Hrdinky, nebo hysterky?
Feministická debata raného novověku před érou feminismu
Z výzdoby ložnic luxusního novomanželského apartmá ve vile Kratochvíle, vystavěné kolem roku 1590 v jižních Čechách, lze vyčíst navzájem velmi odlišné dobové představy a vzkazy o povaze žen. Jak se v renesanci a baroku vyvíjel spor zvaný querelle des femmes?
V obecném povědomí se feminismus dost možná spojuje se současnými nepřehlednými kulturními válkami, jako by to byla pořád nějaká novinka. Pravda, v našem – postkomunismem zatíženém – prostředí se stále může leccos takto opožděně jevit. Povětšinou si ale snad tento fenomén spojujeme s atmosférou šedesátých a sedmdesátých let 20. století. Někteří si možná vzpomenou na provokativní knihu Simone de Beauvoir, která stála na počátku tohoto hnutí – Druhé pohlaví (Le Deuxième Sexe) z roku 1949. Její „nebezpečnost“ vedla dokonce k tomu, že byla katolickou církví o sedm let později zahrnuta na seznam zakázaných knih. Obvykle se však zmiňuje i starší fáze této emancipace, jejíž kořeny lze v Evropě sledovat již na konci 18. století. Málokoho by ale asi napadlo, že pravým rájem feministické debaty byla doba renesance a baroka.
VYTĚSNĚNY Z PŘÍBĚHU UMĚNÍ
Právě období renesance a baroka se začalo právě od sedmdesátých let 20. století intenzivně historicky zkoumat i s ohledem na postavení žen v tomto období. V roce 1977 publikovala americká historička Joan Kelly-Gadol zásadní studii s patřičně provokativní otázkou, zda vůbec měly ženy nějakou renesanci, tedy zda jim renesance přinesla něco pozitivního. V článku Did Women Have a Renaissance? (Měly ženy renesanci?) mimo jiné konstatovala, že i oproti středověku byla renesance paradoxně obdobím ztráty vlivu a prestiže žen a stala se naopak érou ryze mužské dominance. Tak trochu v duchu Simone de Beauvoir popsala bytostně asymetrický vztah mužů a žen, daný společenskou závislostí žen na mužích ve všech oblastech jejich existence – od sociální, politické a kulturní role až k regulaci ženské sexuality. Svou úvahu Kelly-Gadol uzavírá tvrzením, že pokud renesance (vnímaná v duchu liberální emancipace) někomu přinesla autonomii a svobodu, pak to byli jen muži; celý koncept renesance je tak dle ní maskulinní.
Dnes je sice tento příkrý názor revidován, je nicméně zajímavé, že se studie Kelly-Gadol objevila v téže době jako esej Lindy Nochlin, průkopnice amerického feministického dějepisu umění, s podobným názvem Why have there been no great women artists? (Proč neexistují velké umělkyně?, 1971). Nochlin se podobně ptala, kam se ztratila umělecká autonomie a kreativita žen. Přirozeně nikam, nebyla jen akceptována, a Nochlin argumentuje podobně jako o něco později Kelly-Gadol: své schopnosti ženy nemohly uplatnit jednoduše proto, že mužská dominance v uměleckém světě zamezovala vzdělání a uplatnění žen. Toto patriarchální omezení navíc podle Nochlin přetrvalo v agendě dějin umění dodnes a ženy jsou tak v důsledku „institucionalizovaného“ společenského předsudku stále vytěsňovány z „příběhu umění“. V současnosti by patrně obě historičky byly potěšeny, jaká pozornost se ženám věnuje jak v historickém, tak uměleckohistorickém výzkumu, z tohoto zdánlivě marginálního tématu se stal doslova mainstream. Umělecký a historický kontext raného novověku je dnes prostředím, kde se s nesmírnou intenzitou i extenzitou objevuje řada zapomenutých aktérek dějin (umění), ale především se historicky zkoumají nejrůznější role žen a pole jejich působnosti.
LUKRÉCIE: ROZPORUPLNÁ HRDINKA EMANCIPACE
Dnešní výzkum se dotýká i specifické problematiky, kterou přinesla renesanční kultura, a tou je intenzivní debata o hodnotě žen a jejich postavení vůči mužům, což je v podstatě zásadní otázka feministická. Pro tuto diskusi, nabývající povahu zásadního kulturního a literárního fenoménu, se vžil název querelle des femmes (spor o ženy) a jejím předmětem byla pestrá rozprava o povaze žen – příznačně oscilující mezi extrémními póly pozitivního a negativního hodnocení. Svou tradici má tato renesanční polemika přirozeně ve středověku, jako ostatně leccos renesančního. Za její počátek se pokládá spis výjimečné francouzské spisovatelky Christine de Pisan (Pizan, 1364–1430), která na konci 14. století podrobila kritice rytířský Román o růži a jeho stereotypní, mizogynní a negativní představy o ženách jako nesamostatných, slabých a ke zlu náchylných bytostí. Christine de Pisan naopak přinesla příklady „silných žen“, dokládající rovnocennost ženského a mužského pohlaví. Tato polemika pak na počátku 15. století vyvolala řadu reakcí, které stály na počátku renesančního „sporu o ženy“: jedné straně prezentovaly hodnotu a význam žen, na straně druhé jejich marginálnost, ale i hrozbu, samozřejmě vůči mužům. Texty z pozdního středověku ženy vykreslují coby zdroj pokušení a slabosti, opírajíce se přitom o bohatou zásobu římských, ale i židovsko-křesťanských zdrojů, nebo naopak nabízejí katalogy úctyhodných příkladů ženské autority, dovednosti a síly. Za všechny lze zmínit Boccacciovu sbírku slavných žen (De Mulieribus Claris, O slavných ženách, 1361) či o něco pozdější Chaucerovu The Legend of Good Women (Legenda o řádných ženách, 1387).
Tuto paradoxní situaci může doložit jedna z nejoblíbenějších postav dobové literatury a umění – římská Lukrécie, jejíž vzorný příklad uvádějí Boccaccio i Chaucer. Její příběh uvedl do dějin Titus Livius ve své historii Říma (po 27 př. Kr.), jenž ji vykresluje jako příklad manželské ctnosti, dovedené do tragického důsledku. Tato dcera římského konzula Spuria Lucretia Tricipitina byla dle legendy znásilněna Sextem Tarquiniem, synem posledního římského krále Tarquinia Superba, a své zdrcení nad touto poskvrnou a ztrátou cti ji vedlo k sebevraždě. V renesančním umění patřila k častým námětům, nejen pro možnost podat senzuálně atraktivní zobrazení obnažené ženy, ale i pro morální rozměr svého příběhu, rezonujícího zejména v manželském prostředí. Příběh Lukrécie se tak stával předmětem výzdoby svatebních truhlic (cassoni), jimiž novomanželka svému choti demonstrovala svou duchovní spřízněnost s Lukrécií jako ideální normou ctnostné ženy. Italskou humanistickou literaturou ovšem prochází typicky nejednoznačný výklad této hrdinky, odrážející soudobý „spor o ženy“. Humanisté v Lukrécii oceňovali neochvějnou a mravně silnou ženu – například Coluccio Salutati v Declamatio Lucretiae (Řeč Lukrécie, kolem 1390) vyzdvihl její výmluvnost i odvahu. Později také Francesco Barbaro v traktátu De re uxoria (O svazku manželském, 1415) vyzdvihl „tichou ženskou výmluvnost“ Lukrécie a její mravní autoritu. Naopak jiný humanista 15. století, Lorenzo Valla, ve spise De voluptate (O potěšení, 1431) Lukrécii líčil, s odvoláním na svatého Augustina, jako bezmála šílenou, hysterickou osobu, jež svou situaci řešila zcela neadekvátním, nekřesťanským způsobem sebevraždy. Právě aspekt znásilnění a sebevraždy iritovaly morální interprety Lukrécie nejvíce. Nepřekvapí, že líčení hrdinky bylo radikálně polarizováno, pohybovalo se mezi ztělesněním ctnostné manželky a zneuctěnou, citově labilní pohanskou sebevražedkyní.
V renesančních manželských interiérech ostatně postava Lukrécie získávala rovněž specifickou úlohu, která onu – z hlediska feministické perspektivy paradoxní – dvojznačnost odráží. Lukrécie zde bývala pojata jako silná, výmluvná a rozhodná žena, anebo slabá a vůči muži submisivní. Zobrazování těchto příběhů v rezidencích se považuje za symbolické vyjádření mužovy autority nad manželkou, která odpovídá manželi za svou čest do extrémních důsledků, obrazy Lukrécie tedy měly normativně ukazovat ideál manželky. Zmíněný Boccaccio tak prohlašoval, že „žádná z žen, jež ztratila čest, by neměla žít, jak ukazuje vzor Lukrécie“.
STRACH MUŽŮ ZE ZTRÁTY AUTORITY
V českém prostředí takové obrazové užití ambivalentních ženských modelů nabízí pozdněrenesanční vila Kratochvíle v jižních Čechách. Toto luxusní novomanželské apartmá nechal kolem roku 1590 vystavět Vilém z Rožmberka pro sebe a svou ženu Polyxenu z Pernštejna. Nepřekvapí možná, že v manželčině ložnici se v rámci štukové výzdoby kleneb nacházel i dominantní výjev Lukréciiny sebevraždy. Ze strany Viléma, pořizovatele výzdoby, šlo patrně o vizuální vzkaz, jenž měl Polyxeně sloužit k potvrzování jejího sebevnímání jako věrné manželky. Obrazy žen však zdobily i apartmán Viléma z Rožmberka. V předpokoji jeho ložnice byly klenby vyzdobeny nástěnnými malbami s ústředním cyklem o Samsonovi, jemuž dominoval odstrašující příklad Dalily stříhající Samsonovi vlasy, čímž jej připravuje o sílu. Výjev pocházel z mědirytin Rafaela Sadelera, z cyklu zobrazujícího další „silné ženy“, vítězící nad slabšími muži (1589). Jeho předlohy byly použity i pro další, související výjevy na klenbách Vilémova předpokoje – ukazovaly římského císaře Heliogabala s ženami pokořujícími muže svou moudrostí, krále Šalamouna, jehož ženy přiměly klanět se modlám, a také dekadentní dvůr asyrského krále Sardanapala, obklopeného svůdnými, polonahými ženami.
V Kratochvíli tak do výzdoby pozdněrenesančního šlechtického sídla vstupovaly ženy v různých, diametrálně odlišných významových polohách, jež zrcadlily typicky ambivalentní dobový vztah mužů k ženám. Zatímco Lukrécie ukazovala ženské obyvatelce vily příklad ctnosti a stálosti vzorné manželky, jiné „silné ženy“ mužskému obyvateli naopak nastavovaly odstrašující zrcadlo neblahých důsledků, které muži ovládanému ženami přivodí ztráta jeho autority. Toto pojetí „silných žen“ v raném novověku věrně zrcadlilo zmíněnou debatu o povaze ženy (querelle des femmes), která v 16.–17. století zažívala opravdový boom. Výsledkem bylo množství textů v latině i v národních jazycích, jež rozehrávaly v tehdejších kulturních a literárních kruzích oblíbený rétorický žánr. Tato debata přitom odrážela mnohé z kulturních vzorců a konvenčních pohledů na ženy předmoderní doby. Typicky mizogynní vztah reprezentoval například pamflet skotského reformátora Johna Knoxe The First Blast of the Trumpet Against the Monstrous Regiment of Women (První volání polnice proti obludné vládě žen, 1558), který je politickou polemikou proti panovnicím a zahrnuje i typické argumenty, například že muž je nadřazené boží stvoření a žena podřadné. Je zajímavé, že autorem podobné kritiky, ale i obhajoby tehdy mohl být jeden a tentýž autor, kupříkladu anglický spisovatel Edward Gosynhill publikoval v polovině 16. století mizogynní spis The Schoolhouse of Women (Škola žen) a zároveň obranu a chválu žen Mulierum Paean (Oslava žen).
OBRANA ŽEN A ÚDĚL PERSONIFIKACÍ
Je pozoruhodné, jak do této debaty po vzoru Christine de Pisan vstupovaly samy ženy. Řada jejich textů a dopisů hájících význam a schopnosti žen a usilujících o jejich společenské uznání je dnes už dostupná, například práce Hélisenne de Crenne (1510–1552), Marie de Romieu (1545–1590) a dalších. Zvláště ve Francii 16. století vznikl specifický žánr opěvující dvořanku, její mravy, vystupování, půvab i vzdělání. Autorky zejména z Itálie a Francie již názvy svých textů jasně signalizují specificky feministickou rétoriku a argumentaci boje proti mužské nadvládě a proti podceňování žen a obhajoby ženské autonomie, jejich schopností a práv. Například výmluvný titul benátské spisovatelky Moderaty Fonte Il merito delle donne (O hodnotě ženy, 1600) rozvažuje o hodnotě žen, spis Lucrezie Marinelly La nobiltà et l’eccellenza delle donne co’ difetti et mancamenti de gli uomini (Vznešenost a dokonalost žen a vady mužů, 1601) byl sepsán jako odpověď na o dva roky starší mizogynní traktát Giuseppeho Passiho I donneschi difetti (Vady žen, 1598) či text italské benediktinky 17. století Arcangely Tarabotti Tirannia paterna (Otcovská tyranie, 1654).
Oslava schopností žen pronikla i do raněnovověké imaginace a ikonografie. Její povaha byla sice do nemalé míry ambivalentní, jak to dokládala i tehdejší nesmiřitelná debata odpůrců a zastánců žen. Existuje však přece jen jeden specifický obrazový žánr, populární především v 16. století, který může dodnes zajímavě odrážet tuto vrstvu raněnovověkého „feministického myšlení“. Míním tím oblíbené cykly pozitivních příkladů hrdinských žen, které byly čerpány především z biblických příběhů. Mezi nejčastěji zobrazované patřily zejména Ester, Rút, Judita, Jael, Sára, Marie. Charakteristickým příkladem mohou být dřevořezy (kol. 1530) německého rytce Erharda Schöna ukazující symbolický počet dvanácti hrdinek Starého zákona: Eva, Sára, Rebeka, Ráchel, Lea, Jael, Rút, Michala, Abigail, Judita, Ester a Zuzana. Není náhodou, že nezřídka se osud těchto žen vztahoval k jejich konfrontaci s muži, v čemž je možné vidět zajímavý aspekt „emancipačního myšlení“. Výmluvnou ukázkou této imaginace může být cyklus flámského rytce Hanse Collaerta staršího z roku 1576 představující sedmero ctností, personifikovaných ženskými postavami, jež jsou zobrazeny příznačně v opozici vůči negativním příkladům mužů; můžeme tak vidět například Spravedlnost a ukrutného císaře Nerona, Umírněnost a násilníka Sexta Tarquiniua, Statečnost s Holofernem (jehož odvážně usmrtila Judita) či Naději s (beznadějným) Jidášem. Celek pak ukazoval propracovaný systém těchto ctností – kardinálních: spravedlnost, statečnost, umírněnost a moudrost; a teologických: víra, naděje a láska.
Možná právě skutečnost, že tyto nejvýznamnější morální kvality člověka byly tradičně zobrazovány v podobě ženských personifikací, ukazuje, že jakkoli byly ženy v předmoderní době v mnoha ohledech utlačované, povědomí o jejich hodnotách trvale existovalo. A raněnovověký spor o ženy a jeho osobitá literární i obrazová podoba dokládají, že dnešní feminismus se svými legitimními nároky není žádným moderním výstřelkem. Je tu s námi již několik set let. •
Autor je historik umění.