Keltové, germáni, indiáni, špenát a velryby
Pokus o korekci názoru i pravopisu
V učebnicích dějepisu, stejně jako v souhrnech českých dějin, encyklopediích a slovnících, stojí, že prvními obyvateli, které na našem území umíme pojmenovat, byli Keltové, jež na sklonku starého letopočtu vystřídali Germáni. Zpravidla se také uvádí, že jde o nejstarší etnika či národy, které u nás můžeme doložit. A jestli se to přímo neuvádí, pak to vyplývá z kontextu a také ze samotného pravopisu, neboť právě národy a etnika musíme psát s velkými počátečními písmeny.
Protože toto vše čteme a slýcháme už od našich školních let a vyrostli jsme ve světě národů, národních zájmů, národního hospodářství, národní politiky, ale i národních divadel a muzeí, ani nás nenapadne pochybovat, že Keltové a Germáni byli, či dokonce jsou národy, moderněji řečeno etniky. Považujeme to za takovou samozřejmost, že se ani neptáme, odkud to vlastně s takovou jistotou víme. Jak se ale etnicita v dobách před více než dvěma tisíci lety zjišťuje? Jak se určuje příslušnost či nepříslušnost k etniku v dávných dobách? A kdo vlastně tvrdí, že „našimi“ nejstaršími etniky byli Keltové a Germáni?
VÝROBA MOCNÉHO NEPŘÍTELE
Předně to tvrdí archeologové, kteří znají keltská pohřebiště, sídliště, keramiku, ozdoby a tak dále a dokážou je odlišit od pohřebišť, sídlišť, nádob a ozdob germánských. Jak to dělají? Jak na těch hrncích poznají, že je vyrobili a užívali Keltové či Germáni? Laik, který by archeologům nevěřil, by mohl tvrdit, že to prostě nejde. A měl by pravdu! Ostatně na teoretické úrovni to připouštějí i sami archeologové, když říkají, že archeologické nálezy nositeli etnicity nejsou. Přesto píší o keltském a germánském osídlení Čech, Moravy, střední Evropy. Jak to jde dohromady? Těžko, ale archeologové vycházejí z toho, že s pomocí psaných pramenů, tedy pramenů historických, to přece jenom jde. Zkrátka když nějaký antický spisovatel napsal, že někde žijí Keltové (Germáni), pak naleziště a nálezy z tohoto území a období musí být keltské (germánské). Studiem těchto nálezů se pak zabývají archeologové, pro které se stává Keltem (Germánem) ten, kdo pohřbíval určitým způsobem, bydlel v určitých typech stavení a vyráběl a užíval určitou keramiku, ozdoby apod.
Archeologové tak spoléhají na historiky starověku, kteří se antickými písemnými prameny zabývají. U historiků je zjišťování, kdy a kde žili Keltové či Germáni, v podstatě jednoduché, stačí si to přečíst, neboť pro historiky je Keltem či Germánem ten, koho tak označují antičtí spisovatelé. Potíž ovšem spočívá v tom, že tito spisovatelé nikdy nepsali o tom, jakou keramiku či jaké ozdoby tito lidé vyráběli, jak pohřbívali, jak bydleli atd. Propojit tedy písemné a archeologické prameny je velmi obtížné. Tím ovšem problémy nekončí, ale spíše začínají. Starověké autory totiž nezajímalo ani to, jakou řečí barbaři mluvili či jak si sami říkali.
Kromě toho historikové upozorňují, že pro staré Řeky i Římany až do Caesarových Zápisků o válce galské byli stejně všichni lidé za Alpami Kelty, bez ohledu na jejich řeč, hrnce, spony, pohřebiště, či dokonce jejich vlastní názory. Ostatně většina starověkých historiků za Alpami nikdy nebyla. Vše změnil až Caesar, který potřeboval vysvětlit, proč v Galii s římskými legiemi vede z osobních finančních a politických důvodů v podstatě nelegální válku. Ke zdůvodnění potřeboval mocného nepřítele, a tak jej vytvořil. Proto vznikli Germáni, početný a nebezpečný lid žijící východně od Rýna, jehož příslušníci jsou ještě urostlejší a divočejší než Galové (Keltové) a chtějí napadnout Itálii, a Caesar tedy legie nutně potřebuje, aby tomu zabránil. Je až s podivem, jak je ten svět stále stejný…
PODLE DNA KELTA ANI SLÁVISTU NEPOZNÁME
Caesar toto vše sepsal ve svých Zápiscích, které dokončil v zimě 52/51 př. Kr. a pak zveřejnil. Díky jeho autoritě byli od té doby pro římskou veřejnost i spisovatele všichni lidé východně od Rýna, tedy i v Čechách a na Moravě, Germány. Ovšem nejen pro antické autory, ale o celá staletí později i pro historiky a archeology. V onu zimu se (nejen) v Čechách a na Moravě měli stát z Keltů Germáni, aniž by ovšem změnili svá sídliště či pohřebiště, hrnce, spony, náramky… A aniž by o tom vůbec věděli! A aby nebyl potížím konec, historikové starověku tvrdí, že příslušníci kmenů sídlících tehdy a v následujících zhruba pěti staletích za Rýnem (u nás například Markomani či Kvádové) sami sebe nikdy za Germány nepovažovali, nikdy si tak neříkali a nikdy se nepovažovali za jeden celek. S Kelty je to poněkud složitější, ale v zásadě obdobné.
Rovněž lze silně pochybovat o tom, že by se přes zimu bývalí Keltové naučili nějaký germánský jazyk a svou keltštinu zapomněli, aby splnili podmínku lingvistů, že Keltem či Germánem je ten, kdo mluví keltským či germánským jazykem. Ostatně o jazyk barbarů se Řekové ani Římané nezajímali a nelze jej odečíst ani z keramiky či jiných nálezů.
Příklad s Caesarem ovšem staví do podivného světla i pokusy určovat etnicitu pomocí DNA. A právem. Současná etnologie či sociologie, tedy obory, které se etnicitě nejvíce věnují, sice zatím nevytvořily všeobecně uznávanou definici etnicity ani národa, ale kladou při jejich určování největší důraz na vlastní sebeurčení. Tedy na to, jak se lidé, respektive společenské skupiny, sami cítí, jak se sami nazývají a za koho se sami považují. Dokonce prokazují, že jedinec může svou etnicitu během života změnit či mít několik etnicit zároveň. A o tom, jak se lidé ve staletích okolo změny letopočtu cítili a za koho se považovali, neví archeologie vůbec nic a historie téměř totéž. Přitom genetika při určování, zda je DNA keltská, či germánská, vychází právě z těchto oborů. Ostatně stanovovat pomocí DNA, jak se lidé cítí a za koho se považují, je stejně naivní, jako tímto způsobem zjišťovat na Olšanských hřbitovech, kdo byl sparťan a kdo slávista… Etnicita či národnost je společenská záležitost, a proto ji nelze zkoumat pomocí přírodních věd.
PROPIŠME POZNÁNÍ DO PRAVIDEL
Co s tím? Řešení je poměrně jednoduché – připustit, že naši keltové a germáni nejsou etnika, ale konstrukty, které jsme si vytvořili na základě představ a konstruktů antických autorů. A současně připustit, že tyto konstrukty nejsou stejné – jiné kelty a germány si vytvořili archeologové, jiné historikové, další lingvisté atd. Konstrukty, tedy kelty a germány, ovšem dle Pravidel českého pravopisu nelze psát s velkými počátečními písmeny. Možná to vnese zmatek do českého pravopisu, avšak badatelům různých oborů to skýtá příležitost i graficky upozornit, že s kelty a germány není něco v pořádku. A v neposlední řadě je samotné donutit o těchto pojmech přemýšlet, neboť výsledek jejich úvah bude hned vidět.
Prosadit takovouto korekci názoru a pravopisu v odborné, a především široké veřejnosti představuje ovšem téměř nesplnitelný úkol. Přesto se o to musíme pokusit. Pomoci nám snad mohou následující přirovnání. Příběh keltů a germánů lze velmi dobře srovnat s příběhem indiánů, dříve Indiánů. První takto označili staří Řekové a Římané, bez ohledu na jejich vlastní mínění. Druhé tak pojmenoval Kolumbus, který se domníval, že přistál v Indii, a proto nazval obyvatele nové země novými indiány. Stejně jako Keltové a Germáni v zimě 52/51 př. Kr., ani obyvatelé Ameriky nevěděli, že se (pro Evropany) stali v roce 1492 indiány. Nikdy se tak sami nenazývali, nikdy se za indiány nepovažovali, zkrátka nikdy nebyli jedním etnikem. To ovšem evropští kolonisté a všichni Evropané dlouho nechápali, například my Češi až do roku 1991, do kdy jsme psali Indiány s velkým I.
Poznávání keltů a germánů do jisté míry připomíná také příběh špenátu, v němž jistý německý chemik v 19. století zjistil značný podíl železa. A protože je železo zdravé, stalo se součástí zdravé výživy zvláště dětí. Zanedlouho uplyne sto let od chvíle, kdy jiní němečtí badatelé s překvapením poznali, že se onen chemik spletl v desetinné čárce a špenát obsahuje desetkrát méně železa, tedy úplně stejně jako ostatní listová zelenina. Výsledek? Špenát cpeme do dětí dodnes. Kvůli železu… Jak to dopadne s kelty a germány?
A co mají společného s kelty a germány velryby? Označení velryba vzniklo ještě v dobách, kdy neexistovala zoologie, která následně zjistila, že velryba vlastně rybou není, že jde o savce. Slovo už nešlo vzít zpátky, a tak se užívá dodnes. Podobně jako u keltů a germánů se tedy jedná o podstatný omyl, který byl odhalen. Rozdíl ovšem spočívá v tom, že fakt, že velryba je savec, se učí žáci na základní škole. V hodinách vlastivědy a dějepisu se titíž žáci ovšem nadále učí o „našich“ nejstarších národech – o Keltech a Germánech. •
Autor je archeolog, který se nezabývá Slovany ani slovany.