdněnou floskulí.
Od výkonu ke kráse
Ačkoliv by se mediální sport bez důrazu na zobrazení těla neobešel, přece jen platí, že s výjimkou některých disciplín, jež jsou zaměřeny (také) esteticky, jako je gymnastika, krasobruslení či kulturistika, je tělo sportovce ve sportu vnímáno spíše v technickém smyslu jako nástroj výkonu, a ne ve smyslu estetickém coby prostředek šíření konkrétního ideálu krásy. Tělo sportovce je možné v běžném sportovním vysílání vnímat jako hybatele vytvářejícího děj, protože silnější a schopnější tělo ve většině sportů přináší divákům kvalitnější sportovní zážitek.
Během sportovního výkonu snímaného médii je i tělo určené k estetickému obdivu vizualizováno s hlavním cílem zprostředkovat vrcholový sportovní výkon. V literatuře o kulturním zrodu sportovních hvězd se často zdůrazňuje skutečnost, že trvalo poměrně dlouho – například ve srovnání s prostředím hollywoodským celebrit –, než se technické tělo sportovce přeměnilo a monetizovalo na estetické. Nejčastěji jsou za průkopníky tohoto směru považováni krasobruslařka Katarina Wittová, tenistka Anna Kurnikovová či fotbalista David Beckham. Mediální prezentace zmíněných sportovců, která zdůrazňovala fyzickou krásu, inspirovala mnohé další, aby odhalili estetickou stránku svých těl, což se dnes děje především v mediálně neregulovaném prostoru sociálních sítí, kde tělo sportovce často přichází o svou sportovní podstatu.
Jak v sedmdesátých letech popsal George Gerbner v rámci své kultivační teorie, dlouhodobé sledování obrazů představovaných masovými médii vede diváky a divačky k proměně vnímání reality. Sportovci se dnes více než kdykoliv předtím stávají součástí vytváření mediálního stereotypu o fyzické atraktivitě zhmotněné v ideálním konstruktu krásy, v němž je atletické tělo sportovce přijímáno jako kulturní norma a jeho estetická podoba se stává postmoderním zbožím určeným k „prodeji“ a napodobování. V anglosaském prostředí se část výzkumu o působení mediálního sportu na populaci zaměřuje na to, jak propagovaný obraz ideálního těla sportovců a sportovkyň vyvolává a prohlubuje u diváků a divaček úzkost z vlastního těla. Britský sociolog médií Bryan S. Turner tuto úzkost považuje za důsledek tlaku „somatické společností“ zaměřené na estetičnost těla.
Odstrašující příklad
Za pozornost stojí, že tělo je v souvislosti se sportem medializováno nejen ve své „dokonalé“ formě, ale také ve formě morbidní, a to například v televizní show Extrémní proměny – Druhá šance na život. Na webových stránkách TV Nova je možné si přečíst marketingově pojatý popis Tomáše Lörincze, jedné z postav páté série: „Tomáš váží neuvěřitelných 265 kilogramů. Život s takovou morbidní obezitou si dokáže představit jen málokdo. […] Poslední roky spí už jen v sedě, protože když leží, dusí se pod vlastní tíhou. […] Touží po přítelkyni, rodině i svobodě. Při své současné váze o tomto všem může jen snít.“ Zatímco dobře stavěný kulturista se může stát prostředkem motivace, postavy z Extrémních proměn jsou těly s vykřičníkem. O těle Tomáše Lörincze lze uvažovat jako o předsportovním těle, o těle, které se sportem zatím „nemá nic společného“ a které musí dodržovat sportovní plán, jinak nebude moci plnohodnotně žít.
Skutečnost, že tělo bylo následně „znormalizováno“ sportem, však zároveň neznamená, že bude mediálně prezentováno jako ideální – jako ideální je tu prezentován spíše rekordní úbytek váhy, získaný návyk sportovat a celkově sportovní zázrak, k němuž vedla dlouhá cesta přes překážky na sportovišti a přes osobní krize v mysli soutěžícího. Předsportovní tělo tedy můžeme vidět jako důvod trápení a sebetrýzně (které jsou, připomeňme, mediálně zvýrazňovány), jejichž cílem je získat – skrze sport – sportovní tělo a s ním i nový život. Tomáš Lörincz nakonec zhubl 125 kg, čímž došlo k přehodnocení jeho společenského statusu. Krása jeho těla zde však ani zdaleka neplní estetickou funkci a je dominantně sociální konstrukcí. Lörincz v jednom rozhovoru přiznal, že „už druhý den … měl na sociální síti pět set žádostí o přátelství, z čehož čtyři sta od žen“. Inspirativní tedy není jeho původní ani nově získané tělo, ale činy, které vedly k pracovitému, ale přece jen průměrnému tělu.
Tělo Herkula
Vedle předsportovních těl lze v mediálním sportu mluvit také o tělech postsportovních. Nazývám tak tělo, které je v mediálním prostoru nápadně zobrazováno až po završení své sportovní kariéry. Příkladem může být postava Borise Valábika, bývalého slovenského profesionální hokejisty. Kromě expertního působení v přímých hokejových přenosech či rozborech je na Slovensku známý také díky talk show Boris a Brambor anebo cestovatelskému pořadu S úsmevom po Slovensku. Mezi jeho aktivity v mediálním prostoru patří i vystupování v zábavném pořadu Dvaja na jedného a účast v soutěži Let’s Dance a v estrádní show Možné je všetko.
Z hlediska budování postsportovní identity Borise Valábika je příznačné, že veřejně známým a vyhledávaným se bývalý hokejista stal až v době, kdy už nebyl aktivním profesionálním sportovcem. Značnou část jeho mediální reprezentace tvoří reference na jeho vysportované tělo, a ačkoliv by se mohlo zdát, že se tak děje s cílem spustit u mužských diváků Adonisův komplex, je pravděpodobnější, že Válábikovo tělo je v médiích určeno heterosexuálnímu ženskému publiku. V některých bulvárně laděných textech slovenských onlinových médií najdeme vyjádření s erotickým nádechem. Exhokejista například „ukázal tělo Herkula“ (silné tělo), „opět dráždí ženské oči a fantazii“ (tělo jako zdroj potěšení), je to jednoduše „hokejový fešák“ (tělo je celkově krásné). Nalezneme také zevšeobecňující zmínky o tom, že jeho výška a váha tvoří „ideální míry pro mnoho žen“, že svoji taneční partnerku dokáže „zvednout jako pírko“, „má vypracované tělo“ a „příkladně se o sebe stará“.
Když Valábik tancoval v televizní show Let’s Dance, byl poměrně často nazýván „mužnou osobou kvůli své vysoké a mohutné postavě“, ale také označován nálepkou „nemotorný, a proto směšný soutěžící“. To je ostatně v souladu s výčitkou známou už z doby Valábikovy hokejové kariéry, kdy se o něm mluvilo jako o nemotorném a těžkopádném obránci, avšak už se nedodávalo, že jeho kariéru významně ovlivnila série zranění.
Valábikovo tělo je v současnosti propojeno se sportovním diskurzem především v oblasti bodybuildingu. Valábik se o své tělo stará, posiluje, a dokonce startuje vlastní značku výživových doplňků. Na příkladu mediální prezentace Valábikova těla je vidět, že tělo se po skončení kariéry může přeorientovat i mimo sport, který je „zrodil“, a působit v nových rámcích, dokonce veřejně úspěšněji, než působilo jeho „hokejové“ tělo.
Prodat vysportované tělo
Škála vizualizovaných těl ve veřejné prezentaci sportu může být poměrně široká, přičemž jednotlivá těla nemusí být na sport vždy bezprostředně navázána. Zatímco předsportovní tělo má být odstrašujícím příkladem a připomínat prospěšnost sportování, úkolem postsportovního těla je zůstat ve formě, líbit se, být žádané, viděné a napodobované. Lörincz s Valábikem tak mají společného víc, než by se na první pohled mohlo zdát. Obě těla je možno chápat jako těla sportovců, obě těla jsou „vysportovaná“, obě těla mohou být pro mediální publikum inspirativní a obě těla svědčí o tom, že prodávat myšlenku vysportovaného těla v médiích se vyplatí a je možné tak činit různými cestami. •
Autor je badatel v oboru mediálních studií.
Ze slovenštiny přeložila Karolina Foletti.