Vzpoura člověka
O Růženě Vackové
Dvaadvacet let odnětí svobody. Takový rozsudek si v červnu 1952 vyslechla tehdy jednapadesátiletá Růžena Vacková, která stanula před soudem spolu s dalšími katolickými intelektuály a kleriky v jednom z nejznámějších politických procesů padesátých let zvaným „Mádr a spol.“.
Obžaloba ji vinila ze špionáže, podvratné činnosti a škodlivého vlivu na socialistickou mládež. Krátce po vynesení předem jasného rozsudku zaplnily stránky tisku propagandistické komentáře: „Proces opět odhalil špinavou roli Vatikánu a jeho agentů ve službách amerických podněcovatelů války.“
Růžena Vacková patří k nejzajímavějším osobnostem českých intelektuálních dějin 20. století. Archeoložka, historička umění a žena s hlubokým smyslem pro odpovědnost vůči společnosti strávila dohromady více než patnáct let v komunistických a nacistických věznicích. Komunistický režim, jenž po roce 1948 systematicky likvidoval nezávislé církevní a intelektuální prostředí, ji vnímal jako vážnou hrozbu. Vacková navíc zůstávala v paměti jako jediná členka pedagogického sboru Univerzity Karlovy, která v únoru 1948 doprovodila studenty na Pražský hrad a vyjádřila odpor vůči nastupující komunistické moci. To, co pro ni představovalo morální závazek a duchovní povinnost, bylo pro novou moc jasným důkazem „protistátní činnosti“.
Věda, kultura, odboj
Růžena Vacková vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde se věnovala klasické archeologii, dějinám umění a estetice; rychle se etablovala coby respektovaná odbornice. V roce 1930 se habilitovala jako soukromá docentka v oboru klasické archeologie se studií věnovanou římským historickým reliéfům, na níž měla možnost pracovat během studijního pobytu v Římě. Vedle antického umění, které tvořilo pevný základ její badatelské činnosti, stála druhá velká láska Růženy Vackové – divadlo. V letech 1930 až 1942 publikovala řadu divadelních kritik, teatrologických studií i knižních recenzí. Nejčastěji přispívala do deníku Nový střed, jehož kulturní rubriku vedla od roku 1934 společně s muzikologem Josefem Hutterem.
Od studentských let se pohybovala v okruhu levicově orientovaných básníků a umělců, jakými byli Jiří Wolker, Jaroslav Seifert nebo členové Devětsilu. Spojovalo je přesvědčení, že umění nemá zůstat uzavřeno v estetických formách, ale má se organicky propojit s každodenním životem i s politikou. Nelze ji však označit za socialistickou myslitelku; tíhla spíše k umírněnému středu. V meziválečném akademickém prostředí, stále značně zatíženém genderovými stereotypy, to neměla jednoduché. I tak si v něm díky své erudici i schopnosti veřejně hájit své názory vydobyla pevné místo.
Ještě před válkou Růžena Vacková projevila nesouhlas s tím, že se věda stává poplatnou nacistické ideologii, a odmítla se účastnit mezinárodního archeologického kongresu v Berlíně v srpnu 1939. V období okupace se s rodinou aktivně zapojila do domácího odboje. Jejího bratra a švagra nacisté popravili, ona sama byla v roce 1945 poprvé zatčena a odsouzena k smrti. K vykonání rozsudku však díky květnovému povstání nedošlo.
Po válce se statečná badatelka stala ředitelkou Ústavu pro klasickou archeologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a roku 1947 byla, jako druhá žena v české historii, jmenována mimořádnou profesorkou s platností zpětně od roku 1941. V jejím bytě na Malostranském náměstí měli otevřené dveře studenti i nejrůznější osobnosti československé avantgardy a politických a církevních kruhů. Kromě akademické činnosti se aktivně zapojila do náboženského života: působila jako lektorka sdružení Studia catholica, stala se členkou katolického hnutí Rodina a spolupracovala s týdeníkem Katolík. Svým působením se zařadila do okruhu významných katolických intelektuálů soustředěných kolem Josefa Zvěřiny. Společně se Zvěřinou se Vacková angažovala v projekční kanceláři Huť architekta Jaroslava Čermáka, v níž ve spolupráci s mladými umělci hledala nové přístupy k pojetí moderní sakrální architektury. Za zmínku stojí spolupráce s Miloslavem Troupem, Václavem Boštíkem a Adrienou Šimotovou během rekonstrukce katedrály Božského Spasitele v Ostravě; s Troupem spolupracovala rovněž na nové výzdobě kostela sv. Stanislava v Pitíně. Růžena Vacková zemřela v roce 1982.
Zápas o řád světa
Postupné vytlačování z akademického života zakoušela Růžena Vacková od konce čtyřicátých let. Knihu Výtvarný projev v dramatickém umění, na níž pracovala za války, se podařilo vydat až v roce 1948. Na přelomu let 1950 a 1951 oblíbená profesorka zmizela ze seznamů vyučujících, přednášela však dál. A roku 1951 byla zatčena podruhé: započal vykonstruovaný proces a její druhé věznění totalitárním režimem, tentokrát komunistickým.
Dvaadvacetiletý trest Vacková vnímala jako doživotní. Uvěznění jí znemožnilo pokračovat ve vědecké práci dosavadními prostředky. Spolupráce s mladými umělci a architekty byla přerušena, ale pedagogické činnosti se profesorka navzdory těžkým podmínkám ve vězení nevzdala. Univerzitní učebny vyměnila za vězeňské chodby a umývárny, kde ve volném čase organizovala přednášky o dějinách umění a kultury. Přednášky začínaly kulturním vývojem lidstva a prehistorií, pokračovaly přes starověké civilizace Egypta, Řecka a Říma, starokřesťanské umění, románskou a gotickou epochu, renesanci a baroko až k 19. století a moderním „artismům“. Nešlo přitom o pouhý základní přehled stylů. Vacková se soustředila na otázky smyslu, formy a duchovního podhoubí jednotlivých období. Umění bylo v jejím podání výrazem zápasu o řád světa – a právě proto mělo co říci i ženám zbaveným osobní svobody.
Záznamy těchto přednášek se dochovaly díky vynalézavosti jejích posluchaček a spoluvězenkyň, především Dagmar Šimkové a Dagmar Skálové, knižně byly Vězeňské přednášky (z let 1952–1966) vydány v roce 1999. Dagmar Šimková ve svých pamětech uvádí, že navzdory neutěšeným podmínkám vězeňského života se Vacková nepřestala věnovat vědecké práci, že s ní své myšlenky k vývojové teorii dějin umění sdílela na chodbách věznice během chladných nocí. O tom, že byly tyto okamžiky pro Šimkovou důležité, svědčí i skutečnost, že po emigraci do Austrálie v roce 1968 pokračovala ve studiu dějin umění, archeologie a sociologie.
Význam přednášek pro spoluvězeňkyně nelze redukovat na „pouhou“ vzdělávací rovinu. V prostředí systematické dehumanizace představovaly prostor, v němž bylo možné zakusit vnitřní svobodu. Výklad Vackové byl prostý patosu, věcný a hluboce existenciální. Umění zde nebylo útěkem od reality, nýbrž způsobem, jak ji pochopit a unést. Právě v této poloze lze její vězeňské působení chápat jako pokračování univerzitní práce jinými prostředky – a zároveň jako jeden z nejradikálnějších projevů kulturní rezistence v českých dějinách 20. století.
Aktivismus Růženy Vackové ovšem neustal pouze u výuky. Spolu s dalšími vězeňkyněmi uspořádala protestní hladovku a patřila mezi vězenkyně, jež se v roce 1956 obrátily dopisy na generálního tajemníka OSN Daga Hammarskjölda a upozornily na porušování základních práv vězňů. Zcela nepřekvapivě se dopisy vězeňkyň k Hammarskjöldovi nikdy nedostaly.
Ve vězení Vacková nakonec strávila patnáct let; na svobodu se dostala až v dubnu 1967, ve věku šestašedesáti let. Návrat do běžného života byl bezpochyby obtížný, přesto se znovu zapojila do veřejného dění. V roce 1968 se stala členkou přípravného výboru Klubu 231 a později byla jednou z prvních signatářek Charty 77. Obnovila své bytové semináře a v omezené míře se vrátila také k badatelské činnosti. Jelikož však byla rehabilitace Vackové na počátku normalizace zrušena, její poslední práce, Věda o slohu, vyšla až v roce 1993, tedy 11 let po její smrti.
Vyšší dobro
Růžena Vacková podobně jako Václav Havel vnímala „vzpouru člověka proti jeho vnucenému postavení“ jako snahu znovu převzít odpovědnost za svůj život. V tomto postoji vytrvala nehledě na důsledky, které z toho pro ni plynuly. Z dopisů otci, sestře a synovcům je patrné, že oporu nacházela ve smyslu oběti pro vyšší dobro. Z pardubické věznice v roce 1956 napsala: „Chápu, sestřičko, že jsi z toho [společenského rozkladu i těžké životní situace po smrti manžela] a nad malými dětmi ztratila důvěru v časné oběti. Ve smysl obětí za věci tohoto světa v každém okamžiku našich životů. Dobro není chabé proto, že je pomalé. Je pomalé proto, že nelze potírat zlo zlem. Podle naší katolické zásady není dovoleno činiti zlé v zájmu dobra. Temnoty se tmou jen umocňují. Nejde o výsledek jednotlivých činů, o okamžité úspěchy, i v metodě musí světlo vítězit nad tmou. A největší silou je – silná oběť. Vlastně silou jedinou, protože činí dobro silně. To je zápas nás lidí: zvolit vždy vyšší dobro nad nižším a učinit dobro silné.“ •
Autor a autorka jsou historici umění.