Obzvlášť krutá lživost
O Karské smlouvě
Vlády Socialistické sovětské republiky Arménie, Ázerbájdžánské socialistické sovětské republiky i Socialistické sovětské republiky Gruzie na jedné straně a vláda Velkého národního shromáždění Turecka na straně druhé, sdílejíce zásady bratrství národů a práva národů na sebeurčení a jsouce vedeny přáním navázat mezi sebou trvalé, srdečné vztahy a nepřetržité upřímné přátelství založené na společných zájmech obou stran, se rozhodly uzavřít za účasti Ruské socialistické federativní sovětské republiky smlouvu o přátelství […]
Těmito slovy začíná smlouva uzavřená v (dnes tureckém) Karsu v říjnu roku 1921. Slova o přátelství a sdílených zájmech i odkazy na právo národů na sebeurčení znějí velkolepě, skutečnost však byla zcela odlišná.
Karská smlouva určila hranice mezi kavkazskými státy a Tureckem. Řešení, které přinesla, bylo nešťastné. Jeho zhoubné důsledky přetrvávají dodnes a dorostly do rozměrů války. Katastrofální bylo řešení nejen pro Arménii, která přišla o velké území, na němž Arméni po staletí žili, ale v konečném důsledku pro celý region.
SMLOUVA NESPLNĚNÁ A SMLOUVA VYNUCENÁ
Zatímco Evropa se na sklonku roku 1921 třetím rokem vzpamatovávala z první světové války, na územích někdejší Osmanské a Ruské říše stále probíhaly boje. V Rusku bolševici likvidovali poslední odpor a státy Dohody okupovaly Konstantinopol, kde v čele loutkové vlády stál sultán, zatímco východní Anatolii ovládal Mustafa Kemal, budoucí zakladatel moderního Turecka.
Boje probíhaly i na Kavkaze, kde v květnu 1918 vyhlásily nezávislost tři státy – Gruzie, Arménie a Ázerbájdžán. Od počátku první světové války přešly několikrát z rukou Rusů k Turkům a zpět, bojovaly proti sobě o pohraniční území, následně se spojily do unie, aby čelily osmanské ofenzivě, ale zanedlouho opět stály proti sobě.
Obzvláště tragická byla situace Arménie. Během první světové války osmanská vláda cíleně vyhlazovala arménské obyvatelstvo a za krvavých masakrů a pochodů smrti bylo zabito na milion a půl Arménů a další statisíce musely uprchnout ze svých domovů. Útočiště hledali běženci na východě za řekou Araks, v oblasti dnešní Arménie, kde v roce 1918 vznikl křehký stát. Ten však od samotného počátku procházel humanitární katastrofou: živořily v něm statisíce uprchlíků bez střechy nad hlavou, šířila se epidemie tyfu, hlad i zima. První jaro nepřežila pětina obyvatel. Arménie hledala záštitu u států Dohody a žádala území někdejší Osmanské říše, odkud byli Arméni vyhnáni a vyvražděni. Sèvreská smlouva ze srpna 1920, uzavřená mezi Osmanskou říší a státy Dohody, jim toto opravdu přiznávala a slibovala též reparace arménským sirotkům.
Ovšem to, co stálo na papíře, neodpovídalo skutečné situaci. Smlouvu podepsala sultánova vláda, Mustafa Kemal ji však nerespektoval a zaútočil na Arménii, kterou státy Dohody nebyly schopny (a z obavy, že by tím mohly vyprovokovat spojení kemalistů a bolševiků, ani nechtěly) podpořit. Kemalisté tak rychle získali východní Anatolii, kterou Sèvreská smlouva přiznávala Arménii. Na začátku prosince 1920 stála turecká vojska nedaleko Jerevanu a hrozilo, že pohltí i zbytek země. Sovětské Rusko se nabídlo jako zprostředkovatel příměří, ovšem za podmínky, že se Arménie stane sovětskou. Příměří bylo podepsáno 2. prosince 1920, o den později byla vyhlášena Sovětská socialistická republika Arménie. Oficiálně byla sice ještě nezávislá, SSSR totiž vzniklo až o tři roky později, avšak bolševici začali ihned zatýkat opozici a záhy následovalo znárodňování. A o arménských hranicích i o hranicích jejích kavkazských sousedů se již rozhodovalo v Moskvě.
V březnu roku 1921 uzavřelo Rusko s kemalovským Tureckem takzvanou Moskevskou dohodu, týkající se východních hranic Turecka. Zástupci Gruzie, Ázerbájdžánu ani Arménie k jednáním přizváni nebyli a Rusko se zavázalo, že kavkazské státy přiměje, aby dohodnutý stav akceptovaly.
Turecko si žádalo nejen území, které před první světovou válkou patřilo Rusku – tedy okolí jezera Van a Karskou oblast i horu Ararat, kde po staletí žili Arméni a kde se nachází významné památky arménské kultury (mimo jiné i hlavní město středověké Arménie Ani a chrám sv. Kříže na ostrově Achtamar) –, ale vymínili si také, aby Nachičevan, hraniční oblast mezi jihem Arménie a Tureckem, obývaná v té době asi ze sedmdesáti procent Armény, připadla Ázerbájdžánu, který byl Turecku kulturně bližší. Dle dohody Ázerbájdžán nesmí toto území bez souhlasu Turecka předat žádné třetí straně. Karská smlouva pak byla pouhým stvrzením Moskevské dohody. A hranice v této podobě přetrvávají dodnes.
VELKÁ POLITICKÁ HRA
Jak to, že Turecko, které z první světové války vyšlo (ještě jako Osmanská říše) na straně poražených a bylo donuceno v Istanbulských procesech odsoudit strůjce hrůzy spáchané na arménském obyvatelstvu, nakonec získalo rozsáhlá území přiznaná původně Arménii? A jak to, že Arménie nevyšla vítězně ani ve sporech o území v rámci sovětského prostoru?
Proti sobě stojící státy Dohody a ruští bolševici se obávali, že se nepřátelská strana spojí s kemalisty, jejichž postupující vojenská vítězství stupňovala podporu mezi tureckými obyvateli. Proto obě strany zaujaly vůči Kemalovi vstřícnou, či alespoň opatrnou politiku. Winston Churchill, v té době ministr války Spojeného království, ve snaze nevyprovokovat podporou Arménie sblížení Turecka a SSSR, dokonce po jistý čas blokoval finanční podporu Arménie, která měla sloužit k nákupu zbraní.
Sovětské Rusko chtělo mít s Tureckem přátelské vztahy mimo jiné i kvůli podpoře muslimského obyvatelstva, kterou potřebovalo v souvislosti s konfliktem bolševického Ruska a Britů v Afghánistánu. Zároveň však vidělo v Turecku rivala a potenciální hrozbu, především kvůli úzkým vztahům mezi Tureckem a Ázerbájdžánem. Ázerbájdžán, bohatý díky nedávno objeveným ložiskům ropy, se v mnohém orientoval na Turecko a Ázerbájdžánci si mimochodem říkali „ázerbájdžánští Turkové“. Ruští bolševici tak potřebovali zabránit dalšímu sbližování Ázerbájdžánců s Tureckem a možným separatistickým snahám. Na etnicky poměrně bohatém území se proto snažili vytvořit národ Ázerbájdžánců mající společnou historii, která by byla nezávislá na Turecku. Proto podporovali narativ o tom, že přímí předkové Ázerbájdžánců sídlili na území sovětského státu dávno před Armény (a před příchodem Turků) a že některé (zcela zjevně arménské) památky jsou tedy ve skutečnosti památky ázerbájdžánské. Z rozhodnutí sovětské komunistické strany, které padlo v červenci 1921, bylo v roce 1923 Ázerbájdžánu připsáno také území Náhorního Karabachu, obývané téměř zcela Armény.
VYTVÁŘENÍ NÁRODŮ A NÁRODNÍCH MINULOSTÍ
Podpora Ázerbájdžánu a jeho nacionalistického narativu také zapadala do vnitřní politiky Sovětského svazu, kterou zavedl ještě jako komisař pro národnosti Stalin. Ta spočívala v podpoře „národní kultury“ v každém ze států sovětského svazu. Příslušnost k dané národnosti bylo možné si zpočátku zvolit, záhy však byla určována oficiálně podle „objektivních“ kritérií – povětšinou podle národnosti rodičů – a s ní byl člověku „přidělen“ i „národní charakter“. Po zlikvidování církví i občanských zájmových skupin se kulturní a folklorní aktivity staly jednou z hlavních možností se stýkat a ve veřejném prostoru něco vytvářet. V každém státě bylo vždy určeno jedno dominantní etnikum – jeho zástupci byli v hlavních rozhodujících pozicích (a na druhé pozici „místopředsedy“ byl téměř vždy etnický Rus). Tento princip hlavního etnika umožnil „poázerbájdžánštění“ regionu Nachičevan. Historik a žurnalista Argam Ayvazyan popisuje vlastní zkušenost: státní jazyk v Nachičevanu byla ázerbájdžánština a veškeré vedoucí funkce mohli zastávat pouze ti, kdo měli ázerbájdžánskou vysokou školu. A když v arménské vesnici nikdo patřičné vzdělání neměl, dosadili do funkce ázerbájdžánského absolventa. Ten si s sebou přivedl nejprve rodinu a pak širší příbuzenstvo. Arméni přicházeli o pracovní místa a vesnice se pomalu stávala napůl ázerbájdžánskou.
Arménů tedy žilo v oblasti čím dál tím méně, jejich přítomnost ale připomínaly památky. Ázerbájdžánští předáci si však přáli, aby se i na ně zapomnělo. Snahy arménských historiků a historiků umění podílet se na studiu a případné záchraně tamějších památek byly marné a pokusy o pouhé zdokumentování mohly vést k velkým problémům, jak dokazuje další Ayvazyanovo vyprávění. Ayvazyan, který se narodil v Nachičevanu v roce 1947 a vysokou školu vystudoval v Jerevanu, v jednom ze svých textů popisuje, jak se jako student vrátil domů na návštěvu:
V roce 1965 jsem si koupil levný fotoaparát a vydal jsem se z rodné vesnice Arindž v nachičevanské oblasti do nedaleké vesnice Nors. Sám, s foťákem, který mi visel na rameni, jsem neskrývaně fotil kostel, nápisy a chačkary. Zanedlouho mě obklopili ázerbájdžánští vesničané a začali se vyptávat, kdo jsem a co tam dělám. Řekl jsem jim, že pocházím z vedlejší vesnice a fotím jen pro sebe. Shodou okolností byli právě v ten den ve vesnici dva policisté. Okamžitě jim o mně řekli a oni mě zatkli a odvezli na okresní policejní stanici ve městě Nachičevan. Čekal jsem spolu s dalšími zadrženými na chodbě, když z kanceláře vyšel hlavní policista s vysokým mužem v civilním oděvu. Ten se okamžitě zeptal policistů: „Co tenhle kluk udělal? Ukradl něco?“
Odpověděli mu: „Ne, soudruhu Alijeve, přivezli jsme ho z vesnice Nors, fotil kostel.“
„Vezměte ho dovnitř.“
Přivedli mě dovnitř, posadili jsme se, přinesli čaj… Začal se mě vyptávat, proč jsem fotil (mluvili jsme ázerbájdžánsky). Potom vzal foťák, vytáhl z něj film, odhodil ho a řekl: „To[1]hle bylo poprvé. Běž a už nikdy nic takového nedělej. Zapomeň, že jsou v Nachičevanu nějaké arménské památky a nějací Arméni.“ Byl to Hejdar Alijev, šéf KGB v Nachičevanu, o němž jsem samozřejmě v té době nic nevěděl. (V roce 1969 se Hejdar Alijev stal prvním tajemníkem sovětské republiky Ázerbájdžán a v roce 1993 pak prezidentem nezávislého Ázerbájdžánu. Je otcem současného ázerbájdžánského prezidenta Ilhama Alijeva.) To bylo moje první setkání se „zákonem“.
Zatímco z Nachičevanu většina arménského obyvatelstva během sovětské éry odešla (v roce 1985 tvořili Arméni pouhá tři procenta obyvatelstva), v oblasti Karabachu, která byla v rámci Ázerbájdžánu autonomní a měla arménskou samosprávu, bylo v polovině osmdesátých let Arménů asi osmdesát procent.
Právě o území Karabachu se bojovalo v letech 1988–1994. V krvavém konfliktu zahynulo 30 000 obětí, byla zničena města a domovy statisíců lidí a většina Ázerbájdžánců byla vysídlena z Karabachu, jejž ovládli Arméni, kteří zde vyhlásili nezávislou republiku Arcach. Ostatní státy republiku neuznaly a oficiálně ji neuznala ani Arménie, avšak poskytovala jí plnou podporu. O necelých třicet let později, ve dvou krátkých válkách v letech 2020 a 2023, Ázerbájdžán, podporovaný dodávkami zbraní z Turecka a Izraele (který s Tureckem a Ázerbájdžánem pojí společná politika proti Íránu), zcela ovládl Náhorní Karabach. Tradiční spojenec Arménie, Rusko, zaneprázdněné válkou na Ukrajině, pomoc neposkytlo. Vysídleno bylo tentokrát asi 120 000 Arménů. V Náhorním Karabachu nyní prakticky žádní Arméni nezůstali. Jejich po staletí trvající přítomnost opět připomínají památky.
KULTURNÍ PAMÁTKY VE VÁLEČNÉM KONFLIKTU
V sovětském období bylo nemožné památky studovat a udržovat, avšak nebyly ničeny systematicky. K systematické likvidaci památek v Nachičevanu došlo až mezi lety 1997 a 2010. Situaci podrobně dokumentovala skupina badatelů z organizace Caucasus Heritage Watch. Na svých webových stránkách nabízí popis památek a satelitní snímky před destrukcí a po ní. Argam Ayvazyan, který si varování Hejdara Alijeva k srdci nevzal, a naopak dokumentování nachičevanských památek zasvětil svůj profesní život, píše, že v důsledku likvidační kampaně bylo zničeno asi 27 000 předmětů kulturního dědictví – náhrobky, chačkary, kostely a další stavby. Sekulární stavby, jako pevnosti a mosty, byly „restaurovány“ a jsou prezentovány jako ázerbájdžánské památky. Z původních, arménských památek nezůstalo v Nachičevanu prakticky nic.
Po obsazení Karabachu ázerbájdžánským režimem dochází k cílené likvidaci památek i tam. V některých případech jsou památky prohlášeny za patřící kavkazským Albáncům, které Ázerbájdžánci (historicky nepřesně) prohlašují za své předky. Tuto propagandu provádí osobně i současný prezident Alijev, při návštěvách dobytých území – například při návštěvě karabašské vesnice Tsakuri, kde místní chrám prohlásil za „naši národní památku“ a vyjádřil své pohoršení nad arménskými historickými nápisy (nejstarší pochází ze 12. století), které tam údajně Arméni dodělali, aby zfalšovali pravý původ stavby.
K ničení památek dochází i v Turecku, které doposud odmítá uznat genocidu Arménů. Památky jsou vystaveny chátrání, či přímo úmyslně likvidovány. Někdejší hlavní město Velké Arménie Ani je představováno především jako památka na slavnou éru Seldžuků. V karském regionu, u trosek kláštera Chtskonkh posprejovaných vulgárními nápisy, se nachází rozbitý hřbitov, rozpoznatelný podle poházených zbytků náhrobků a lidských kostí, mezi nimiž se povalují vystřílené nábojnice. Vykradači hrobů stále hledají „ukryté arménské zlato“ a staré kostely slouží jako střelnice. Karská oblast je dnes chudá a nevzhledná, s chátrajícími stavbami, kde žijí vykořenění lidé. A na přítomnost zájemců o arménské památky jsou místní úřady stále alergické. Při studentské exkurzi, jíž jsem se zúčastnila v roce 2018, nás ozbrojenci obestoupili dvakrát. Poprvé se odkudsi vynořil útočný a zlostný místní policista v civilu s pistolí zastrčenou v nedopnutých kalhotách, kterého doprovázelo několik kumpánů. A o několik dní později u nás zastavila dvě auta vojáků se samopaly. Jejich vzkaz byl jasný: Odjeďte!
Vrátíme-li se k úvodním slovům Karské smlouvy s vědomím výše popsaného, jejich lživost je obzvláště krutá. Slovem „přátelství“ se popisuje vztah mezi státy, z nichž jeden spáchal genocidu na lidech druhého, a právě Karská smlouva s konečnou platností zbavila uprchlíky, kteří vraždění unikli, možnosti navrátit se do svých domovů.
A dvojnásobnou pachuť zanechává i slovo „sebeurčení“. Lidé byli nuceni nadřadit jednu ze svých identit – svou příslušnost k národu, která pro ně často nebyla zdaleka identitou hlavní – všem ostatním – identitě lokální, náboženské, genderové, profesní, třídní – a na základě národní identity pak vnímat ostatní jako přátele či nepřátele. A v konečném důsledku o uznání národů a jejich hranic zdaleka nerozhodovaly národy samy, ale zájmy velkých mocností. Násilné určení hranic mezi Ázerbájdžánem a Arménií připravilo o domov statisíce lidí a spolu s následným živením nacionálních diskurzů bylo významným krokem k válkám o Karabach v postsovětském období, během nichž zemřely tisíce Arménů i Ázerbájdžánců, vojáků i civilistů, a další statisíce lidí musely opustit své domovy.
A poté co byli zabiti či vyhnáni lidé, pokračuje ničení památek. •