Zachytit písmem nestálé příběhy
O vrstvách východoslovanské epiky
Východoslovanský folklorní epos se vyprávěl ponejvíce v ruské části dnešní Karélie a v Archangelské oblasti. „Ruské byliny“, jak se této epické poezii často říká, představují mnohovrstevnatý fenomén. Až do počátku 20. století se uchovaly v tradici místních rolníků přirozeně, ale již od poloviny 19. století je na ruský sever jezdili zaznamenávat folkloristé a etnografové.
Stejně jako jiné tradice ústně tradované epiky se i východoslovanský epos vyznačoval bytostnou nestálostí a proměnlivostí: folkloristům se dařilo zachycovat regionální varianty jinak společných příběhů – takzvaných bylinných syžetů –, které se mezi sebou v desítkách variant často dost zásadně lišily. Obsah epických narativů se proměňoval sběratelům před očima i v závislosti na osobě daného pěvce či pěvkyně a okolnostech jeho či její momentální performance. To není nic, co by současné badatele, odkojené formulaickou teorií amerických vědců zabývajících se epickou poezií Milmana Parryho a Alberta Lorda či performativními přístupy kupříkladu komparatisty Johna Milese Foleyho, překvapilo.
Z ústní tradice písemná
Touha po stálosti a jednoznačnosti později vedla k potlačování a stále častějšímu zastření podstatné variantnosti těchto látek. Od jisté doby totiž folkloristé začali ústní slovesnost zaznamenávat písemně a tyto zápisy byly na přelomu 19. a 20. století hojně publikovány a šířeny. Textové médium, jež umožnilo záznam a zachování severoruské orální poezie, tak nakonec mělo za následek i její narušení a ve výsledku zapříčinilo její neodvratný zánik. Místní lidoví vypravěči totiž nezřídka dávali přednost narativním zákrutům a zápletkám z publikovaných a jaksi již „kanonických“ variant bylin z významných sborníků.
Tradice se tak zglajchšaltovala na jednu úroveň až do stavu, kdy dnes výběrové překladové sborníky bylin do češtiny vybírají právě tyto kanonické, „pěkné“ varianty bylinných vyprávění a představují je jako jasný, stálý a neměnný text – nezřídka i uměle převedený do prózy a zbavený tak typické východoslovanské metriky a poetiky.
Variantnost bylinných narativů lze hezky ilustrovat na jednoduchém příkladu dvou syžetů týkajících se obrovského bohatýra Svjatogora. Ten patří ke skupině takzvaných starších hrdinů dávnověku, kteří se v „přítomnosti“, v níž se bylinná epika odehrává, již nevyskytují. Svjatogora obvykle v příbězích nacházíme, jak vykázán z pohybu na „Matičce syré zemi“ musí ospale bloudit skalistými horami.
Svjatogorovo selhání a následná smrt
Oba příběhy, které o Svjatogorovi známe, pojednávají o jeho selhání a smrti: V jednom syžetu, „Svjatogor a tíha zemská“, se obr chvástá skrze čtvrtou stěnu posluchači-čtenáři svou nadlidskou silou, prý by klidně otočil zemi vzhůru nohama, kdyby jen měl kvalitní madlo. Když pak narazí ve stepi na tajemný, na zemi ležící tlumok a pokouší se jej zvednout, propadne se po třech neúspěšných pokusech pod zem a umírá uvězněn, zatímco mu nějaký „věšák na expozici“, nejčastěji tajemný pocestný, sdělí, že v tlumoku je „uložena tíha vší země“ a že tudíž byl osudem potrestán za své chvástání.
Svjatogorovo zvedání a otáčení země bylo ale jako samostatný syžet vyčleněno trochu uměle, násilně. V desítkách dochovaných písní totiž tvoří nedílný celek s vyprávěním o dalším osudu obra Svjatogora, který při zvedání tlumoku pouze pohořel, ale nezemřel. Později se tak Svjatogor v syžetu „Svjatogor a Ilja Muromec“ setkává, jak jinak, s Iljou Muromcem, jakýmsi Achilleem východoslovanské epické poezie. I v tomto příběhu končí obr svůj život tragicky.
Svjatogor vezme Ilju do učení „řemesla bohatýrského“ a společně pak po nějaké době narazí na opuštěnou kamennou rakev. Obří rakev, která svými rozměry padne pouze Svjatogorovi. Aby ji ozkoušel, obr se do ní položí, a dokonce vyzve svého učedníka, aby jej přikryl víkem. To však přiroste k rakvi a Iljovy pokusy svého mentora vysvobodit končí pravým opakem: rány mečem nebo palicí způsobují magické zjevení pevných železných obručí, které Svjatogorův osud zpečetí doslova.
Iljovo zakovávání Svjatogora do rakve bylo oblíbeným motivem ruských ilustrátorů. Co ovšem neznázornil obrazově žádný z nich, je následující – neméně důležitý – příběhový moment: Svjatogor se totiž rozhodne předat Iljovi svou bohatýrskou sílu. A jelikož je uvězněn v rakvi, může to provést pouze skrze drobnou díru v jejím víku. V okruhu západnějších, oloněžsko-kargopolských bylin se předání síly odehrává prostřednictvím dechu, jímž na mladšího bohatýra umírající obr dýchá, aby mu předal svou životní esenci – a nakonec vydechl naposledy. Ve východních bylinách od Zimního břehu a řek Mezeň a Pečora však motiv dechu v narativu nahrazují tělesné tekutiny (krev, pot, sliny a záhadná, různobarevná „pěna“), které ze Svjatogora vycházejí v okamžiku smrti – a mladší hrdina je má z víka rakve „slízat“ a získat tak obrovu sílu.
V obou případech se vyskytuje ovšem motiv nebezpečí, které mladému hrdinovi hrozí, pokud se nadechne „druhého, smrtícího dechu“ nebo pokud slízne i třetí pěnu, která z obra vyjde. Jako by správná míra předání síly a zkušeností starého bohatýra byla kruciální a její překročení hrozilo hrdinovi smrtí – či stejným, jinosvětským osudem, k jakému byl odsouzen Svjatogor.
Ve světové epice a mytologii najdeme řadu paralel, v nichž umírající postava předává mladému hrdinovi svou sílu, která je stejně ambivalentní jako u Svjatogora. Umírající kavkazský Mukkara nabízí nartskému hrdinovi Sosrykovi, ať si z jeho míchy udělá opasek (obrova mícha je však smrtelně nebezpečná), anebo stárnoucí severský Starcatherus v příběhu Saxona Grammatika nabízí svému katu Hotherovi, aby po jeho stětí proskočil mezi padajícím tělem a hlavou a získal tak jeho sílu, ačkoliv dobře ví, že padající obrovité tělo by mladíka zabilo.
Komparatisty potěší i paralely předávání síly prostřednictvím tělesných tekutin: analogii spatříme v motivu hrdiny pijícího krev mrtvého mentora-protivníka (jako když völsungovec Sigurðr pije krev Fáfniho, či Böðvarr Bjarki krev svého bratra Elc-Fróðiho), anebo ve velmi archaickém popisu přechodového rituálu v indických upanišadách, podle nichž má syn nalehnout na tělo umírajícího otce a přijmout od něj sérii životních substancí. Tyto shody naznačují, že Svjatogorova síla metaforizovaná poty a pěnami je dost možná motivickým archaismem, přičemž předání síly dechem v oloněcko-kargopolských redakcích příběhu se patrně později inspirovalo starozákonním předáním moci proroka Eliáše učedníku Elíšovi pneumatem (2Kr 2:9–15), a utlumilo tak archaický a v mnoha směrech podivný způsob předání životní síly tělesnými tekutinami.
Podobně jej v moderní době utlumují i redakční rozhodnutí vydavatelů bylinných textů v originálech i v českých či anglických překladech – pochopitelně, protože jinak by byl čtenář nucen prodírat se desítkami variant velice podobných textů. Pokud se tedy v českých sbornících za posledních sto let Svjatogor vůbec objeví, najdeme v nich pouze oloněžskou variantu s předáním dechu. Variantní podoby tohoto původně nestálého orálního textu tak zůstávají skryté a neznámé jako již neviditelné vrstvy sedimentů epické poetické tradice. •
Autor je religionista.
Ruské byliny. Překlad Bronislava Herbenová. Jan Laichter, Praha 1911.
Ruské byliny. Překlad Jan Vladislav. SNKLU, Praha 1964.
An Anthology of Russian Folk Epics. Ed. J. Bailey a T. G. Ivanova, T.G. Armonk, M.E. Sharpe, New York 1998.
Byliny v 25 tomach: svod russkogo fol’klora. Ed. A. A. Gorelov. Nauka, Sankt-Peterburg 2001–2016.
Jiří Dynda, Svjatogor: Smrt a iniciace staroruského bohatýra. Pavel Mervart, Červený Kostelec 2016.