Ndox Électrique
Rituál adorcismu a post-industriál v Senegalu
ADORCISMUS. Tvůj osobní DÉMON ovládne tvou BYTOST, a to NAVŽDY. Pravidelně si bude nárokovat tvé tělo – naléhavě ho potřebuje, když se cítíš špatně a jsi nešťastný. A v takovou chvíli přicházejí společenství senegalského n’döepu se svými tanci a sabary (perkusními orchestry), přinášejí oheň, kadidlo a vodu, aby tě odvedla k tvé NEJDIVOČEJŠÍ stránce. V nespoutaném rituálu trvajícím až do úplné ztráty smyslů tě tvůj osobní démon zcela pohltí. Jde o terapeutický rituál, rituál POSEDLOSTI a TRANSU, prastaré dědictví, spojení animismu a islámu.
Ženy z etnika Lébou během rituálu n’döep, Guéréo, Senegal. Foto © Gianna Greco & François R. Cambuzat
Zvědavost a obrovská touha se učit mě a Giannu Greco, tedy hudebníky tvořící Putan Club, žene až na konec světa. A tak vyrážíme – daleko, a rozhodně ne jako turisté. Ti se vždy vrátí, protože jejich představa cestování spočívá jen v dočasné změně prostředí a sbírání suvenýrů, jimiž oslní své okolí. Ne. Odjíždíme, abychom jinde znovu prožili život, aby tam, odkud přicházíme, na nás zapomněli, abychom svůj život přetvořili, změnili i své problémy. Dáváme se na útěk, spásný, či ničivý. Ať tak či tak, je to odchod bez návratu.
Naše cesta začala v roce 2013 únikem k Ujgurům – do nechvalně proslulé provincie Sin-ťiang v Čínské lidové republice. Pokračovala v provincii Dersim v Turecku mezi kurdskými alevity, poté v černošské komunitě v tuniském Tozeuru a nakonec mezi lébouskými obyvateli Senegalu. Co všechny tyto zkušenosti spojuje? Posedlost a rituály s jejich rytmy a melodiemi. Západní romantismus si už od šedesátých let 20. století koncept transu přivlastnil, ovšem spíš proto, aby oslavoval malé já, než aby zachránil velké my. Mnoho „world music“ projektů dnes připomíná spíše vykrádání a míchání cizích hudebních stylů než skutečné kulturní propojení a velká část tohoto žánru zůstává až na několik vzácných výjimek neokolonialistickým podnikem. Celý jeho průmysl je v rukou Západu: vydavatelství, manažeři, agentury, festivaly – všichni hledají exotické produkty, které by mohli přeměnit ve zlato. My jsme se však svým únikem chtěli co nejvíce přiblížit zkušenosti, v níž se prolínají terapie, sociální vazby, katarze a mystika a vytváří jeden celek.
N’döep si uchoval svou čistotu, protože v Senegalu jde o tabuizovanou, a dokonce děsivou praktiku, kterou nelze komercializovat. V etniku Lébou v Senegalu jsme se setkali s tajným, nepřístupným a násilným rituálem.
Když je někdo nemocný, jeho osobní duch mu přikáže uspořádat n’döep i s oběťmi, které k němu nevyhnutelně patří. Během rituálu se vyvolává mnoho ochranných duchů, přičemž se jeden od druhého liší podle místa svého původu – například Coumba Lamba (z oblasti Rufisque), Coumba Mbang (ze Saint-Louis), Mama Samba Ndaye, Lëk Dawour Mbay (z Dakaru), Coumba Castel (z Thiaroye) a další. Nemocný nebo jeho rodina kontaktují léčitele, který prostřednictvím věšteckých praktik zjistí, že duch (někdy označovaný jako „rabb“, „džin“ nebo nejčastěji vodní ženský duch) požaduje oběť – od drobných zvířat (slepic, kohoutů) až po větší (kozy, ovce, hovězí dobytek). Rodina platí nejen za obětiny, ale také za jídlo pro léčitele a léčitelky, jejich asistentky a grioty (hudebníky). Pokud si duch žádá delší rituál, je potřeba zajistit i ubytování. Celý rituál je nesmírně nákladný.
Rituál začíná ráno příchodem léčitelů a léčitelek a jejich asistentek. Zpívá se a tančí – na našem albu tomu odpovídá skladba Jamm Yé Matagu Yalla – a na zemi se pomocí zvířecího rohu, kyselého mléka a vody kreslí v elký kruh, který vymezuje posvátný prostor ceremonie. Účastníci prosí ducha o ochranu, aby rituál proběhl úspěšně. Postupně se vyvolává mnoho božstev skrze různé zpěvy a rytmy. Jakmile duch pacienta osloví, ten společně s dalšími posedlými upadne do transu. Obřad tak slouží jako terapie pro všechny přítomné.
Barvy, místa, zpěvy a obětiny mají zásadní význam – každý obětovaný druh zvířete s sebou nese odlišné rituální významy. Nemocní a obětovaná zvířata jsou společně přikryti těžkými přikrývkami, zatímco léčitelé a asistentky zpívají další písně, doprovázeni v mimořádně složitém obřadu perkusní orchestry griotů.
Na našich cestách nás téměř nikdy nepřitahuje samotná hudba, ale spíše její společenská role. Stejně jako v mnoha našich předchozích projektech nás zajímala především komunitní funkce hudby. N’döep – tak jako mnoho dalších terapeutických hudebních forem (posedlost, adorcismus, trans, nářky atd.) z celého světa, včetně Afriky – nám umožnil zaujmout jiný úhel pohledu, než umožňují estetické a umělecké standardy Západu, a v tomto případě i než umožňuje slavnostní senegalský mbalax.
Animistické víry a praktiky jsou v senegalské společnosti hluboce zakořeněny a navzdory vlivům islámu a kolonizace stále přetrvávají a vytvářejí takový pohled na svět, v němž jsou nemoci nejasného původu často vnímány jako důsledek nadpřirozených sil. Tradiční léčitelé a léčitelky je pak léčí svými obřady. Naším prvním cílem tedy bylo pochopit, druhým se naučit, třetím si s tím vším hrát. To, co následovalo – nahrávání, vydání alba a turné –, bylo spíše přáním hudebního uskupení, se kterým jsme spolupracovali.
Na počátku jsme totiž neměli žádnou uměleckou ambici. Nejvíce jsme si cenili a empatie: počínat si tak, aby nám spolu bylo dobře. Křičet, tančit, strkat do sebe v katarzním rituálu, který připomínal pogo nebo rave party obohacené o divokou duchovní složku. Chtěli jsme pochopit a možná se i něco naučit.
Strávili jsme dlouhé měsíce natáčením nahrávek přímo v terénu, pořizováním videí, kladením otázek a diskusemi. Teprve mnohem později nás grioti vyzvali, abychom si zahráli s nimi. Nezasahovali jsme do harmonie, struktury ani tempa. Nic nebylo uměle sestříháno – naopak, počítač se dlouhé měsíce „učil“ poslouchat n’döep, analyzoval rytmické struktury a jejich úlohu v rituálech. Až poté, co jsme principům porozuměli, chopili jsme se kytar a nechali promluvit instinkt. Hudba n’döepu je plná násilí – a my jsme jí odpověděli stejnou energií. •
„Tradice není uchovávání popela,
ale předávání ohně.“ Gustav Mahler
Autor je hudebník.
Z francouzštiny přeložila Míla Janišová.