Neexistující téma?
Zbožná šlechta raného novověku
Zbožnost a šlechta mají v českém prostředí cosi společného: nám Čechům jsou jaksi vzdáleny, nejsou součástí naší identity, pokud tedy dnes Češi vůbec nějakou historickou a kulturní identitu deklarují. Se zbožností je to jasné: pojí se s nepopulární katolickou církví, navíc v zemi, která i v evropském kontextu patří mezi nejvíce sekularizované. Co se týče šlechty, její dlouhodobě pošramocenou pověst možná poněkud rehabilitovaly dokumentární pořady z posledních let, které potomky vybraných šlechtických rodů „zlidštily“, když je prezentovaly v jejich občanských, často vpravdě „měšťanských“ rolích.
Čeští a rakouští historikové samozřejmě na tomto poli vykonali kus skvělé práce. Dnes již rozsáhlé výzkumy, publikace a prezentace o šlechtě v českých zemích a habsburské monarchii v 16. až 20. století mají však na formování veřejného mínění jen velmi omezený vliv.
Povědomá rámování barokní kultury
Zkrátka šlechta u nás v posledních dvou staletích neměla a nemá na růžích ustláno. V národní imaginaci, vytvářené v 19. století ponejvíce měšťanstvem, pro ni zbyl jen negativní obraz spojený s několika historickými mýty, za první republiky ji navíc stát připravil o kapitál ekonomický (velkostatky) i sociální (zákaz šlechtických titulů). Silně zakořeněný mýtus Bílé hory vytvořil trvalou představu šlechty cizácké, lehkomyslné, lupičské a zbohatlické. Tato představa vytrvala i po roce 1948, kdy se přidal obraz šlechticů jako vykořisťovatelů a utlačovatelů robotou trápeného venkovského obyvatelstva.
Téma zbožnosti v raném novověku tehdy zajímala jen několik outsiderů historické obce a o šlechtě se psalo primárně ve spojitosti s (negativními) hospodářskými a sociálními jevy 17. a 18. století. Pro dobu reformace se ujal narativ o náboženské toleranci – zejména měšťanstva, zatímco období pobělohorské bylo spojeno s netolerancí, až fanatismem – zejména jezuitů. (Případná) zbožná šlechta v takovém historiografickém a vůbec kulturním prostředí nebyla tématem.
Přesto bylo brzy několika prozíravým historikům zřejmé, že především právě šlechta stála za mohutnými uměleckými zakázkami, které během 17. a 18. století vytvořily základ toho, čemu říkáme barokní kultura, včetně dodnes patrné barokní krajiny. V marxistickém myšlenkovém rámci bylo samozřejmě záhodno upozorňovat na to, že šlechtici si tento kulturní mecenát mohli dovolit díky pohádkovému bohatství, získávanému především z režijních velkostatků, tedy z práce svých venkovských poddaných. Již mnohem méně se psalo například o kavalírských cestách a všestranném vzdělání, které šlechtě umožnily mimo jiné do zakázek aktivně vstupovat a podílet se na jejich vytváření. V šedesátých až osmdesátých letech, kdy vrcholilo studium fungování šlechtických velkostatků, došlo k plodnému spojení hospodářských a sociálních dějin pobělohorské doby s výzkumem barokní kultury. Z něj pak vzešla teze, která barokní kulturní fenomény, zejména pak (náboženské) slavnosti jako vrcholný moment oné epochy, prezentovala coby velkolepou vizuální a zvukovou kulisu (reprezentaci), jejímž účelem bylo mimo jiné odklonit, ba dokonce zastřít strasti každodenního života lidí 17. a 18. století.
Nutně poněkud zjednodušuji, nicméně možná nebylo náhodou, že ve stejné době se v polské historiografii ujal silný narativ o sice bujné, avšak plytké zbožnosti v Polsku 17. a 18. století. Velkolepé zbožné akty, za jejichž organizováním stála mocná šlechta, měly být pouze vnějškovou formou, gesty, která postrádala vnitřní hloubku a vyšší morální hodnotu. „Pošlechtění“ katolické církve vedlo k „intelektuálnímu marasmu“, způsobenému kromě jiného šlechtickou hrabivostí, bonvivánstvím a rozhazovačností. Česká a polská historiografie se tedy svým způsobem potkaly ve více či méně latentním narativu o vnějškovosti a neupřímnosti kulturních aktů barokní epochy.
Zbožnost a moc
Nechme nyní stranou nezodpovědnou hýřivost barokních šlechticů, která, myslím, byla v recentní české i polské historiografii poměrně přesvědčivě vyvrácena. Věnujme se zbožnosti, jejíž hloubku lze u jedinců raného novověku posuzovat jen stěží, a jak ukazují spíše torzovitě dochované prameny osobní povahy, šlechtic se mohl pohybovat na škále od silné osobní zbožnosti až po pragmatické pojetí náboženské praxe i samotného vyznání. Středoevropská šlechta se však tehdy zásadním způsobem podílela na mecenátu církevních institucí, zakládala kláštery, kaple i oltáře, tvořila část členstva řeholních řádů a udržovala úzké kontakty s římskou kurií. V síti žadatelů o ostatky svatých, které od konce 16. století putovaly z Říma do celé Evropy, jednoznačně dominovali řeholníci a šlechtici z polsko-litevského soustátí a habsburské monarchie. A šlechta také patřila mezi stěžejní organizátory početných a často velkolepých náboženských oslav, ať už se jednalo o svěcení kostelů, translace a prezentace ostatků svatých patronů, oslavy beatifikací a kanonizací, anebo o korunovace mariánských obrazů, které patřily k vůbec největším středoevropským slavnostem 18. století.
Všechny tyto slavnosti vytvářely dostatečný prostor pro reprezentaci šlechty i jiných společenských skupin. Analýza korunovací Madon však ukázala markantní rozdíl v míře angažovanosti a reprezentace polsko-litevské a česko-moravské šlechty. Zatímco polsko-litevští magnáti se zásadním způsobem podíleli na organizaci a financování oslav, nechali si vyrábět pamětní mince nebo budovat triumfální stavby a do jejich ikonografie zakomponovat odkazy na historické události rodiny, šlechtici v habsburské monarchii se angažovali poměrně málo, a přenechávali tak více prostoru řeholním řádům a měšťanům. Důvodů bylo několik. Předně polsko-litevští magnáti pevně drželi v rukou patronát nad katolickou církví, včetně církevních řádů, jejichž chrámy nejenom ukrývaly korunované Madony, ale také sloužily jako hlavní rodová místa paměti. Šlechta v habsburské monarchii jednak nebyla zdaleka tak mocným hráčem ve vztahu k církvi, jednak budovala centra rodové památky zčásti v blízkosti panovníka (Vídeň), zčásti pak na svých panstvích, ve vlastních farních a klášterních kostelech. V žádném z těchto míst se však mariánské korunovace neuskutečnily.
V polsko-litevském soustátí byly nadto historie Madon provázány s dějinami a pamětí tamních šlechtických rodin, zatímco v habsburské monarchii v této oblasti převážila historie řeholních řádů. Všechny Madony také měly ochrannou funkci ve vojenské oblasti, avšak zatímco pro polsko-litevskou šlechtu byla vojenská zkušenost a hrdinství na bojišti stěžejní součástí její identity a reprezentace (mýtus šlechtice-bohatýra), u urozenců z habsburské monarchie tomu tak ve většině případů nebylo, což samozřejmě zrcadlilo rozdílnou míru válečné zkušenosti. A bez významu nakonec jistě nebyl ani fakt, že šlechta v Rzeczypospolité považovala korunovace za součást politické kultury a také je pro politické účely využívala, především v konfrontaci s reprezentací panovníka. Korunovace Madon se tak mohly stát prostorem k vyjádření politických svobod, zatímco v habsburské monarchii neměly tyto slavnosti prakticky žádný politický význam.
Co z toho všeho plyne pro otázku vztahu zbožnosti a šlechty? Skvělá odbornice na náboženské dějiny českých zemí 17. a 18. století Marie-Elizabeth Ducreux jednou poznamenala, že násilný a nevybíravý charakter procesu plošné rekatolizace českých zemí vedl možná k tomu, že katolická identita místních obyvatel, která se v různých ukazatelích zbožného jednání může jevit nejpozději koncem 17. století jako nezpochybnitelná, byla poměrně slabá. To se mělo ukázat již ve chvíli, kdy byla v habsburské monarchii vyhlášena náboženská tolerance. Je dost možné, že sociální dimenze náboženské praxe a zbožnosti měla vliv na utváření postojů ke katolicismu. V polsko-litevském soustátí, kde církev při organizování náboženského života musela ustoupit zájmům šlechty, se zřejmě obyvatelé, včetně společenských elit, dokázali lépe a trvaleji identifikovat s katolicismem než lidé v Čechách a na Moravě, kde otěže v rukou pevně třímala církev, především náboženské řády. Ty se však již za vlády Josefa II. staly nepohodlnými, nevítanými reprezentanty zastaralé barokní zbožnosti, vůči níž se Češi, v první řadě měšťanské elity, v 19. století stavěli negativně. Cesta k zapomínání na zbožné šlechtické mecenáše tak byla otevřena. •
Autor je historik.