Milenci, dobrodružství, pohádkové kulisy

Pozdně byzantský román pro epochu stříbrného plátna
Když se řekne „byzantská literatura“, většině lidí se pravděpodobně nevybaví mnoho; pokud vůbec něco, pak snad kroniky, životy svatých, případně složité učené texty psané jazykem vzdáleným běžným lidem a pojednávající o tématech odtažitých od každodenního života. Pozdně byzantské romány však tento obraz výrazně narušují.
Vznikaly především ve 13. až 15. století a nabízejí fikční světy plné lásky, dobrodružství, nečekaných zvratů, kouzelných zahrad, královských dvorů a dalekých cest. Jsou veršované, jazykově založené na mluvené řečtině a ústní slovesnosti, a jejich hlavním cílem je vyprávět napínavý, dojemný a často pohádkově krásný příběh.
Jeden z nich, Kallimachos a Chrysorrhoe, začíná takto:
My v úvodu chcem vylíčit, jak ve světě to bývá.
Tož budem mluvit o reku, jenž trpěl mnoho strastí,
byl srdnatý, pln ráznosti, a milován byl vroucně.
Pokud vám tyto verše připomínají o něco slavnější vyprávění o jistém zchytralém muži, „který se přemnoho nabloudil světem a přemnoho vytrpěl strastí,“ nejste daleko od pravdy. Homérské eposy, stojící na počátku řecké literatury, byly v byzantské kultuře hluboce zakořeněny a příběhy spojené s trojskou válkou se staly integrální součástí dějin světa, jak jej představovaly byzantské kroniky. Na ozvěny Homéra a trojské války – ať už přímé, nebo, jako v tomto případě, nepřímé – tak v byzantské literatuře narážíme téměř na každém kroku (no a taky ten text přeložil klasický filolog, ale o tom níže). Román však pokračuje:
Žil kdysi cizí jakýs král, byl vznešený to vladař,
jenž statkům mnohým vévodil, jsa mnohých zemí pánem,
svou pýchou nejvýš protiven a zevnějškem svým přísný,
a měl tři syny přesličné, k nimž všechno lnulo vroucně,
neb ladností a krásou svou žár lásky vzbuzovali,
a obdiv ve všem budíce, svou chrabrostí se stkvěli.
Tu otec vida, jemností že všichni jsou si rovni
i sličností i vzrůstem svým i statečností všakou,
svou lásku v pravdě otcovskou k nim stejnou měrou choval.
To už nezní příliš homérsky, že? Spíše se člověku vybaví Božena Němcová a pohádka O třech bratřích. I lidová slovesnost (která neuznává hranice ani jazykové bariéry) je totiž jedním z inspiračních zdrojů pozdně byzantského románu. A dalším jsou světoznámé romány pozdně antické, jako třeba Heliodorovy Příběhy Etiopské, jejichž ozvuky nacházíme například v líčení přírody nebo krásy hrdinek. Ty mají v řecké literatuře už od antiky zlaté vlasy, sněhobílou pleť, rudé rty a černé, uhrančivé oči:
V proud splývaly jí pletence, dech lásky vanul z vlasů;
a na dívčině hlavičce slal záři vrkoč vlasů,
tak mocnou, že sám sluneční moh‘ paprsk zastíniti.
Pleť vynikala bělostí i nad samotný křišťál;
vděk toho těla jejího zrak vábil k sobě mocně.
Neb zdálo se, že s bělostí i růžový má nádech.
K těmto vlivům přistupuje také inspirace západním rytířským románem: hrdinové vítězí v turnajích a hrdinky chodí nastrojeny „podle francké módy“. Typickým hrdinou pozdně byzantského románu je mladý šlechtic či princ – statečný, krásný a oddaný lásce – a jeho protějšek, překrásná princezna, jejíž půvab je opakovaně přirovnáván ke světlu, květinám, drahokamům či nebeským tělesům. Láska mezi nimi vzplane okamžitě a neodvolatelně, téměř nikdy však není její naplnění snadné. Milence nutně čeká odloučení, nebezpečí, intriky i zkoušky věrnosti.
V románu Kallimachos a Chrysorrhoe se mladý hrdina zamiluje do dívky, kterou osvobodí z dračího zámku. V jiném románu, Velthandros a Chrysantza, putuje hrdina do neznámých krajin a proniká do paláce, který jako by nepatřil tomuto světu: jde totiž o říši boha lásky Erota, jenž z něj učiní svého vazala a předpoví mu lásku s překrásnou a urozenou Chrysantzou (do češtiny bychom mimochodem jména obou hrdinek mohli klidně přeložit jako Zlata nebo i Zlatovláska). Cesta k šťastnému konci je však trnitá: milenci se musejí skrývat, spoléhat na léčky a vlastní trpělivost a čelit hrozbě trestu. Skvělým příkladem prolínání pozdně byzantského románu se západní literární tradicí je Florios a Platziaflora, příběh vycházející z francouzského milostného románu Floire et Blanchefleur, jehož různé verze se šířily po celé Evropě. Byzantský autor klade důraz na citovost, lyrické pasáže a dlouhé monology, v nichž hrdinové rozvažují o lásce, osudu a utrpení. Láska je zde zároveň radostí i bolestí, silou, která hrdiny formuje a zušlechťuje.

Společným rysem těchto románových příběhů je ambivalentní pojetí lásky: ta hrdiny zotročuje, ale také jim přináší nejvyšší blaho. Přestože trpí, jsou vězněni, ohrožováni nebo nuceni k odloučení, vyprávění směřuje k usmíření a společnému štěstí. Pozdně byzantský román nabízí čtenáři útěchu i naději: svět může být krutý, ale věrná láska jeho zkoušky dokáže překonat. Připomíná vám to trochu sladkobolné příběhy prvorepublikových černobílých filmů? Možná toto přirovnání není tak paradoxní, jak by se na první pohled zdálo. Snad se podobná paralela mihla hlavou i Karlu Müllerovi (1875–1955), který v době, kdy filmovému plátnu kralovali Adina Mandlová, Lída Baarová, Hugo Haas a Oldřich Nový, přeložil tři výše zmíněné byzantské romány do češtiny – a patrně se tak stal vůbec prvním překladatelem tohoto žánru na světovém poli.
Müller, dnes téměř zapomenutý průkopník zájmu o byzantskou literaturu, byl klasický filolog a středoškolský profesor. Systematicky se věnoval dějinám Byzance a zejména její literární produkci v době, kdy byla tato kultura v českém prostředí vnímána jako něco zcela okrajového a zatížena negativními předsudky. Ve svých studiích se snažil tento obraz korigovat a představit Byzanc jako autonomní a dlouhodobě životaschopný kulturní prostor. Zvláštní pozornost věnoval pozdně byzantské literatuře psané vernakulárním jazykem, v níž spatřoval důležitý most mezi středověkým a novověkým písemnictvím.
Je pravděpodobné, že právě nadčasová témata lásky a boje o ni a lidská touha po dobrých koncích – která se v meziválečném období nově vtělovala do příběhů romantických filmů – jej přivedla k přesvědčení, že právě romány jsou z celé byzantské literatury tím nejvhodnějším, co je třeba českému publiku zprostředkovat v překladu. Mezi lety 1921 a 1940 přeložil kromě tří zmíněných románů také hrdinskou báseň s výraznými romantickými prvky Digenis Akritis a sbírku milostných písní vzniklých na ostrově Rhodos.
Müllerovy překlady jsou nejen s největší pravděpodobností prvními překlady pozdně byzantských románů do moderního jazyka, ale vynikají i snahou zachovat veršovou formu originálů a jejich rytmus. Dnes sice působí značně archaicky – nejen v důsledku obecně známého faktu, že překlad stárne rychleji než originál, ale i proto, že Müller patrně podlehl tehdy rozšířené praxi klasických filologů, kteří jazyk překladu archaizovali zcela záměrně. Dodnes nicméně jeho překlady zůstávají jedinými českými verzemi těchto textů. Pokud byste jim chtěli dát šanci, čeká vás trocha pátrání v knihovních katalozích a jisté úsilí při začítání se do Müllerových veršů, které sice rytmicky plynou, ale jejich archaizující styl četbu ztěžuje a neprokazuje ani nejlepší službu byzantským originálům, jejichž jazyk byl naopak odlehčený a dobře srozumitelný i méně vzdělanému publiku. Odměnou vám však bude otevření nového – a přesto v mnohém důvěrně známého – světa lásky a protivenství. V tomto světě není nejvyšší mocí ani Bůh ani světský panovník, ale Eros, jenž vládne pevnou a spravedlivou rukou: bez křídel, luku a Afrodity, zato sedící na vysokém trůnu obklopen zlatými mozaikami a sochami, podobně jako kdysi byzantští císaři v dobách největšího rozkvětu říše. A budete-li mít čas a chuť, můžete si například v Moravské zemské knihovně prohlédnout bibliofilské vydání románu Florios a Platziaflora z roku 1934, jehož exotickou a romantickou atmosféru dokreslují půvabné ilustrace Jana Konůpka. •
Autorka je literární historička.
Müllerovy překlady:
Kallimachos a Chrysorrhoe: byzantský román milostný. Praha, Otto, 1921.
Belthandros a Chrysanca, román vycházel v Zemi. Časopise zábavně poučném v roce 1923.
Florios a Placjaflora: byzantský román milostný. Praha, Jaroslav Picka, 1934.
Byzantské epos Basilios Digenis Akritas. Praha, Česká akademie věd a umění, 1938.
Rhodské písně milostné. Praha, Česká akademie věd a umění, 1940.