Boj o pravdu

Jak obvinění ze lží mění politiku a společnost
Politický boj o pravdu není novinka – je starý jako politika samotná. Pravda v politice nikdy nebyla jen otázkou objektivních faktů; vždy závisela i na interpretaci, mocenských zájmech a dobových ideologických a technologických podmínkách. Od procesů s kacíři ve středověku přes nacistickou propagandu až po dezinformace v době studené války byly pravda a lež využívány jako mocenské nástroje na delegitimizaci oponentů. Jak se tento boj mění v době digitální?
TISK, ROZHLAS, HIV A ZLOM
Ve 20. století propaganda sloužila jako klíčový nástroj totalitních režimů na upevnění moci. Nacistické Německo pod vedením ministra propagandy Josepha Goebbelse systematicky využívalo masmédia k šíření antisemitismu a k manipulaci veřejného mínění. Cílem institucionalizované, systematické a státem kontrolované propagandy bylo využít už existující protižidovské předsudky a napětí ve společnosti a vytvořit obraz Židů jako univerzálního nepřítele národa. Antisemitismus však představoval pouze část propagandistické mašinerie, jež bojovala proti všemu, co považovala za „cizí“ nebo ohrožující režim, kupříkladu komunismu, socialismu, liberalismu a různým národnostním, etnickým a sexuálním menšinám. Při opakovaném, systematickém šíření frází proti „nepřátelům“, jež manipulovalo veřejným míněním a posilovalo moc vládnoucích sil, spoléhala propaganda nejen na tisk, ale od třicátých let 20. století také na novou technologii – rozhlas. Rozhlas pomáhal nacistům posilovat loajalitu k režimu, radikalizovat společnost a normalizovat nenávist vůči Židům a dalším menšinám, a připravoval tak veřejnost na akceptování (či alespoň tolerování) zvěrstev páchaných režimem.
Podobné strategie se používaly i v době studené války. Například v osmdesátých letech sovětská KGB v rámci operace Denver šířila dezinformaci, že virus HIV byl vytvořen v amerických laboratořích CIA. Cílem bylo posilnit protiamerické nálady, oslabit důvěru v západní vlády a vyvolat vnitropolitické spory v USA. Manipulace s pravdou byla vždy domácím politickým nástrojem i součástí geopolitické strategie.
V minulosti byly falešné zprávy šířeny především tradičními médii (tiskem, rozhlasem, televizí), dnes umožňují sociální sítě a nová média šíření nesrovnatelně rychlejší a cílenější. Algoritmy digitálních platforem navíc upřednostňují obsah, jenž vyvolává silné emoce, což posiluje polarizaci obyvatel a pomáhá šířit diskurzy spojené s pravdou a lží. Mění se i samo vnímání pravdy, ve veřejné debatě sledujeme bezprecedentní oslabení významu pravdivosti. Mění se důraz, jenž lidé kladou na to, zda politik mluví pravdu, nebo lže, mění se způsoby formování jejich politických postojů a názorů. Politická komunikace se odklání od faktičnosti a více se zaměřuje na subjektivní vnímání pravdivosti – důležité už není, zda je tvrzení objektivně správně, ale zda ho jako pravdivé vnímá publikum. Prostředí, kde se jakékoliv tvrzení o světě může stát potenciálně pravdivým, je-li tak vnímáno publikem, vytváří prostor k manipulaci a strategickému zpochybňování pravdy.
SKUTEČNÁ PRAVDA
V posledních letech se obvinění z nepravdivosti vůči politikům nebo veřejným aktérům zapojených do diskuse staly jedním z klíčových rétorických nástrojů. Politici strategicky útočí na své oponenty označováním jejich tvrzení za lži, podvody, manipulace s fakty, spiknutí elit, fake news. Tento přístup se liší od běžné politické kritiky v rámci demokratického dialogu – je inherentně antagonistický a využívá silnou dichotomii my versus oni. Na rozdíl od povahy politiky založené na konsensu a kompromisu, kde odpovědná kritika opozice může posilnit demokratický dialog, diskurzivně konstruovaná obvinění z nepravdivosti vycházejí z pohrdání „elitářskými“ politickými aktéry a mohou sloužit jako nástroj delegitimizace. Obviňování politických oponentů a/ nebo mainstreamových zpravodajských médií z manipulování informacemi ve svůj prospěch svým tvůrcům umožňují také konstruovat narativy o vlastní, „pravdivější“ realitě a zvyšovat vlastní legitimitu v očích veřejnosti.
Obvinění z nepravdivosti využívají ve své komunikaci častěji populističtí politici, jsou totiž schopni oslovit publikum už nakloněné antielitním postojům. Často pracují s rozdělením společnosti na „dobré lidi“ a „zkažené a prolhané elity“. Prezident USA Donald Trump bývá často uváděn jako příklad politika, jenž strategicky zpochybňuje pravdivost svých oponentů: systematicky označoval média kritická k jeho vládě za šiřitele fake news a opakovaně tvrdil, že mainstreamová média jsou „skutečným nepřítelem lidí“. Už krátce po svém prvním zvolení do úřadu v roce 2017 na svém účtu na Twitteru napsal: „Falešná zpravodajská média nejsou mým nepřítelem. Jsou nepřítelem amerického lidu.“ V době nejdelšího government shutdownu v historii USA (od 22. 12. 2018 do 25. 1. 2019), jenž nastal v důsledku politického sporu mezi Trumpem a Demokraty v Kongresu ohledně státního rozpočtu, konkrétně financování stavby zdi na hranici s Mexikem, tehdejší prezident 7. ledna 2019 tweetoval: „Fake news budou vědomě lhát a dehonestovat, aby obrovský úspěch Trumpovy vlády a mě co nejvíce znevážily. Používají neexistující zdroje a píšou příběhy, které jsou naprostá fikce.“
V Evropě zase vidíme, jak populistické a populisticko-radikální strany využívají nepravdivé informace a obvinění ze lží k mobilizaci voličů – například během kampaně za brexit se šířily zavádějící informace o imigraci a elitách, které nemluvily pravdu o financování EU, a o dopadech evropských politik na obyvatelstvo Velké Británie. V České republice Tomio Okamura (SPD) pravidelně prezentuje zpravodajská média jako součást konspirační elity (odtržené od obyčejných lidí) a obviňuje je ze lhaní a překrucování reality. V kontextu imigrace například tvrdil, že „čeští sluníčkářští novináři, politici a aktivisté pořád dál lžou a lžou, že u nás žádní migranti a islámští teroristé nejsou“.
JAK ZDRAVÝ JE ZDRAVÝ ROZUM?
Jakkoliv jsou obvinění z nepravdivosti spojená s populismem, některé strategie, včetně označování médií za šiřitele fake news, používají politici napříč politickým spektrem. V České republice byly podobné strategie zřejmé u prezidenta Miloše Zemana, jenž zpochybňoval důvěryhodnost veřejnoprávních i některých soukromých médií a novináře označoval za manipulátory, kteří šíří zkreslené, lživé a neobjektivní informace.
Je zajímavé, že strategie obviňování z nepravdivosti nemusí nutně označovat pravdu za nesmyslnou. Politici si totiž uvědomují, že na podstatě nebo na chápání (nějaké podoby) pravdy může lidem záležet. Pravdivost se však stává subjektivní. Význam pravdivosti (její pochopení a interpretace) pak závisí na tom, jak je tento význam prezentován ve veřejné diskusi. Tomio Okamura na svém facebookovém účtu často odkazuje na „skutečnou“ podobu reality. Tvrdí například, že „přitom jsou to ve skutečnosti mainstreamová média, která šíří pro-unijní bruselskou propagandu, a je to Evropská unie, která se ve skutečnosti snaží svobodu slova zničit ve jménu boje proti takzvaným ‚nenávistným projevům‘ (což je pojem, který má za cíl očernit kritiky islámu, neomarxismu a imigrace) a omezit pluralitu médií, která dehonestuje bez důkazů jako ‚dezinformační‘ či ‚konspirační‘“ (29. listopadu 2020).
Jak jsou politici schopni prezentovat významy spojené s pravdou, může mít vliv na to, nakolik jejich vyjádření vyvolají v lidech pocit reálnosti a rezonance pravdivosti. Jinými slovy, političtí aktéři mohou využít subjektivní vnímání pravdivosti k prezentaci oponentů, kteří se „zdají nesprávní“ v kontrastu s těmi, kteří „mají pravdu“. Ani populističtí aktéři neprezentují pravdu jako bezvýznamnou – ve svých vyjádřeních zdůrazňují „vrozenou moudrost“ a „zdravý rozum“ „obyčejných“ lidí.
KRIZE A DOBA EMOČNÍ
Otázka zpochybňování pravdivosti politických oponentů ve veřejných diskusích nabývá mimořádného významu především v době ekonomických, politických či zdravotních krizí, kdy ve společnosti roste strach a nejistota. Dramatické události představují výzvy pro politické lídry, kteří musejí činit výjimečná rozhodnutí v časové tísni, aby minimalizovali negativní dopad na společnost. Takoví lídři mají motivaci působit efektivně, tudíž méně konfliktně, a tak se místo kritizování pravdivosti jiných mohou zaměřit na řešení situace a pozvedání morálky obyvatel.
Nepředvídatelnost krizí a politická naléhavost řešení skutečných či vnímaných hrozeb však otevírá příležitost pro ty politické aktéry, kteří situace využívají k polarizování společnosti a prosazování vlastní agendy. V době krize lze předpokládat, že zpochybňování pravdivosti oponentů padne v důsledku zvýšené nejistoty lidí na úrodnou půdu. Například za epidemie covidu populističtí politici využívali narativy o údajné manipulaci vědeckých poznatků a o elitách, jež úmyslně klamou veřejnost. Podobné dynamiky se objevily během migrační krize v Evropě nebo při informacích o údajném volebním podvodu v USA v roce 2020. Útoky na pravdivost oponentů vždy mají narušit důvěru k politickým lídrům, kteří přijímají krizová opatření, a politicky je poškodit.
Politici, kteří obviňují své protivníky ze lhaní a manipulace, vytvářejí své verze „pravdivější“ reality a zdůrazňují percepce před reálnými fakty, tak často činí prostřednictvím emotivní a pohrdavé rétoriky, namísto argumentů a důkazů sdílejí své pocity a nálady ve snaze vyvolat je v lidech (pohrdání, pocit hněvu nebo zklamání z těch, kteří podle nich lžou, a zároveň pocit radosti a naděje vůči lidem údajně odhalivším onu skutečnou pravdu). Když Donald Trump označil média za „nepřátele lidu“, nešlo jen o kritiku novinářské práce – byla to strategie vyvolávající hněv a nedůvěru, snažil se tak posilnit loajalitu svých podporovatelů. Podobně populisté v Evropě využívají rétoriku elitního spiknutí k vyvolání silné emoční reakce u voličů.
DOPAD NA DEMOKRACII
Pokud se obvinění z nepravdivosti, jež stírají hranice mezi skutečnou a vnímanou pravdivostí, stanou běžnou součástí politického diskurzu, může to mít vážné důsledky pro demokracii. Důvěra v demokratické instituce je klíčový pilíř stabilní společnosti. Když politici obviňují své oponenty ze lhaní, oslabuje se důvěra v politický systém, což může vést k apatii a cynismu mezi voliči. Voliči přestávají věřit politickým institucím, tradičním médiím i volebním procesům, otevírá se prostor pro autoritářské tendence. Kromě toho se může prohloubit polarizace společnosti a racionální a otevřená diskuse se zkomplikuje.
Zpochybňování pravdy ovlivňuje i samotné demokratické procesy. Například neustálé zpochybňování důvěry ve zpravodajská média může vést k šíření alternativních informačních bublin a ke zvýšení popularity alternativních zpravodajských platforem, v nichž jsou konspirační teorie a dezinformace vnímány jako rovnocenné faktickým informacím. To může podnítit odmítání výsledků voleb, nebo dokonce politicky motivované násilí, jako jsme to viděli v USA při útoku na Kapitol v roce 2021. •
Autorka je politoložka.
Ze slovenštiny přeložila Libuše Bělunková.