Mezi kajícníky, procesími a pasos
Můj svatý týden v Granadě
Do Andalusie jsem přijela, abych se seznámila s tradičním uměním a kulturou jižního Španělska. A velmi brzy jsem se tam přichomýtla k jedné velmi působivé lekci oboru přímo v ulicích.
Bylo to hned první týden, kdy jsme se s přítelem přestěhovali do Granady a jednou pozdě večer se snažili v novém prostředí najít cestu domů. Bloudili jsme ulicemi a najednou jsme zpozorovali rozrušený dav shromážděný na ohrazeném kostelním dvoře. Pod velkou dřevěnou plošinou zatíženou těžkými pytli a pokrytou látkami bylo vidět desítky nohou. Na čísi pokyn se plošina náhle zvedla a nosiči pod ní začali v malých krůčcích posupovat vpřed, než se znovu zastavili, sklonili a opět povstali. Na ulici se shromáždili přihlížející, kteří pohyb plošiny doplňovali rytmickým tleskáním a výkřiky „olé, olé“, kdykoliv se nadzvedla. Chvíli jsme s nimi dění pozorovali a snažili se porozumět, čeho jsme svědky, avšak neúspěšně.
Pár dní nato jsme zjistili, že scéna, jíž jsme přihlíželi, byla součástí Semany Santy, svatého týdne, jedné z nejdůležitějších náboženských událostí ve Španělsku, která je nejteatrálněji slavená v jižních provinciích Andalusie. Původ těchto okázalých velikonočních oslav sahá do období středověku a protireformace, ač podoba rituálů byla značně upravena ve 20. století. Semana Santa je nejznámější pro procesí bratrství, sdružující laické členy církve: každé z nich nese paso, rozměrnou a těžkou plošinu s až spektakulárními barevnými sochami a sousošími, jež jsou většinou uspořádány do pašijových výjevů, zobrazují utrpení a smrt Ježíše Krista, na jiných je Panna Marie Sedmibolestná, přesněji její socha či plastika oděná a ozdobená látkami. Mnohé z pasos jsou cenná umělecká díla uchovávaná po staletí. Účast v bratrstvu se předává z generace na generaci a mladí muži pyšně nesoucí pasos ulicemi města jsou často syny a vnuky těch, kteří je nosili dříve. Tedy to, co jsme viděli onu noc, byla zkouška na procesí Semany Santy, skromná a téměř utajená.
V následujících měsících jsme byli svědky velkolepých příprav celého města na svatý týden. V obchodních výlohách, kde obvykle visí barevné šaty na flamenco, najednou převládly šaty černé, smuteční, a vysoké koruny pokryté jemnou květinovou krajkou. V obchodech se suvenýry po celém městě mě znejišťovala nabídka keramických sošek připomínajících členy rasistické militantní organizace Ku-klux-klan. Brzy jsem ale zjistila, že figurky v barevných hábitech s vysokými špičatými kuklami či kápěmi představují nazarenos, tedy členy bratrstev, v rouchu kajícníka. Tento typ roucha se hojně používal už od středověku, je tedy mnohem starší než onen hrůzostrašný kostým KKK ze Spojených států, jenž stejně jako roucha středověká sloužil také k utajení identity nositele.
Když konečně nastal očekávaný svatý týden, poznali jsme to okamžitě podle hudby doléhající do našeho bytu. Rychle jsme vyběhli z domu. Na ulici ve velkých skupinách procházeli vystrojení lidé, šli pozvolna za pochodující kapelou. Davem jsme se protlačili na náměstí Plaza Nueva, kde jsme z první řady vyhlíželi první přicházející procesí.
Nejprve šli nazarenos v oněch špičatých kapucích, nesli dlouhé svíce, kříže a vlajky bratrstev. Následovaly elegantní ženy v černém, jež kráčely pomalu ve dvou paralelních řadách. A pak jsme spatřili klenot celého průvodu, paso s Pannou Marií oblečenou v bílé a zlaté a obestavěnou svíčkami. Kapela, jež paso doprovázela, vyhrávala jednu z marchas procesionales, slavnostních, až pompézních skladeb s táhlými tóny, zkomponovaných jen pro tyto události. Při sledování procesí jsem si vzpomněla na procesí Muharram u nás doma v Íránu. Tato procesí truchlí nad vraždou Hosseina, třetího imáma šíitských muslimů, a jeho stoupenců. Ač jejich atmosféra není tak okázale sváteční, tematicky jsou andaluskému svatému týdnu velmi blízké. V obou rituálech se truchlící postavy pohybují v uspořádaných řadách, za kterými je neseno velkolepé, uctívané a těžké umělecké dílo, to vše za doprovodu rituální pochodové hudby. Semana Santa i Muharram se z náboženských obřadů vyvinuly do velkolepých kolektivních událostí: ulice jsou v době jejich konání uzavřeny, davy se trpělivě shlukují a čas jako by se zastavil. Všichni jsou jednoduše přítomní, stávají se aktivními účastníky a svědky.
Čas se zastavil i nám, téměř náhodným, neznalým a okouzleným svědkům svátečního dění v Granadě. Chvíli jsme pozorovali lidi v procesí na Plaza Nueva a pak jsme se přesunuli na další náměstí, abychom mohli očima hltat další průvody. Mnohem později jsme se na konci onoho podivuhodného dne, když už pomalu padala tma, ocitli na opačné straně města. Cesta domů – spojená s večerním nákupem –, která by obyčejně zabrala dvacet minut, se značně protáhla, jelikož jsme se ocitli v téměř mytické smyčce, trasu nám zahradilo totéž procesí, k němuž jsme přiběhli hned ráno. S těžkými taškami v ruce jsme do syta pozorovali tutéž Pannu Marii, nyní ozářenou svíčkami. Než kolem nás pronesli poslední nazereno, uplynula nejméně hodina. Jako ve zbytku Andalusie, v době trvání Semany Santy v Granadě nikdo nespěchá. •
Autorka je studentka dějin umění.
Z angličtiny přeložila Zuzana Urbanová.