Extrémní bohatství je radikálně odlišný druh vlivu
Rozhovor s Ondřejem Lánským o výzkumu oligarchie
Elita založená na pohádkovém bohatství nyní ohromnou a čím dál viditelnější silou globálně mění systém, v němž žijeme. Česká republika je toho „dobrým“ lokálním příkladem. Politolog Ondřej Lánský s kolegy zkoumá, co s tím neboli jak by demokratické režimy mohly reagovat na výzvy spojené s oligarchií.
MŠ: Jak jste se jako badatel dostal k tématu oligarchie?
OL: Už během studií to pro mě bylo jedno z blízkých témat. Rád jsem četl práce sociologa C. Wrighta Millse, který se zabýval elitami. Nejprve jsem se ale věnoval kritické teorii a postkolonialismu. Potom jsem v rámci změn na Filosofickém ústavu AV ČR přešel z Centra globálních studií do Oddělení moderní české filozofie. Můj tehdejší vedoucí Ivan Landa objevil v pozůstalosti filozofa a publicisty Lubomíra Sochora ze sedmdesátých let (Sochor emigroval v roce 1979) rozpracované překlady a rozvrh souboru textů k teorii elit. A jelikož jde o téma spojené s kritickým myšlením, kritikou společnosti a podobně, oslovil mě, zda bych texty nedovedl k vydání. V té době, v letech 2016 a 2017, jsem v rámci Fulbrightova programu pobýval na Rutgersově univerzitě v New Jersey, kde jsem se věnoval primárně postkoloniálním analýzám dynamiky světa práce v souvislosti s otroctvím a tak dále. Dostal jsem se tam ke knize Oligarchy z roku 2011 od amerického politologa Jeffreyho A. Winterse. Oslovil jsem ho, jel jsem za ním do Chicaga, kde jsem s ním strávil několik hodin na konzultaci, a v hlavě se mi začal rodit plán, že by bylo dobré se tohoto tématu držet a jeho výzkum prosazovat i v českém prostředí.
MŠ: Vnímáte to víc jako teoretickou práci, nebo jako komentář k současnému světu?
OL: Přijde mi zajímavé to kombinovat. V poslední době se s kolegy soustředíme na provazování empirických analýz s politickou a případně sociální teorií. V jádru jde právě o tuto kombinaci. Konkrétně zkoumáme, jak by demokratické režimy mohly reagovat na výzvy spojené s oligarchií. Kritika a komentáře k současnosti se objevují takříkajíc přirozeně jako součást té vědecké činnosti. Snažím se adaptovat Wintersovu teorii na středoevropské nebo české prostředí. Jeho hlavní cíl je popsat a analyzovat nadproporční vliv superbohatých jedinců v politickém životě a ve společnosti. Právě tomu je věnována jeho zmíněná kniha Oligarchie, kterou jsme loni vydali v edici Filosofie a sociální vědy v nakladatelství Filosofia v překladu Marka Tomečka.
MŠ: Mohl byste Wintersovu práci stručně představit?
OL: Jak to říká sám Winters, který už opakovaně přednášel i v Česku, jeho výzkum v podstatě potvrzuje úplně základní intuici – extrémně bohatí lidé mají mimořádně větší vliv v politickém životě. A to v různých režimech, nejenom feudálních, monarchistických, ale i v demokracii. Nemá ambici tvrdit, že jde o nějakou všeříkající politickou teorii, která by vyvracela marxistické nebo jiné třídní analýzy, jde spíš o jejich doplnění. Zároveň se mu daří zachytit široké množství historických příkladů toho, jak oligarchie funguje. Působení oligarchů v knize popisuje od starověkých Athén a Říma po současné Spojené státy americké. Ukazuje, že základní intencí oligarchů je obrana jejich bohatství, která se projevuje dvojím způsobem: jako obrana majetku a obrana příjmů.
MŠ: Zní to skutečně intuitivně – ve společnosti mají obvykle velký vliv bohatí lidé a dělají vše pro to, aby si bohatství zabezpečili. Jaká je alternativa?
OL: Winters přesvědčivě ukazuje, jak se oligarchové snaží zajistit obranu svého bohatství v různých kulturních, civilizačních i politicko-sociálních podmínkách. Nicméně v roce 2026 mu vyjde kniha The Blindspot (tedy s podobným titulem jako úspěšná tuzemská publikace Slepé skvrny od sociologa Daniela Prokopa z roku 2019), kde podle všeho navrhuje i možnosti řešení. Není sám. Otázce, co s oligarchií dělat a jak omezit její vliv, se věnuje třeba i jedno malé, ale zajímavé pracoviště na univerzitě v Maastrichtu. To promýšlí demokratické inovace, které by mohly moderovat nebo zmenšit vliv peněz v politice.
Nejsnazším nástrojem, který se nabízí jako první, je samozřejmě zdanění. Nejen zdanění příjmu, jež většinou stejně dopadá spíš na práci a není tudíž adresováno do sfér, o nichž se tu bavíme. U nejbohatších lidí příjem není klíčový, důležitý je majetek – a ve Francii či jinde v Evropě se nyní hodně hovoří právě o zdanění majetku. O konkrétních návrzích diskutují významné osobnosti typu francouzského ekonoma Thomase Pikettyho.
Dále, když se podíváme, jak peníze v politice působí, lze říct, že Česká republika je skutečně „dobrým“ příkladem. Vidíme, jak je v současných podmínkách snadné provozovat politickou stranu, jestliže máte k dispozici peníze. Systém zastupitelské demokracie vznikl ve specifických historických podmínkách a je dost výrazně navázán na dobré fungování politických stran, přičemž jeden z typů stran, o něž je opřen, jsou strany masové. Jednotlivé společenské vrstvy mají v politických stranách vehikl, jímž mohou ovlivňovat vývoj společnosti. V posledních dvou dekádách se ukazuje, že to přestává fungovat, třeba proto, že se rozpadají i ty pevnější sociální identity, které člověka přiváděly k určitému politickému směru. To narušuje fungování zastupitelské demokracie.
Jedním ze způsobů omezení vlivu peněz v politice, o nichž politická teorie uvažuje, je vytvoření nových, třídně podmíněných politických institucí. Ty by dodaly prvek, který současné demokracii začíná chybět, tedy hlas obyčejných lidí. Běžní občané, někdy se označují za neelitní občany v tom smyslu, že nejsou aktivně zapojeni do politického života, prožívají a vidí současné demokracie jako do značné míry vyprázdněné. Mohou mít pocit, že na jejich názorech nakonec stejně nezáleží. Že politici stejně všechno vyřeší po svém, bez ohledu na jejich názor. To je zhruba jádrem frustrace, která je průvodním znakem každodenní zkušenosti dnešní demokracie. Lze tedy hovořit o demokratických institucích typu tribun lidu, který byl zaveden ve starověkém Římě v podobné situaci.
MŠ: Jak se tento způsob uvažování vyrovnává s tím, že regulace jde zavádět spíš na státní úrovni, kdežto prostor působení oligarchů i jejich majetek obvykle překračují hranice?
OL: To je velmi dobrá otázka. Analýza oligarchie či elit je vždy obtížná, obzvláště v současnosti, kdy jejich působení je namnoze právě globální. Samozřejmě že oligarchové využívají služeb rozsáhlé servisní elity (právníci a ekonomové a podobně), která jim pomáhá jejich majetky zakrýt například v daňových rájích. Nicméně Wintersova teorie má ve svém jádru za cíl analyticky popsat fungování oligarchie a ukázat ji jako fenomén transhistorický až univerzální. Neříkám, že má oligarchie klíčovou moc vždycky, jde spíš o určité fáze. Každopádně se na dějiny můžeme dívat i tak, že se do určité míry odehrává konflikt mezi lidmi, kteří mají tendenci koncentrovat ve vyšší míře bohatství nebo majetek, a zbytkem společnosti. Některým společnostem se podařilo vytvořit systém, ve kterém byla moc těchto lidí podstatně menší nebo nějakým způsobem moderovaná. To vedlo k větší rovnosti – nebo spíš menší nerovnosti.
MŠ: V čem je podle vás oligarchie výhodnější pojem než třeba plutokracie?
OL: Zjednodušeně řečeno označuje oligarchie vládu nemnohých, plutokracie vládu bohatých. V odborné literatuře v politické teorii se ty pojmy objevují oba. Samozřejmě ve Wintersově čtení, které je mi blízké a které se nakonec prosazuje i v současném veřejném prostoru, jde ve skutečnosti o určitý konceptuální hybrid. Oligarchy myslíme nikoli jen nemnohé, kteří by byli vybráni třeba podle barvy vlasů nebo jiné podobné absurdity, ale právě ty nejbohatší, kteří své bohatství využívají v politické sféře.
Podstatné je, proč k tomu všemu dochází. Já se tímto tématem intenzivně zabývám téměř deset let, ale velký nárůst zájmu o tuto otázku v Česku sleduji až v posledních pěti letech. Přestože první zvolení Donalda Trumpa anebo vstup Andreje Babiše do politiky představovaly momenty, kdy se dalo čekat, že pojmy oligarchie a oligarcha budou komunikovány mnohem běžněji. K tomu ale v té době úplně nedocházelo. Lze to vysvětlit v prvé řadě určitým dojezdem, ve veřejném prostoru je vždy určité zpoždění oproti analytické, vědecké sféře. Roli ale myslím hraje i to, že v českém i obecněji ve východoevropském prostředí bylo slovo oligarcha historicky silně spjato s Ruskem a bylo používáno pro označení ruských oligarchů, kteří k financím i politickému vlivu přišli problematickou cestou. V americkém kontextu se používalo po dlouho dobu slovo oligarcha podobně. V tom smyslu je zajímavé, že Joe Biden při odchodu z prezidentské funkce (2025) snad v posledním projevu z Oválné pracovny použil slovo oligarcha v onom obecnějším významu, tedy že podle něj opravdu nyní nastává jakási nová fáze – oligarchie. Označoval tak obecně superbohaté a jejich vliv na americkou politiku. Na to dnes ve Spojených státech svým způsobem navazuje skupina kolem demokratických politiků Bernieho Sanderse či Alexandrie Ocasio-Cortez, jejichž docela rozvětvené hnutí se sešikovalo pod heslem Fight Oligarchy (Bojujte proti oligarchii). Došlo zkrátka k určité konceptuální proměně ve veřejném prostoru, což můžeme sledovat i v Česku. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že česká mainstreamová média ještě v letech 2016 a 2017 o toto téma či přímo o Winterse moc zájem neměla. Andrej Babiš a jeho hnutí ANO byli vnímáni jako nějaká odchylka, kterou je třeba popsat a vymezit se proti ní, možná k tomu použít i ten termín oligarcha… Ale nyní je to už jiné. Termín oligarchie se začíná používat systematicky.
MŠ: Jak si ten posun vysvětlujete?
OL: Myslím, že to způsobil růst nerovnosti, a to zejména majetkové. V tomhle jsme Spojeným státům hodně podobní. Souvisí to zřejmě s hlubším procesem řekněme od druhé světové války, po níž nastoupila fáze určitého třídního kompromisu. Kdybych to měl říct Marxovými slovy, v zemích „globálního Severu“ se podařilo vybalancovat zájmy práce a kapitálu – šlo o jakousi dohodu, jež měla spoustu podob, ale často se zkrátka za účasti státu zaměstnavatelé a zaměstnanci na tripartitní struktuře dokázali dohodnout na části pravidel a podobně. Toto období vedlo k zásadnímu nárůstu středních vrstev, proto vlastně vůbec můžeme o středních vrstvách mluvit. To nicméně kolem roku 1970 končí, viditelným projevem změny či její iniciací byl rozpad brettonwoodského systému mezinárodních financí, to jest zlatého standardu dolaru a podobně. Následně nastupuje neoliberalismus. Zatímco po druhé světové válce sehrávala velkou roli ochota elit ustoupit z vlastních pozic a přistoupit na kompromis, po nějakých patnácti nebo dvaceti letech se to změnilo.
Do střední a východní Evropy toto přichází samozřejmě později, po roce 1989 nastává řekl bych zrychlená fáze nástupu kapitalismu a v letech 2010 až 2012, po globální ekonomické krizi, nastupuje i zde poměrně výrazně neoliberalismus. Pak přicházejí další krize, pandemie, energetické krize, vše, co souvisí s klimatickou krizí – a pro celé toto období od sedmdesátých let do dnes je charakteristický rychlý růst nerovností a koncentrace majetku. Zároveň sice roste produktivita práce, ale nerostou mzdy – což znamená stagnaci středních vrstev a růst bohatství jen úzké skupiny lidí. To je moje vysvětlení. V současnosti už je nespravedlnost nerovnosti natolik evidentní, že zatímco během prvního Trumpova období se pojem oligarchie ještě populárním nestal, nyní vliv oligarchů vzrostl tak prudce, že se to označení začalo běžně užívat i ve veřejném prostoru. •
Ondřej Lánský je vedoucí oddělení politické filozofie a výzkumu globalizace ve Filosofickém ústavu Akademie věd České republiky, věnuje se politické teorii, sociální teorii a politické sociologii. K českému překladu knihy Oligarchie (2025, originál 2011) od amerického politologa Jeffreyho A. Winterse, která pojednává o oligarchických strukturách v různých dobách a politických systémech, napsal spolu s autorem rozsáhlou aktuální předmluvu o oligarších v Česku i ve světě.