Bohatství u moci
Ze zahraničních odborných debat o oligarchii a oligarších
Debaty o oligarchii v USA a v Maďarsku jsou rozvinuté. Poučení z nich může být užitečné právě v době, kdy do čela české vlády nastoupil muž, jehož hlavní politickou vlastností je jeho bohatství.
Slovo oligarchie má v posledních dekádách poněkud východoevropský zvuk. Velkou popularitu získalo v devadesátých letech zejména pro popis obscénně bohatých Rusů, kteří využili chaos změny režimu ke kombinaci ekonomického vlivu a politické moci. I dnes někdy máme sklon, tak trochu ze setrvačnosti, používat slovo oligarchie s pocitem, že nás nelegitimní propletení ekonomické a politické moci vzdaluje od „Západu“, jakkoli je stále obtížnější udržet si o něm idealizovanou představu. Inaugurace Donalda Trumpa s účastí Elona Muska, Jeffa Bezose, Marka Zuckerberga, Tima Cooka a dalších se jeví jako nástup oligarchie. Ve skutečnosti je ale to spíš coming out, odhalení něčeho, co se rozvíjelo dlouhé dekády.
Zvykli jsme si rovněž chápat rozdíl mezi maďarským a českým populismem jako rozdíl mezi ideologem a oligarchou. Zatímco Viktor Orbán má svůj národněkonzervativní program, Andrej Babiš pouze sleduje své ekonomické zájmy. Jakkoli moc oligarchů v české společnosti je jen těžké podcenit, Babiš není ani zdaleka jediný z nich. Bývá až příliš snadné zapomenout, že on sám (i bez ohledu na své koaliční partnery) má nejen ekonomickou, ale také politickou – antiliberální – agendu, včetně už ohlášených útoků na veřejnoprávní média a nevládní organizace. A Orbán naopak není pouze ideologem, jeho dlouhodobé uchvácení státu má rovněž ekonomickou dimenzi.
I když máme v Česku velmi rozvinutou oligarchii (Petr Kellner byl zdaleka nejbohatším oligarchou ve střední Evropě), mnohem méně rozvinutá je u nás odborná debata o oligarchii a její zkoumání. I proto pro nás nahlédnutí do zahraničních debat o oligarších může být víc než přínosné.
© RE:CENT – Centrum pro studium a popularizaci středověké vizuální kultury MUNI 2026
Průmysl obrany příjmů v USA
Charakteristikou západních států posledních dekád je rostoucí koncentrace bohatství a radikální odpojování životních možností deseti procent nejbohatších od zbylých devadesáti procent. To se překládá i do politiky – jak ukázali američtí politologové Martin Gilens a Benjamin Page, kteří v proslulém článku v časopisu Perspectives on Politics z roku 2014 nazvaném Testing Theories of American Politics: Elites, Interest Groups, and Average Citizens (Testování teorií amerických politik. Elity, zájmové skupiny a průměrní občané) analyzovali 1 779 rozhodnutí o veřejných politikách v USA, k nimž došlo mezi lety 1981 a 2002 a k nimž existovala data z průzkumů veřejného mínění o podpoře či nepodpoře dané politiky. Ukázali, že změny veřejné politiky, jež měly nízkou podporu mezi bohatými Američany, byly přijaty pouze v osmnácti procentech případů, zatímco ty, jež měly jejich podporu značnou, uspěly v pětačtyřiceti procentech případů. „Pokud je tvorba veřejných politik ovládána mocnými byznysovými organizacemi a malým množstvím bohatých Američanů, značně to zpochybňuje nároky Ameriky na to být pokládána za demokratickou společnost,“ uzavřeli svůj článek Gilens s Pagem.
Za „občanskou oligarchii“ pokládá Spojené státy americké také politolog Jeffrey A. Winters, jehož monumentální studie oligarchických režimů napříč tisíciletími a kontinenty Oligarchie (2011) vyšla v roce 2025 také česky. Podle jeho názoru oligarchická moc slučitelná s určitou mírou demokracie je – oligarchové nutně nevládnou, v občanské oligarchii si často „jen“ hlídají své klíčové zájmy. I tak ale moc oligarchů představuje devastující korekturu běžných představ o demokracii. I když připustíme, že chudí jsou v demokraciích znevýhodněni, nepochopíme, proč superbohatí snadno vítězí i nad jinými bohatými. Wintersovými vlastními slovy: „Teorie demokracie (…) nedokáže vysvětlit, proč pouhých 150 000 oligarchů, kteří tvoří zhruba desetinu 1 % nejvyšších příjmů v USA, opakovaně poráží 1,35 milionu občanů, kteří tvoří zbytek 1 % nejvyšších příjmů.“
Oligarchové nejsou pro Winterse všichni bohatí, ale ti, jejichž bohatství je tak nepoměrné, že se jim vyplatí (a mohou) investovat jeho část do „průmyslu obrany příjmů“. Zatímco mobilizace společnosti je ohromně náročná na zdroje i volný čas řadových občanů, superbohatí mohou obranu svých zájmů jednoduše subkontrahovat. Svého hlavního zájmu – vyhýbat se adekvátnímu zdanění – dosahují kombinací různých prostředků. Od faktu, že jsou nejvýznamnějšími sponzory kandidátů ve volbách (tyto lidi vedle stranických primárek čekají zpravidla ještě neoficiální sponzorské „primárky“ z hlediska financování), přes využívání různých „produktů“ (spočívajících v obcházení zákonů) z portfolií obrovských právnických společnosti přes přesuny majetků do daňových rájů až po financování think tanků zpochybňujících zdanění bohatých na morálním či politickém základě. Ostatně jeden z nich, Heritage Foundation, nedávno připravil návod k použití Donaldu Trumpovi, věhlasný Project 2025.
Tento posun od pouhého prosazování pravicových politik k otevřenému autoritářství odpovídá varování, které před několika lety zformuloval bývalý přední ekonom Světové banky Branko Milanović v knize Nic než kapitalismus (anglicky 2019, česky 2022): dosavadní relativně diskrétní způsob příjmové obrany superbohatých nemusí představovat poslední krok. Podle Milanoviće bude pro znejistěné oligarchy atraktivní nějaká podoba autoritářství, která jejich majetky zabezpečí spolehlivěji než demokracie. Pokud západní společnosti nepřikročí k zásadnímu přerozdělení bohatství, mohou podle Milanoviće ztratit i svůj demokratický charakter. Je otázka, zda obrat významné části amerických oligarchů k Trumpovi a ochota některých z nich angažovat se v jeho režimu dokonce osobní aktivitou není už začátkem této dystopické budoucnosti.
Orbán a mafiánský stát
Maďarskou oligarchii popsal v knize Magyar polip. A posztkommunista maffiaállam (Maďarská chobotnice, 2013; anglicky jako Post-communist mafia state: The Case of Hungary, 2016) sociolog Bálint Magyar, bývalý ministr školství v několika vládách v devadesátých a nultých letech. Maďarsko se podle něj stalo příkladem „postkomunistického mafiánského státu“, který odlišuje od kleptokracie, klientelismu či režimu „kmotrů“. V zemích jako Rusko, některé středoasijské státy, Ázerbájdžán, Černá Hora či Orbánovo Maďarsko došlo k uchvácení státu. Namísto podsvětí, píše Magyar, které by domlouvalo jednotlivé nelegální činy, tu máme „organizované nadsvětí“, které převzalo stát. Viditelnou součástí je převzetí politické moci politickým aktérem; méně viditelným důsledkem je, že se stát začne chovat jako „privatizovaná forma parazitického státu“.
Podle Bálinta Magyara musíme představu „oligarchů“ (tedy lidí, kteří své více či méně legitimní velké majetky využívají k nelegitimnímu získávání politické moci) doplnit o pojem „poligarcha“, tedy člověk, který svou více či méně legitimní politickou moc využívá k nelegitimnímu získávání majetku pro sebe a svůj rodinný či společenský klan. Sestavu doplňují nastrčené osoby, které nemají reálný podíl na moci, ale dodávají jí legitimitu, a korupční makléři, kteří domlouvají problematické transakce.
V postkomunistickém mafiánském státu se neprůhledně propojuje politika s ekonomikou. Instituce jsou využívány, avšak klíčová rozhodnutí se často dělají neformálně, v rámci adoptované politické (a někdy i skutečné) rodiny klíčového hráče. Zatímco jeho okolí začne připomínat panovnický dvůr, společností prostupují různé řetězce patronsko-klientských vztahů. Dochází ke zneužívání moci, vyvlastňování skrze tlak zneužívaných státních institucí a ve prospěch vládnoucího politického klanu nebo jeho klientů. Ti přitom nejsou přítomni pouze v oligarchické špičce, „politická rodina musí být budována, rozšiřována a krmena také na středních a nižších úrovních společnosti“. To, k čemu dochází, už nejsou jednotlivé, byť třeba i velmi četné akty korupce – zločinnost má systematický charakter.
Potenciální příjmy státního rozpočtu jsou v postkomunistickém mafiánském státu přesouvány pomocí „ohnutých“ výběrových řízení, manipulace s pravidly a přesměrování potenciálních státních výnosů do kapes spřátelených oligarchů. U nich přitom není vždy jasné, zda nejde o prostředníky a bílé koně premiéra Viktora Orbána. To platí i pro Lőrincze Mészárose, nejbohatšího Maďara, Orbánova přítele z dětství a starostu obce Felcsút, v níž oba vyrůstali a jež se stala příjemkyní masivních státních investic včetně obřího fotbalového stadionu. Významnými podnikateli jsou také Orbánův zeť István Tiborcz a další premiérův přítel István Garancsi. Těžko se pak divit, že se v každodenní maďarštině ustálilo slovní spojení „firma blízká Fideszu“, jak připomněl v roce 2015 nestor maďarské ekonomie János Kornai.
Zvláštní postavení měl jiný Orbánův přítel z mládí, Lajos Simicska. S Orbánem tento podnikatel a mediální magnát jistou dobu sdílel politické úsilí, v devadesátých letech byl dokonce pokladníkem jeho strany Fidesz. V roce 2015 se nicméně s Orbánem velmi ostře rozešel a pokusil se proti němu podporovat krajněpravicovou politickou stranu Jobbik – režim ho pak vypodobnil na řadě billboardů spolu s Georgem Sorosem jako loutkovodiče opozice. Po neúspěchu ve volbách Simicska své holdingy prodal a stáhl se z politického a ekonomického života.
Jako Brazílie, Alžírsko, Rusko
Charakteristika Maďarska jako postkomunistického mafiánského státu byla vlivná, má ale i své kritiky. Odborník na politickou ekonomii Adam Fabry poukázal na to, že ve světle globálních korupčních sítí, odhalených například v případu Panama Papers, je poněkud naivní a zpozdilé tvářit se, že mafiánské uchvácení státu je nějak charakteristické pro postkomunistickou situaci. Podobně ekonom Balázs Váradi odmítl, že by bylo analyticky užitečné mluvit o Maďarsku či dalších zemích bývalého bloku jako o postkomunistických i tolik let po pádu železné opony – maďarské uchvácení státu je podle něj podobnější Brazílii či Alžírsku než Ázerbájdžánu či Rusku. Neustálé odkazy k minulému režimu situaci spíš zatemňují, než vysvětlují. Zároveň důraz na mafiánský charakter systému zastírá jeho druhou stránku, ideologickou. Orbánův „systém národní spolupráce“ není jen krytím aktivit organizovaného zločinu, byť ty k němu jistě patří. Je zároveň velkolepým ideologickým projektem.
Diskuse mezi Magyarem a Váradim se odehrála v knize Brave New Hungary (Překrásné nové Maďarsko, 2020), editované ekonomem Jánosem Mátyásem Kovácsem a historikem Balázsem Trencsényim. Editoři v rozsáhlém závěru poukazují na to, co zdůrazňovala řada dalších analytiků a co vyvřelo na povrch při protestech proti maďarskému „otrockému zákonu“: stabilitu režimu si Viktor Orbán nevykupoval pouze uspokojováním
svého domácího politického klanu, nýbrž také velkou vstřícností vůči zahraničním, především německým investorům, často na úkor podmínek maďarských pracujících. Trencsényi a Kovács zdůraznili nejen to, že Orbánův „systém národní spolupráce“ je právě tak ekonomický jako politický, ale i to, že je vratký: „Orbán se možná sám stane obětí orbánismu. Vybudoval totiž ‚národní spolupráci‘ právě a jen kolem sebe, takže hladce funguje jen potud a dotud, kdy on sám vyvažuje zájmy různých zájmových skupin.“ Do jaké míry se to Orbánovi bude, či nebude dařit, uvidíme brzy, v dubnu tohoto roku.
Příběh Maďarska nám nabízí zásadní poučení, pokud jej ovšem ještě po vývoji v Číně a v USA potřebujeme: kapitalismus nepotřebuje demokracii, ba naopak, demokracie mu často překáží. Jak ukazuje ekonom Gábor Scheiring v knize The Retreat of Liberal Democracy Authoritarian Capitalism and the Accumulative State in Hungary (Ústup liberální demokracie. Autoritářský kapitalismus a akumulativní stát v Maďarsku 2020), autoritářství může fungovat nejen proto, že dá bohatým „akumulativní stát“, který jim zaručí jejich majetky a nabídne jim korupční i nekorupční příležitosti k obohacení. Může být také vítaným korektivem pro pocity nejistoty, ohrožení a prekarity, které kapitalismus produkuje v širokých vrstvách, jež pak hledají jasné orientační body a příslib ochrany v odcizeném, složitém a stresujícím tržním prostředí.
Česká poligarchická avantgarda
To, čemu se v desátých letech věnoval Orbán, tedy vytváření národní buržoazie (náležitě vděčné svému tvůrci), bylo už v devadesátých letech agendou českého politika Václava Klause, jeho kupónové privatizace, „bankovního socialismu“ a „mafiánského kapitalismu“.
Česká oligarchie vzkvétala dávno předtím, než se jeden její představitel stal politickým vůdcem a premiérem. Rozsáhlá korupce a uchvácení ne-li státu, pak zcela jistě některých krajů a velkých nemocnic a masivní rozkrádání evropských fondů mnoha většími či menšími „poligarchy“ zde vydláždily cestu pro intimní propojení politiky a velkých peněz. Snad nás v následujících letech čeká společné hledání, jak tuto situaci překonat, a snad bude součástí tohoto hledání i hlubší poznání oligarchie po česku v odborné debatě. •
Autor je politolog.