Neviditelná elita
Svobodné aristokratky mezi prestiží a závislostí
V závěru 19. století se ženám ze středostavovských rodin začaly otevírat možnosti, které si generace jejich matek stěží dokázala představit. Roku 1890 byla v Praze otevřena Minerva, první dívčí gymnázium ve střední Evropě – a během několika let už její absolventky mířily do univerzitních poslucháren. S tím přicházely nové pracovní možnosti: k pečovatelkám, vychovatelkám a učitelkám přibývaly překladatelky, novinářky, úřednice či lékařky. Významnou část této nové profesní generace tvořily svobodné ženy. Pro mnohé z nich se povolání stalo nejen zdrojem příjmu, ale také cestou, jak se vymanit z role spíše trpěné příbuzné.
Čtyři možnosti neprovdaných šlechtičen
V prostředí aristokracie byla situace jiná než u středních vrstev. Zde stále platil ideál ženy spojený především se sňatkem, mateřstvím a reprezentací. Najít pro aristokratku vhodného partnera ale nebylo snadné – mužů stejného postavení a dostatečného zázemí bylo na sňatkovém trhu méně než dívek „na vdávání“. A jelikož výkon placeného povolání byl vnímán jako ohrožení rodové prestiže, zbývalo neprovdaným šlechtickým dcerám jen několik tradičních cest: klášter, dvorská služba, ústav šlechtičen – anebo dlouhodobá závislost na příbuzenské síti. Právě tato poslední varianta byla v praxi nejběžnější.
Svobodné aristokratky obvykle pečovaly o stárnoucí rodiče a po jejich smrti přecházely do domácností sourozenců či vzdálenějších příbuzných. Zvláště pokud neměly vlastní prostředky, určovala jejich možnosti hlavně dobrá vůle rodiny. Na této závislé a nejisté pozici se pak často stávaly příslušnicemi jakési „neviditelné elity“ coby ženy trvale přítomné v každodenním chodu domácnosti, avšak stojící v pozadí, bez vlastního zázemí a jen s omezenou možností rozhodovat o svém dalším směřování.
Případ Jindřišky Chotkové
Jak mohl vypadat osud takových aristokratek, ukazuje příklad Jindřišky hraběnky Chotkové (1880–1964), nejmladší sestry Žofie Chotkové (pozdější manželky následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este). V době Jindřiščina narození stál její otec Bohuslav hrabě Chotek na vrcholu diplomatické kariéry, značně prestižní, ovšem mimořádně nákladné. Plat nedokázal pokrýt výdaje spojené s reprezentací a skromné poměry rodiny byly veřejným tajemstvím. Komorník císaře Evžen Ketterl vzpomínal, jak čtyři Chotkovy dcery přijely na zámek Bellegardů bez komorných a „malé dírky na jejich obuvi byly sešity prostou nití, o čemž se v služebnictvu mnoho mluvilo“.
Jindřiška se narodila jako benjamínek, poslední z devíti dětí. V necelých šesti letech přišla o matku a ocitla se v péči guvernantky. O dva roky později ji otec umístil do klášterního penzionátu pro dívky z „lepších“ rodin v Bavorsku. Roku 1895 odešel hrabě Chotek do penze a již v následujícím roce zemřel. Rodina tak stála před otázkou, kdo se o šestnáctiletou dívku postará.
Poručníkem byl po smrti rodičů jmenován jediný bratr Wolfgang, v praxi však péči o Jindřišku převzaly především její sestry a další příbuzní, zejména z rodin Kinských a Chotků. O tom, jak tato péče vypadala a jak se promítala do jejího každodenního života i vnitřního světa, vypovídají dopisy, které Jindřiška psala sestře Marii Thun-Hohensteinové (Rodinný archiv Thun-Hohensteinů, Děčín, Státní oblastní archiv Litoměřice). Ilustrují nejen Jindřiščinu osobní zkušenost, ale také širší strategie péče o neprovdané dcery v prostředí aristokratických elit.
Kdy se bude hodit, abych přijela?
Nejnápadnějším rysem Jindřiščina života se stal pohyb. V dopisech se střídají hlavičky z Chlumku, Kostelce, Zdíkova, Prahy, Konopiště, Löllingu, Vídně či Drážďan. Nešlo o občasné návštěvy, ale o způsob života, při němž pobyty v různých domácnostech navazovaly téměř bez přestávky za sebou. Z dopisů vystupuje svět, v němž byl každý přesun výsledkem pečlivého plánování i opatrného vyjednávání. „Kdy se vrátíš z Děčína a kdy se pak bude hodit, abych k Tobě přijela?“ tázala se pisatelka sestry. Znovu a znovu se ozývaly také pochybnosti, zda se její přítomnost „vůbec bude hodit“. Někdy Jindřiška netušila, kde stráví následující dny a týdny; v jednom z dopisů si sestře posteskla, že už dlouho „čeká na telegram od [sestry] Cary, který jí oznámí vyzvednutí“. Taková nejistota ji zneklidňovala. Domov pro ni nepředstavovala pevná adresa, nýbrž síť míst, kam patřila – a kde byla pokaždé tak trochu hostem.
Péče, jež tuto síť držela pohromadě, měla několik rovin. Základem bylo materiální zajištění – a nešlo přitom jen o zázemí v rodině, ale také příspěvky na cesty, kapesné, dárky v podobě šatů, kosmetiky, bot či šperků, z nichž Jindřiška projevovala až dětskou radost. Za touto radostí však stála i praktická rovina: dívce ve věku „na vdávání“ umožňovaly podobné dary vystupovat stavovsky odpovídajícím způsobem na aristokratických plesech, v divadlech či při sportovních událostech, které nebyly jen zábavou, ale především sociálním prostorem pro navazování kontaktů směřujících k uzavření sňatku.
Jiná, neméně důležitá rovina péče se odehrávala přímo v hostitelských domácnostech. Rodiny Jindřišku zapojovaly do svých každodenních aktivit – honů, sáňkování, muzicírování, karetních her, ale také návštěv u spřátelených aristokratických rodin. Každé přijetí pro ni mělo velkou váhu: „Víš, že mi [Kinští] dovolili, abych tu zůstala přes Vánoce? Dokážeš si představit, jak mě to potěšilo,“ psala sestře. Stejnou oporu nacházela i v těžkých chvílích, například po zrušení zásnub s princem Stanislavem Radziwiłłem: „Nedokáži vyjádřit, čím pro mě v těch těžkých dnech [sestra se švagrem] byli. Rodiče by se o své vlastní dítě nepostarali lépe než oni o mě.“
Být po ruce
Tyto dopisy však ukazují i opačnou stranu tohoto uspořádání: Jindřiška nebyla jen příjemkyní podpory, ale sama představovala klíčový zdroj péče o ostatní. Do běžného chodu domácností vstupovala jako někdo, kdo má čas, prostor a emoční kapacitu být „po ruce“. Nejvýrazněji se to projevovalo ve chvílích nemoci a krize. Když v Kostelci nad Orlicí vážně onemocněl strýc Bedřich Kinský a posléze i další členové rodiny, líčila Jindřiška v listech dlouhá noční bdění, střídání lékařů i to, jak se stala „dopoledne soukromou ošetřovatelkou [sestřenice] Resl, odpoledne [bratrance] Franziho“.
Se stejnou samozřejmostí se podílela na péči o děti svých sester: ošetřovala je při nemoci, doprovázela na zkoušky, účastnila se jejich her. Sestrám pomáhala s přípravou Vánoc či domácími pracemi. Podobných dokladů je v korespondenci celá řada. Taková práce byla z hlediska sociální typologie šlechtických elit klíčová: svobodná aristokratka bez vlastní domácnosti tak mohla představovat flexibilní součást rodinného zázemí a podle potřeby zajišťovat péči v rámci širší příbuzenské sítě.
Příběh hraběnky Chotkové ukazuje, jak výrazně se mohl život svobodných aristokratek lišit od zažité představy o bezstarostné existenci urozených dam. Jejich každodennost určovala především rodinná síť, jež poskytovala zázemí, avšak jen omezený prostor pro samostatné rozhodování. Na rozdíl od mnoha žen ze středních vrstev, jež koncem 19. století budovaly a využívaly profesní možnosti, zůstávaly neprovdané aristokratky pevně svázány stavovskými zvyklostmi, které vymezovaly jejich možnosti i způsob života. Představují tak skupinu žen, jejichž osudy se odvíjely v těsném sepětí s rodem – a jejichž význam pro stabilitu aristokratické společnosti byl větší, než jaký jim bývá připisován. •
Autorka je historička.
Text vznikl na Historickém ústavu AV ČR a je výstupem programu Strategie AV21: Epicentra civilizace – inteligentní domácnosti, technologie a společnost.