Příběhy o lásce a protivenství a jejich protivenství
Pozdně byzantský román mezi bádáním a překladem
Teze Wolfganga Isera, že čtenář je spolutvůrcem literárního díla, je dnes v literární teorii obecně přijímána – a předmoderní literatura se nabízí jako jeden z jejích nejvýmluvnějších dokladů. Jak jiný musel být čtenářský (či ve starších dobách často posluchačský) zážitek v antice nebo středověku! A také jak odlišně oproti nám tytéž texty vnímali a hodnotili čtenáři a čtenářky před sto či padesáti lety...
Každá generace čte literaturu jinýma očima, klade jí jiné otázky, formované vlastním historickým, společenským a kulturním kontextem, a podle toho jinak akcentuje témata, motivy, formální rysy či vyprávěcí strategie. Platí to jak pro „profesionální“ čtenáře z řad literárních historiků a historiček, tak pro širší čtenářskou obec. Proměny odborného čtení a interpretace můžeme ukázat třeba na žánru pozdně byzantského románu, ve vědeckých kruzích dnes mimořádně populárním a intenzivně zkoumaném.
Plnotučná literatura
Pozdně byzantské veršované romány o lásce, protivenstvích a dobrodružství patří do velké skupiny literárních děl, která byla kdysi široce čtená a kulturně vlivná, dnes však mimo okruh specialistů zůstávají prakticky neznámá. Tento žánr vzkvétal mezi 13. a 15. stoletím, tedy v posledních staletích existence Byzantské říše. Někdy se mu říká také palaiologovský, podle dynastie, která vládla po většinu období mezi dvěma dobytími Konstantinopole – křižáky roku 1204 a osmanskými Turky roku 1453.
Tyto milostné a dobrodružné příběhy byly psány nově etablovaným literárním jazykem založeným na mluvené řečtině a ústní slovesnosti, nikoli učenou archaizující řečtinou, typickou pro starší byzantskou literaturu. Dochovalo se jich jedenáct. Vyprávějí o zamilovaných dvojicích, odloučení, cestách do cizích krajů, zkouškách věrnosti i šťastných shledáních. V novověku byla tato literatura postupně zapomenuta, a i po vzniku byzantologie zůstávala dlouho na okraji odborného zájmu. Až moderní bádání ukazuje tento žánr jako zásadní spojující prvek západní a východní literární tradice, jeho důležitost pro vývoj novořecké literatury, a také to, jak výrazně jeho postupy korespondují s naratologickými otázkami a estetickými strategiemi, které si běžně spojujeme s moderní i postmoderní literaturou.
Ještě na přelomu 19. a 20. století v laických i odborných kruzích převládal obraz Byzance jako upadající, byrokratické, kulturně neplodné a epigonské civilizace. V souladu s tím se nahlíželo na její literaturu. Hrstka badatelů, kteří jí věnovali pozornost, se soustředila především na studium jazyka a mapování vztahu k antické tradici, přičemž na předmět svého bádání často nahlížela s pohrdáním. Zůstaneme-li u románů, příběhy bývaly hodnoceny jako banální a neuměle napodobující údajně nedostižné antické vzory. Zakladatel byzantské literární historiografie Karl Krumbacher (1856–1909) sice románům věnoval značnou pozornost, chápal je však především jako materiál pro filologický výzkum, nikoli jako literární díla, která by stálo za to číst pro ně samá. Podobně ještě v sedmdesátých letech 20. století v další zásadní příručce o byzantské literatuře prezentoval Hans-Georg Beck (1910–1999) tyto texty spíše jako svědectví jazykového vývoje, nikoli jako (plno)hodnotnou literaturu.
Od konce sedmdesátých let se však začal prosazovat méně paternalistický a méně předsudečný pohled. Identifikace zdrojů a modelů přestala být konečným cílem výzkumu a stala se jeho výchozím bodem. Pozornost se přesunula k tomu, jak romány fungují jako vyprávění, jaká je příčina a funkce odlišnosti od antických a západních textů, co mohou sdělovat o autorech a publiku a jak pracují s prostorem, emocemi či s očekáváním čtenáře.
Zásadním mezníkem se stala kniha Rodericka Beatona The Medieval Greek Romance (1989; zejména pak rozšířené a opravené vydání z roku 1996). Představila byzantské romány jako svébytný literární žánr, který není jen pozdní ozvěnou antiky, ale součástí živé tradice středověkého vyprávění. Beaton ukázal jejich dialog se západními rytířskými romány i s dobrodružnými příběhy islámského světa.
Od devadesátých let 20. století dodnes se pozdně byzantský román těší soustavnému badatelskému zájmu: vznikají nové edice, studie věnované vyprávěcím strategiím, mezitextovým vazbám, reprezentacím genderových rolí, vztahu k přírodě či obrazu cizinců. Romány jsou dnes badatelskou komunitou oceňovány jako literárně promyšlená díla, která spolu vzájemně komunikují, posouvají vývoj řecké literatury směrem k moderní době a invenčně odrážejí mnohonárodnostní, kulturně pestrý svět pozdní Byzance.
A přesto je téměř nikdo nečte.
Impakt, nebo dopad?
Tento rozpor – mezi množstvím poznání a minimální čtenářskou recepcí – není specifikem byzantské literatury. Starší literatura je plná silných příběhů, emocí a fantazie, o nichž píšeme fundované studie pro prestižní časopisy, ale nedokážeme je zpřístupnit lidem, kteří by si je možná skutečně chtěli přečíst. Důvodem není nedostatek relevance, nýbrž způsob, jakým je dnes organizována a hodnocena akademická práce.
Současný systém hodnocení vědy klade důraz na impakt v úzce scientometrickém smyslu, nikoli na hůře měřitelný dopad na odbornou i laickou veřejnost. Jsme motivováni k produkci co největšího množství článků publikovaných v takzvaných impaktovaných časopisech a monografií vydaných v takzvaně excelentních nakladatelstvích – a k počítání jejich citací, opět především v těchto typech publikací. Zda takový odborný text někdo skutečně čte, rozumí mu nebo zda má jakýkoli přesah mimo úzký kruh odborníků zabývajících se konkrétním tématem, je z hlediska systému irelevantní. Skutečný dopad na společnost – tedy to, zda se výsledky výzkumu dostanou k lidem mimo akademii a zda nějak obohatí současnou kulturu – se neměří vůbec anebo pouze symbolicky. Důsledky jsou zřejmé. Vědci píší především texty určené jiným vědcům, ideálně těm, kteří se zabývají velmi podobným tématem. To je samozřejmě legitimní a pro rozvoj poznání nezbytné. Problém nastává ve chvíli, kdy se z tohoto typu publikování stane prakticky jediná cesta, jak v akademickém prostředí obstát. Aktivity, které by přirozeně směřovaly k širší veřejnosti – popularizační texty, eseje a v literární historii především překlady –, se ocitají na samém dně hodnotitelského žebříčku.
Bádat, bádat, nepřekládat?
Překlad předmoderní literatury, zejména poezie, je jednou z těch náročnějších disciplín filologické práce. Vyžaduje důkladné porozumění textu, jeho kontextu i tradici, stejně jako literární cit a řemeslnou zručnost. Jde o práci časově náročnou a pro kariérní postup často bezvýznamnou. Výsledkem je paradoxní situace: o textech víme čím dál víc, ale – protože znalost klasických jazyků se rapidně snižuje – číst je může čím dál méně lidí.
U pozdně byzantského románu je to obzvlášť viditelné. Do angličtiny byly například přeloženy tři romány (v době vydání této eseje vychází nový překlad dalších dvou románů od Adama Goldwyna a Dimitry Kokkiniho, který se mi zatím nedostal do rukou), ale jen jeden bez výhrad plní svou funkci, dělá čest originálu a lze jej s čistým svědomím doporučit i neodbornému čtenáři. Jde o román Livistros a Rodamne v překladu Panagiotise Agapitose (The Tale of Livistros and Rodamne, 2021). Tento překlad je věrný, čtivý a literárně kultivovaný, opatřený uměřeným úvodem a bez zatěžujícího poznámkového aparátu. Vznikl však díky mimořádné souhře okolností: Agapitos patří k nejvýznamnějším historikům byzantské literatury, pozdně byzantský román je jedním z jeho dlouhodobých výzkumných témat, a zároveň je aktivním spisovatelem. Taková kombinace je ojedinělá.
České prostředí nabízí poučný precedens. Ve dvacátých a třicátých letech 20. století přeložil klasický filolog Karel Müller tři pozdně byzantské romány, hrdinskou báseň Digenis Akritis a sbírku milostných písní z Rhodu. Dnes jsou jeho překlady jazykově zastaralé a obtížně dostupné, přesto zůstávají jedinou možností, jak si tyto texty v češtině přečíst. Müller pracoval v době, kdy akademický „impakt“ neexistoval jako měřítko profesní úspěšnosti. Jako středoškolský učitel měl zajištěnou existenci a nedílnou součástí jeho učitelské práce bylo i bádání a komunikace jeho výsledků. Zpřístupnění textu veřejnosti byla pro něj přirozená součást badatelské práce, nikoli vedlejší aktivita.
Kudy ke čtenářkám?
Stejně jako jiné literární texty vznikly pozdně byzantské romány proto, aby byly slyšeny, sdíleny a prožívány. Jejich autoři počítali s publikem, s jeho očekáváním, emocemi i trpělivostí. Badatelé a badatelky se často plamenně rozepisují o hodnotě těchto vyprávění, o jejich relativně nedávno objevené literární atraktivitě, pokrokovosti a aktuálnosti. Na to, aby jim proklestili cestu ke čtenářům mimo odbornou komunitu, kteří by je svým čtením v duchu výše zmíněné Iserovy teze znovu aktivovali, už jim však často nezbývá čas ani síly.
„Prozatímním“ řešením jsou filologické překlady, které jsou přece jen výrazně méně časově náročné než překlady umělecké, doplněné srozumitelným literárním komentářem, jenž čtenáře provede příběhem, vysvětlí zvláštnosti a upozorní na vyprávěcí postupy. Tato možnost se v praxi snáze uplatňuje v anglickojazyčném prostředí (vzhledem k širšímu čtenářskému záběru i tlaku na publikování v prestižních zahraničních nakladatelstvích). Neméně důležité mohou být moderní adaptace a texty inspirované byzantskou historií či literaturou: historické romány, fantasy nebo science fiction, které byzantský svět využívají jako zdroj motivů a atmosféry. Tyto knihy mohou vzbudit zvědavost a přivést nové čtenáře zpět k původním dílům. V češtině můžeme sáhnout například po detektivní trilogii zmíněného Panagiotise Agapitose zasazené do poloviny 9. století nebo po fantasy románech Guye Gavriela Kaye či Arkady Martineové. Pozdně byzantský román zatím na moderní literární zpracování, které by mu dalo nový hlas, čeká.
Další z cest se pokoušíme prošlapávat v časopise, který držíte v rukou, v rubrice Literární archeologie. Představujeme zde díla předmoderní literatury, zejména ta, která si lze přečíst v českých překladech, byť často starších a různorodé kvality. Poukazujeme na relevanci těchto textů pro dnešek a zároveň uvádíme čtenáře a čtenářky do problematiky a úskalí překladu. Ukazujeme, že překlad není totéž co originál; že překladatelských strategií je široká škála a žádná nemůže vyhovovat všem; že překlad stárne podstatně rychleji než originál; a že četba antického či středověkého díla v moderním překladu klade při čtení specifické nároky. Při troše úsilí však může otevřít okno do netušených a fascinujících světů starých kultur. V případě pozdně byzantských románů a jejich téměř sto let starých českých překladů je přesvědčit čtenáře o smyslu této četby zvláštní výzvou – v tomto čísle re:vizí můžete sami posoudit, jak se nám ji daří přijímat. •
Autorka je literární historička.