Paměť, politická zbraň
Zneužívání vzpomínek na devadesátá léta v Rusku
V Rusku devadesátých let minulého století se vedle sebe ocitly svoboda a nové možnosti i ztráta smyslu a zhroucení dosavadního života mnoha lidí. Součástí každodennosti se staly násilná kriminalita a ekonomická nestabilita, stejně jako (především západní) spotřební zboží, kulturní tvorba a životní styl.
Privilegovanější sociální skupiny, které žily převážně ve velkých městech, ocenily nově nabytou svobodu slova, pohybu, shromažďování, vyznání i podnikání a vnímaly ekonomické obtíže, včetně těch svých, jako sekundární a dočasné. Ti alespoň trochu podnikaví přijali změny, chopili se příležitosti a vydali se na cestu zlepšování životních podmínek. Někteří lidé přišli o život, jiní extrémně zbohatli. Avšak mnoho dalších bojovalo, aby vyšlo s penězi, a jejich absolutní prioritou se stalo fyzické přežití.
Vzpomínky na tuto bouřlivou a vzrušující dobu se samozřejmě začaly formovat už během samotných devadesátých let, a jelikož paměť je ze své podstaty proces, tyto vzpomínky nezůstaly neměnné. K jejich utváření přispělo mnoho faktorů: kromě samotného vývoje událostí také společenské zázemí a životní zkušenosti daného člověka, dále média a kulturní produkce, veřejný diskurz v širším slova smyslu a mnoho dalšího. V tomto komplexním společensko-kulturním procesu hrála významnou roli politická instrumentalizace.
„V devadesátkách zabíjeli lidi a všichni chodili úplně nazí.“ Tyto verše z písně tehdy dvacetileté ruské zpěvačky Monětočky z roku 2018 skvěle ilustrují, jak moc se první postsovětské desetiletí stalo v zemi mytizovaným. Vzpomínky na devadesátá léta jsou v Rusku soustavně používány a zneužívány k prosazování různých politických narativů.
Už ke konci devadesátých let začali být lidé v Rusku poněkud rozčarováni z toho, co jim desetiletí nabízelo: z demokracie, svobody i z tržního hospodářství. Život byl těžký, chudoba se prohlubovala a začala narůstat nostalgie po pozdněsovětském období. Avšak ani tehdy nebyla devadesátá léta vnímána pouze negativně. Na počátku nultých let byly postoje široké veřejnosti nejednoznačné a „kolektivní“ paměť odrážela skutečnost, že obyvatelé Ruska prožívali devadesátá léta různě: co pro jedny znamenalo konec života, který dosud znali, jiným přineslo nespočet možností.
Situace se změnila v polovině nultých let, kdy různorodost postojů ustoupila rostoucímu negativismu: průzkum Centra Levada z roku 2006 ukázal, že 61 procent respondentů nahlíželo na devadesátá léta negativně a pouze 22 procent pozitivně. Tato „negativizace“ vzpomínání nevznikla bez vnějšího zásahu: jak poukazuje sociolog Alexej Levinson, vzpomínky byly značně homogenizovány politickými autoritami. Příběh o devadesátých letech jako o období kriminality a ekonomického kolapsu postupně z dominantní části veřejného prostoru vytlačil ostatní narativy.
Během volební kampaně pro parlamentní volby v roce 2007 se do oficiálního diskurzu dostal výraz lichie děvjanostyje – „divoká devadesátá“ (v překladech do různých jazyků také „bouřlivá“, „tvrdá“, „chuligánská“). Ruské politické vedení proti sobě s oblibou stavělo chaos postsovětské dekády s údajnou stabilitou let nultých, a z devadesátých let tak učinilo klíčový prvek své politiky paměti. Politoložka Olga Malinova, odbornice na oficiální paměť na devadesátá léta v Rusku, analyzovala explicitní i implicitní zmínky o devadesátých letech v proslovech Vladimira Putina a Dmitrije Medveděva. Její výzkum ukazuje, že oba k vytvoření jednostranného pohledu na toto desetiletí výrazně přispěli.
Tato politika minulosti měla své důsledky. Během následujících let začala být devadesátá léta představována jako období politického chaosu a hospodářského kolapsu, a tedy jako kontrast k Putinově stabilitě. To byl první narativ „kolektivní“ paměti na devadesátá léta, který se stal politickým nástrojem a pod jehož tíhou byly komplexní vzpomínky lidí stále více zplošťovány. V průběhu několika následujících let tento narativ dále sílil.
Členové opozice v Rusku taktéž používali odkazy na devadesátá léta, a to především během protivládních protestů, jež v letech 2011 a 2012 propukly po celé zemi. Avšak významnější snahy o vytvoření protiváhy k oficiálnímu vzpomínání proběhlo až po potlačení protestů.
V letech 2014 až 2016 se opozice snažila v celé řadě mediálních projektů, festivalů, flashmobů, dokumentárních filmů a televizních seriálů představit devadesátá léta jinak, než je ukazoval oficiální narativ. V zásadě šlo o snahu zdůraznit pozitivní aspekty devadesátých let a postavit se tak příběhu, který vyprávěly autority.
Jednalo se především o projekty, které vznikly z iniciativy nebo kolem kulturního časopisu Colta.ru (který je nyní v Rusku zakázán): Muzeum devadesátek, Škola devadesátek a Ostrov devadesátek. Mezi dalšími byla také například Otevřená univerzita Michaila Chodorkovského, jejíž první kurzy byly věnovány reflexi devadesátých let, nebo Jelcinovo centrum s muzeem v Jekatěrinburgu. (Jelcinovo centrum je ovšem zvláštní případ, protože je úzce napojeno na politické autority: hlavním zdrojem jeho financování byl ruský prezidentský úřad. Tato skutečnost mu však nebránila v prezentování narativu, který se lišil od toho oficiálního.)
Způsoby, jimiž zmíněné projekty aktualizovaly vzpomínky, se lišily, ale všechny představovaly jako základní výdobytek devadesátých let rozkvět kultury a svobod. Účastníci projektů – většinou představitelé inteligence – vzdorovali oficiálnímu narativu tím, že do centra pozornosti stavěli vzpomínky, jež oficiální narativ opomíjel. Tyto projekty tedy částečně vytvářely a částečně aktualizovaly protipaměť.
Podstatu protinarativu nejlépe ilustruje citát Alexandra Baunova, novináře, politického analytika a organizátora akcí, jež tento protinarativ šířily. V září 2015 na jednom festivalu Ostrova devadesátek v Moskvě Baunov řekl: „[…] člověk je rozpolcen mezi úkol naprosté poctivosti a úkol postavit se lžím, s nimiž se setkává. […] tento festival se zaměřuje na druhý úkol: nejde o přikrášlování a idealizování devadesátek, ale o jakýsi objektivní rozhovor.“ Dle Baunova spočívá hlavní obtíž diskuse o devadesátých letech v nutnosti manévrovat mezi mýty, které vytvářejí autority, a živoucími vzpomínkami lidí. To jej vede k tomu, že uznává protivzpomínky i to, že si nárokují absolutní pravdu. To je symptomatické. Ve snaze čelit oficiálnímu narativu o poslední dekádě minulého století se mluvčí Ostrova devadesátek a dalších podobných projektů zaměřovali na svobody a další výdobytky desetiletí, a přispívali tak ke zplošťování komplexnějších vzpomínek lidí. Tyto disentní snahy o změnu režimu a jeho politiky paměti z vícero důvodů (jež přesahují rozsah tohoto textu) selhaly. Poskytly však přístup, který můžeme vnímat jako druhý narativ „kolektivní“ paměti na devadesátá léta, který se stal politickým nástrojem.
Od začátku ruské celkové invaze na Ukrajinu se spustila nová vlna instrumentalizace devadesátých let, a to jak uvnitř, tak vně Ruska. V poslední době se objevila celá paleta kulturní tvorby: hrané i dokumentární filmy, televizní programy a další. Alespoň dva zde stojí za zmínku: prvním je dokumentární cyklus Peredateli (Zrádci, 2024) z produkce spolupracovnice zesnulého Alexeje Navalného, Marie Pevčich, a jejich Nadačního fondu proti korupci a druhým seriál Neprošedšee vremja (Neuplynuvší čas, 2024), který vytvořilo Jelcinovo centrum ve spolupráci se studiem Lorem Ipsum & Bibury Entertainment.
Desetidílný seriál vytvořený Jelcinovým centrem příliš nový pohled na devadesátá léta nenabízí a ty, kteří narativ centra a jeho muzea znají, nepřekvapí. Dokument se točí okolo role Borise Jelcina v ruské historii a jako jeho klíčový úspěch zdůrazňuje to, že „dal Rusku svobodu“. Příběh je vyprávěn establishmentem, muži z politických a ekonomických elit. Z tohoto pohledu dokument sleduje druhý výše zmíněný narativ „kolektivní“ paměti a nabízí protiváhu k chmurnému oficiálnímu příběhu.
Zrádci jsou mnohem pozoruhodnější. Kromě toho, že tento seriál má miliony zhlédnutí na YouTube, kde byl zveřejněn v roce 2024 (s anglickými titulky), „rozložil“ ruskojazyčný opoziční internet jak uvnitř země (mimo oficiální veřejnou sféru), tak za hranicemi. Všichni se, jak se říká, pohádali se všemi. Důvodem pravděpodobně nebyly vzpomínky na devadesátá léta jako takové, ale spíše způsob, jakým byly vetkány do vyprávění, a cíl, kterého autoři chtěli dosáhnout.
Lidové vzpomínky na devadesátá léta v Rusku – a v celém regionu – mají především ekonomický charakter. Extrémní zchudnutí a rychlá kumulace bohatství, riskantní šmelina a šedá ekonomika a prázdniny na Francouzské riviéře či v Hurghadě, divoký úspěch nebo smrtící pád – to vše existovalo jedno vedle druhého, někdy v rámci jedné rodiny. Později byly tyto odlišné zkušenosti buď vměstnány do oficiálního katastrofického narativu vnuceného ruskými autoritami, nebo odsunuty stranou – popřípadě úplně ignorovány – narativem opoziční inteligence, který kladl důraz na svobodu.
Autoři seriálu Zrádci používají tento ekonomický rámec a příběh vyprávějí zdánlivě z perspektivy „obyčejných“ lidí. Nejenže ukazují přímé spojení mezi devadesátými a následujícími, nultými roky, ale informují diváky, že tyto dvě dekády ve skutečnosti představují epochu poznamenanou tím, že ruský establishment soustavně a neúprosně okrádal své vlastní spoluobčany. Toto by se dalo chápat jako třetí „kolektivní“ narativ paměti na devadesátá léta. I když tato perspektiva má opodstatnění, tvůrci série ji zjevně instrumentalizují. Používají populistické nálady a silně emotivní způsoby, kterými se snaží diváka vyděsit nebo rozčílit, aby podpořil jejich politický záměr.
Klíčovou otázkou je, kdo ve Zrádcích dostává prostor: kdo má právo na slovo? Příběhy v melodramatickém narativu vypráví hlavně sama Maria Pevčich. Právě ona a pravděpodobně její spolupracovníci určí identitu „zrádců“. Společenské skupiny, jejichž jménem je toto obvinění vzneseno a na které devadesátá léta dopadla nejtvrději, zůstávají převážně mlčící a odosobněné.
VOLÁNÍ PO ROZMANITÉM PŘIPOMÍNÁNÍ
Devadesátá léta podle vědců způsobila mnoho traumat, která je, jak známo, těžké překonat. Traumatizované společnosti trpí, slovy sociologa Kaie Eriksona, „zásahem do základní tkáně společenského života, který ničí vazby mezi lidmi a narušuje původní pocit společenství“. Ruská historie od roku 2000 se zdá být učebnicovým příkladem tohoto tvrzení. Lze se domnívat, že různé narativy o minulosti, včetně narativu o devadesátých letech, které různí aktéři vnucovali obyvatelům Ruska v posledním čtvrtstoletí, i nadále traumatizují.
Co s tím lze dělat? Autor této eseje volá po tom, aby lidé mohli vzpomínat otevřeně a svobodně. Paměť je často různými způsoby „používána“ komunitami, skupinami, politiky i celými společnostmi. To je skutečnost, nikoliv problém sám o sobě. Problémy nastávají, když je minulost zneužívána, když se lidem vnucují určité interpretace a jiné jsou potlačovány a když je vzpomínání obráceno v dogma. Nakládání s pamětí na devadesátá léta v Rusku je pětadvacet let dlouhá historie přesně tohoto fenoménu.
Prostor pro pluralitní vzpomínání má svůj smysl. Vyjádření a sdílení různorodých vzpomínek na devadesátá léta jistě odkryje řadu zkušeností, které je ještě potřeba zpracovat. Vyslovení rozmanitých lidových vzpomínek možná kolektivní trauma Ruska nevyléčí. Avšak může společnosti umožnit traumatické události lépe uchopit, což je předpoklad pro zotavení. •
Autor je historik.
Z angličtiny přeložila Karolina Foletti.