Co prosákne z uzavřeného kruhu
Kulturní elity, vkus a moc
Co dělá z knihy bestseller? Jak se poprvé dozvídáme, že nějaký text je „velmi důležitý“? Kdo nám našeptává „Tenhle film rozhodně musíš vidět; tuto výstavu nesmíš propásnout“?
Skrytí majitelé klíčů
Kulturní elity se odlišují od politických nebo ekonomických tím, že nevládnou přímo a že sebe samy jen zřídka popisují jako „elitu“. Namísto toho používají výrazy jako „neutralita“, „expertíza“, „profesionálnost“ a svá rozhodnutí představují nikoli jako osobní vkus, nýbrž výsledek „kompetence“, prozkoumání „kvality“ nebo „kontextu“.
Moc kulturních elit spočívá v utváření hodnotících soudů, v rozhodování o tom, co je považováno za důležité, dobré a hodné pozornosti. Než se práce umělců dostanou k širokému publiku, kulturní elity je legitimizují prostřednictvím selekce, kurátorských či editorských rozhodnutí. Vkus tak přestává být jen osobní preferencí a stává se z něj nástroj moci. Ti, jejichž vkus je považován za legitimní a jejichž estetické hodnocení je přijato jako směrodatné, určují hranice kulturního pole. Moc se tak neprojevuje jako viditelná dominance, ale je vnímána jako přirozený a nevyhnutelný proces. Neviditelnost rovněž chrání před kritikou. Nepojmenovaná moc totiž nemusí skládat účty, a kulturní elity si tak mohou uchovat vliv a zodpovědnost za svá rozhodnutí rozmělnit ve složitém systému. Neprosazují se silou, ale díky přijatým normám a tichému souhlasu.
Od mecenášů k porotám
Kulturní elity zdaleka nejsou moderní fenomén. Politické a ekonomické mecenášství po staletí formovalo kulturní produkci: umělci tvořili pod ochranou dvora, šlechty nebo církve a výměnou za svou práci získávali zázemí, ochranu a viditelnost. V tomto systému byl elitismus explicitní: kdo mohl tvořit a pro koho, bylo do velké míry dáno předem. Jak popsal už v předminulém století jeden ze zakladatelů kulturní historie Jacob Burckhardt ve své studii o renesanci, umělecká svoboda byla úzce spjata s mocí mecenáše. Viditelná hierarchie postupně ustoupila institucionálním formám autority a dvory, coby arbitry kulturních hodnot, byly nahrazeny akademiemi a literárními kruhy, jež nově tvořily kánony a definovaly, jaká díla přetrvají. (Nejen současný literární kritik Terry Eagleton výstižně popsal, že kánon není nadčasová sbírka velkých děl, ale historický konstrukt, který utvářejí instituce a moc.) Příslušnost k elitě už nezávisela na šlechtickém původu, ale na vzdělání a sdílených estetických kritériích. Dnes se moc kulturních elit projevuje ještě rozptýleněji a nenápadněji. Roli dvorů a akademií převzaly redakční rady, poroty na festivalech či kurátorské týmy. Jejich rozhodnutí jsou zřídka představována jako projev moci: vypadají spíše jako technická nebo estetická hodnocení. Avšak právě ta určují, které narativy a estetiky jsou považovány za módní a které hlasy získají viditelnost.
Struktury kulturní moci mají tendenci samy sebe reprodukovat. V různých komisích kolují táž jména a na odlišných platformách se objevují obdobné reference, což vytváří dojem, že kulturní pole je otevřené a zároveň udržuje kontinuitu sdíleného jazyka a vkusu. Ovšem otevřenost je jen zdánlivá. Poroty, kurátoři a editoři většinou přímo necenzurují, ale rozdělováním viditelnosti nenápadně utvářejí kulturní paměť. V tomto smyslu kulturní elitismus nezmizel, ale pouze působí skrytěji.
Kulturní gatekeeping
Napříč mezinárodní kulturní sférou se můžeme setkat s různými formami gatekeepingu (kontroly přístupu ke zdrojům). Významné hollywoodské talentové agentury jako například Creative Artists Agency (CAA) a William Morris Endeavor (WME) dlouho používaly systém takzvaného packagingu: přístup k prestižním hercům byl podmíněn najmutím celého tvůrčího týmu v jednom balíčku: režiséra, scenáristy i producenty zastupovala tatáž agentura. Lidé, kteří nebyli součástí sítě, se nehledě na talent do velkých produkcí dostávali jen těžko. Tuto praxi v letech 2019 až 2021 oficiálně napadla Americká asociace scenáristů, která kritizovala soustředění kulturní moci v uzavřených profesních kruzích.
Jiný případ kulturního gatekeepingu vyvstal v souvislosti s vlivem amerického filmového producenta Harveyho Weinsteina v devadesátých a nultých letech. Weinsteinova kontrola přesahovala rámec produkce a zasahovala do festivalů, sítí filmových kritiků i do udílení cen. Mnozí filmaři popsali, nakolik skutečnost, že někdo zůstal mimo tento systém, znamenala omezený přístup na festivaly a do mezinárodní distribuce. Viditelnost nebyla těmto tvůrcům odepřena otevřeně, byla řízena prostřednictvím přísné kontroly kulturního okruhu.
V Evropě kulturní moc často působí spíše skrze instituce než jednotlivce. Ve Francii je opakovaně kritizován úzký vztah mezi financemi poskytovanými Národním centrem kinematografie a animovanému obrazu (CNC), elitními filmovými školami, například La Fémis, a významnými přehlídkami a soutěžemi, jako je například Filmový festival v Cannes. Dle kritiků vede propojení zmíněných institucí k reprodukování estetických preferencí a profesních sítí.
Ve všech zmíněných případech se projevuje týž vzorec: kulturní elity neumlčují disentní hlasy přímo, zkrátka „jen“ regulují jejich přístup k viditelnosti. Co se jeví jako neutrální volba, je ve skutečnosti mocný mechanismus, který určuje, čí dílo se dostane do oběhu a čí zůstane neviděno.
Vyloučení a podvolení
Ačkoli výběrová řízení vypadají transparentně, kulturní cirkulace často upřednostňuje ty, kteří jsou zběhlí v dominantních kulturních kódech. Vyloučení je často způsobeno méně viditelnými bariérami, jako je neznalost jazyka, neorientování se v nepsaných pravidlech ztížení či odepření přístupu na „ta správná místa“. Důležitou roli hraje příslušnost ke společenské třídě a geografie: k neviditelnosti, nehledě na uměleckou kvalitu, může vést vzdálenost od kulturních center a omezený přístup ke vzdělání. Vyloučenými ovšem nejsou jen osoby znevýhodněné ekonomicky, ale také umělci a spisovatelé, jejichž estetika nebo narativy zpochybňují zavedený vkus. Kulturní elita nejen přiděluje privilegia, ale také rozhoduje o tom, kdo bude zapomenut.
K pochopení mechanismů prosazování kulturní moci, která se jako moc vůbec nejeví, napomáhá téměř sto let starý koncept hegemonie italského filozofa a politika Antonia Gramsciho. Dle Gramsciho totiž dominance není udržována pouze silou, ale i souhlasem – tedy tím, že jisté hodnoty, vkus a světonázory začnou být vnímány jako přirozené. Právě v tomto prostoru působí kulturní elity. Skrze selekci, estetická kritéria a opakující se reference prezentují vybrané kulturní normy jako univerzální a tiše tak určují, co je považováno za legitimní.
Zviditelnit, dokud je čas!
V posledních letech je koncept „elit“ hojně kritizován, často prostřednictvím populistických výroků, že expertíza a selekce jsou ze své podstaty nedemokratické. Avšak zmizení viditelných elit neznamená, že zmizí i moc. Je-li kulturní úsudek odmítán nebo zůstává-li bez struktury, autorita se přesune k silám, jako jsou trh, algoritmy a ekonomika viditelnosti. Tyto formy moci jsou méně rozpoznatelné a je ještě těžší je zpochybnit.
Otázkou tedy ve skutečnosti není, zda kulturní elity existují, ale jak svou kulturní moc uplatňují. Současné kulturní elity mají tendenci zůstávat skryté, protože neviditelnost jim zajišťuje legitimitu: nevládnou otevřeně, ale skrze tichou selekci, která utváří kulturní paměť. Uznání existence této tiché moci je prvním krokem k jejímu zpochybnění. Pouze zviditelněním procesu – tím, že se budeme ptát, kdo rozhoduje, podle jakých kritérií a jaké to má důsledky – se může kulturní pole posunout od uzavřeného systému ke skutečně sdílenému veřejnému prostoru. •
Autorka je spisovatelka a filmová publicistka.
Z angličtiny přeložila Karolina Foletti.