Houževnaté dědictví
Výmluvnost tuzemských čtenářských deníků padesátých a šedesátých let
Když se mi nedávno vyskytla možnost přednášet studentkám knihovnictví na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, položil jsem jim otázku, která z nich si ve škole musela vést čtenářský deník. Všechny do jedné zvedly ruku. Potvrdily tím vytrvalost fenoménu, který mě jako skandinávského bohemistu se zájmem o knižní kulturu a dějiny čtení vždy fascinoval, hlavně proto, že na Severu nic takového neznáme.
Před časem jsem měl příležitost poznávat jej blíže v rámci projektu De-Centering the History of Reading v Ústavu pro českou literaturu AV ČR.
Protože se čtenářské deníky dají pojmout jako dokumenty, kde se normativní diskurz osnov střetává s vlastní iniciativou studujících, vybral jsem k výzkumu období 1948–1968; zajímalo mě, jak se na školních zápiscích z četby ideologicky proměnlivý společenský vývoj podepsal. Po křivolaké cestě přes kolegy, známé a sdružení seniorů jsem nakonec sehnal vzorek čtenářských deníků z tohoto období z různých koutů České republiky.
Byl jsem docela překvapený, jak byly různorodé – jak co do fyzického materiálu, tak co do obsahu záznamů i zásahů vyučujících. Škola očividně potřebné sešity neposkytovala a také přístup k literární výchově nebyl zdaleka tak jednotný, jak by se dalo v centrálně řízeném školství čekat.
Nejasnosti v osnovách literární výchovy
Čtenářské deníky nepředstavují unikátní český fenomén; jako pedagogická metoda literární výchovy existují v různých zemích střední a východní Evropy. Ovšem díky rozsáhlému využití v českém školství představují sdílenou zkušenost většiny obyvatelstva a tím ustálený kulturní fenomén s výjimečným postavením v historické paměti. Mají svůj původ v meziválečných reformních pojetích čtenářské výchovy. Prvně o nich mluví osnovy z roku 1933, které doporučovaly „záznamy o četbě“ k zajištění toho, aby hlavně mimoškolní četba byla řízená a kontrolovaná, a tím účelná.
První poúnorové osnovy navazovaly na ty předválečné a k radikálnímu zlomu došlo až v roce 1953. Literární výchova měla od té doby hrát zásadní roli a nové osnovy zavedly čistě utilitární čtenářskou praxi, v níž šlo především o analýzu ideologického obsahu literárního díla. Brzy se však začaly ozývat kritické hlasy ze strany pedagogů a postupně docházelo ke změnám v diskurzu osnov, kde důraz na ideologii sice zůstal, ale přibyly formulace o literatuře jako umění a o čtení coby prostředku emocionální a kognitivní výchovy.
Jako za první republiky, i literární výchova po roce 1948 obsahovala čtení z čítanky, povinnou a individuální četbu. Knihy pro individuální četbu měly pocházet ze školní knihovny a četba měla být organizována ve spolupráci nejen s veřejnou knihovnou, pionýrskou organizací či svazem mládeže, ale také s rodinou, aby se domácí knihovny nestaly zdrojem ideologicky závadného čtiva.
Všechny poúnorové osnovy zmiňovaly „záznamy o četbě“. Zároveň probíhaly mezi pedagogy diskuse o čtenářských denících a nejčastější argument proti nim byla negativně vnímaná kontinuita s prvorepublikovou praxí pouhého převyprávění obsahu knihy. Nakonec nebyly stanoveny žádné směrnice; rozhodnutí o tom, jestli je vést, či nikoliv, bylo ponecháno na jednotlivých školách a vyučujících. Vznikla tak situace, kde byla hranice mezi požadavky osnov a vlastní iniciativou studentek a studentů přinejmenším nejasná. Rozmanitost zaznamenaných titulů v mém vzorku čtenářských deníků nezřetelnost této hranice dokazuje, avšak některé společné rysy jednotlivé sešity mají: jde především o dvě hlavní kategorie povinné četby, tedy díla národních klasiků a takzvané socialistické literatury.
Nastavování zrcadla
Národní klasici tvořili páteř nejen školního kánonu; propagace a vydávání klasiků byly po roce 1948 politickou prioritou, nejvýrazněji v rámci „jiráskovské akce“, koncipované tehdejším československým ministrem školství Zdeňkem Nejedlým. Ve čtenářském deníku rakovnické středoškolačky Ludmily D. z roku 1951 se omezují záznamy na převyprávění, ovšem v případě Jiráska je to jiné. Na devíti stránkách se čtenářka rozepisuje o trilogii Mezi proudy v úplném souladu s diskurzem osnov. Stačí dát několik jejích vět do vyhledávače Krameria, a je jasné, že opsala novinové recenze i Nejedlého doslov. Vyučující Ludmilin výkon okomentovala slovem „Vzorné!“, což naznačuje, že opisování vnímala jako legitimní způsob, jak si osvojovat dobový diskurz.
Středoškolská studentka Jana D. z Litovle, jejíž čtenářský deník pochází z roku 1955, často své záznamy uzavírá repetitivní minianalýzou, kde v souladu s osnovami shrnuje didaktickou dimenzi textu. O povídce Baruška od Boženy Němcové píše, že „dává naučení všem dívkám, že služba ve městě, nebo výchova v internátě pokřivuje lidské charaktery a způsobuje mravní zkaženost“. Mostecká středoškolačka Michaela V., která svoje záznamy psala v letech 1963–1966, sice uvedla, že Josef Kajetán Tyl v Kutnohorských havířích „poprvé vyjadřuje myšlenku nesmiřitelnosti dělnictva a vykořisťovatelské třídy“, ale hned nato dodala, že v Tylově současnosti „měla tato hra určitě velký vliv a význam, pro nás, mladé, však je to pouze dokument o stavu tehdejší divadelní tvorby“. V jejím čtenářském deníku je jinak národních klasiků poskrovnu a to, jak uvedla v rozhovoru, přímo souviselo s jejich vyučujícím, který nesnášel Aloise Jiráska a místo něj učil Jaroslava Haška. K tomu, že Jiráskovy romány „nemá[m] příliš v lásce“, se v zápiscích otevřeně přiznala středoškolačka Alena P. z Třebíče v roce 1969, ale o románu Proti všem napsala: „Toto dílo se mi zalíbilo pro svou opravdovost, pro svou přirozenost, protože zde není nic přehnaného.“ Tento a jiné její záznamy jsou jasně ovlivněné způsobem, jakým se literatura vyučovala: „pravá“ literatura nastavuje zrcadlo době a líčí skutečnost „pravdivě“.
Napsáno úžasně, nenacházím slov
Takzvaná socialistická literatura měla v osnovách sice pevné postavení mezi povinnou četbou, ve srovnání s národními klasiky je ale ve zkoumaných čtenářských denících zastoupena poměrně málo. Pražan František K., který si začal vést čtenářské deníky ve 4. třídě v roce 1955, píše o sovětských dětských knihách jako Timur a jeho parta od Arkadije Gajdara, ovšem s výmluvnou tendencí: čím méně ho nějaká kniha bavila, tím kratší je záznam. U souboru silně ideologických pohádek Pavla Kohouta O černém a bílém se tak spokojil s jednou větou: „V této knize se jedná o chudém černochovi Džimovi a o bělochu Džekovi.“
Stálou přítomnost ve čtenářských denících měla Fučíkova Reportáž psaná na oprátce. Michaela V. považovala za „velkou chybu“, že studenti znají Fučíka jen jako autora tohoto díla. Sama si přečetla jeho Stati o literatuře a nemohla si je vynachválit, protože „na mne zapůsobily strhujícím dojmem. […] Všechny články jsou psány tak úžasně, že vůbec nenacházím slov, abych o nich ještě něco napsala“.
Jak vyplývá ze samotných stránek čtenářských deníků i z rozhovorů se třemi bývalými studentkami, zpětná vazba vyučujících nebyla běžná. Komentáře ke způsobu, jakým si studentky a studenti zápisy vedli, se v sešitech vyskytují velmi zřídka a jsou vesměs kladné. Nevyjadřují se k volbě knihy a ani vyjádřené postřehy se nesnaží nijak usměrnit. Vyučující tak podstatně přispívali k vytváření jakéhosi manévrovacího prostoru mimo požadavky osnov a studující se ho ochotně chopili, hlavně v oblasti individuální četby.
Od mayovek k Faulknerovi a kritickému myšlení
Po celá padesátá a šedesátá léta se v Československu vedly diskuse o individuální četbě. Někteří vyučující k ní přistupovali pragmaticky, například pedagožka z Prahy v roce 1961 v časopisu Český jazyk a literatura psala, že učitel „se nesmí tvářit zdrceně, když dostane novou třídu a dozví se, že mezi chlapci […] kolují otrhané mayovky a že si děvčata půjčují zděděnou J. Hüttlovou bez desek“. Romány Karla Maye a Jaromíry Hüttlové se ve čtenářských denících skutečně vyskytují. Již zmíněný František K. k tomu zaznamenal četbu ještě 39 verneovek; pouze ostravská středoškolačka Dagmar P., jejíž čtenářské deníky pocházejí až z let 1969–1971, psala o knihách Jaroslava Foglara, jež mohly vycházet až po roce 1965.
Záznamy o individuální četbě se však zdaleka neomezují na dívčí, dobrodružné a detektivní romány. Ludmila D. z Rakovníka má v denících též zápisy o řadě prvorepublikových a protektorátních románů, ale také několika sovětských knihách o takzvané velké vlastenecké válce. František K., jenž mezi lety 1955–1964 zaplnil psaním o své četbě 34 sešitů, po dobrodružných románech četl sci-fi, populárně-vědecké knihy a tituly o sportu. Teprve v posledních sešitech ze střední školy je znát změna, po níž čím dál víc čte dramatická díla. Tím si postupně rozvíjí kritickou schopnost, například hru Domek z karet sovětského dramatika Olega Stukalova zcela odmítl: „Je to špatné drama. Z dramatikovy snahy vyjádřit a pochopit nového člověka v socialistické společnosti, vznikl pouze prvotřídní socialistický kýč.“
Kličkování v centrálně řízené produkci
Mladé lidi pochopitelně zajímala současná literatura a současný literární jazyk. Kupříkladu Michaela V. věnuje značný prostor soudobé české a americké poezii, k čemuž ji prý dovedla četba Moderních básnických směrů, antologie uspořádané Vítězslavem Nezvalem („její zásluhou jsem začala číst poesii, která se mi do té doby zdála krásnou a vznešenou četbou pro zvlášť uzpůsobené lidi, kteří ji chápou“). Alena P. zaznamenala mimo jiné svůj boj se stylem Faulknerova románu Když jsem umírala („Jazyk i sloh mě úplně vyčerpával, sloh především. Tím ovšem nechci říct, že by se mi nelíbila, naopak. Ale psát z ní znovu referát bych nechtěla.“). Dagmar P. naopak tvrdila, že její nejmilejší kniha jsou Čapkovy Hovory s T. G. M.
Tituly, které studující zvolili k individuální četbě, poukazují na dostupnost textů a na centrálně řízenou knižní produkci vůbec. Hlavní snaha po roce 1948 byla snížit počet jednotlivých titulů na polovinu a naopak náklad zvýšit víc než trojnásobně. Školní i veřejné knihovny navíc prošly důkladnou očistou. Čtenářské deníky té doby však dokládají, že vyřazené knihy nepřestaly existovat. Vyučujícím muselo být jasné, že ve čtenářských denících jsou často rozebírány knihy, které byly na seznamech zakázaných knih; šlo především o knihy z období první republiky nebo protektorátu. Tyto tituly pocházely zejména z domácích knihoven, jež po roce 1948 představovaly důležitý alternativní zdroj četby. Na druhou stranu si Alena P., Dagmar P. a Michaela V. v rozhovoru vzpomínají, že horlivě navštěvovaly veřejné knihovny hlavně v šedesátých letech, kdy docházelo k postupné liberalizaci vydavatelské politiky.
Prostě deník, doklad o mně!
Všeobecně čtenářské deníky odrážejí vývoj školních osnov: od jejich ideologického a didaktického pojetí v padesátých letech po umožnění důrazu na umělecké stránky literárního díla a na osobní dojmy v letech šedesátých. Školačky, školáci a studující však vždy ukazovali také vlastní iniciativu, jak v tom, co si k četbě vybírali, tak ve způsobech pojetí jednotlivých záznamů. Umožnila jim to dostupnost textů, ale hlavně přístup vyučujících, kteří podle všeho prováděli jen minimální kontrolu četby. Jak poznamenala v rozhovoru Dagmar P.: „My jsme u profesora měli hodně velkou svobodu a nepamatuji, že by nám někdy řekl, abysme něco nečetli nebo tak.“
Mnoho čtenářských deníků jistě skončilo v propadlišti dějin. Lidi, od kterých jsem získal jejich záznamy pro svůj výzkum, pojí fakt, že byli horlivými čtenáři a že si je schovali proto, že je chápou jako doklad o své vlastní čtenářské historii, jako součást své „čtenářské identity“. Zdá se, že čtenářské deníky z období 1948–1968 jsou názorným příkladem toho, co v jiné souvislosti postuluje americký historik knihy a čtení Jonathan Rose, že studium konkrétní praxe může modifikovat „velký narativ“ o fungování centrálně řízeného systému. Ačkoliv v tomto období byli jistě studenti, kteří čtenářské deníky nesnášeli a znuděně opisovali záznamy od kamarádů, zdá se, že čtenářské deníky umožňovaly realizaci vlastního čtenářského potenciálu v prostoru mezi institucionálními omezeními a vlastní iniciativou, tedy v prostoru, jehož hranice byly daleko pružnější, než by se mohlo zdát z pohledu onoho „velkého narativu“. Zda čtenářské deníky za následné normalizace prošly jakousi ritualizací, která je v podstatě automatizovala a zbavila smyslu, zůstává výzvou k dalšímu výzkumu – stejně jako přerod žánru po roce 1989. •
Autor je bohemista.